Rozhodnutí NS

28 Cdo 261/2008

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2008
Spisová značka:28 Cdo 261/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.261.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 244 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 62 odst. 1 písm. a) předpisu č. 71/1967Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 261/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele V. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 421/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 387/2005 (žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. M. H., zastoupenému advokátkou a 2. P. f. České republiky, o obnovu řízení a o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 18. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 9. 3. 2007, č. j. 18 C 387/2005-76. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1522/1 (o výměře 596 m2) a pozemku parc. č. 1520/1 (část o výměře 1248 m2) v katastrálním území M. H., eventuálně, aby „soud rozhodl, že se obnovuje řízení, v němž rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad v M. B. rozhodnutím z 24. 10. 2001, č. j. 7231-RPU 3062/92/Sy 200L“.

Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému M. M. H. na náhradu nákladů řízení 5.593,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení a že také státu se nepřiznává právo na zaplacení soudního poplatku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 421/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů odvolacího soudu 8.235,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu žalobcem a žalovaným P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že rozhodnutím Pozemkového úřadu v M. B. z 24. 10. 2001, č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy 2001, ve znění opravného sdělení z 2. 5. 2002, bylo podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem pozemků parc. č. 1520/1 a parc. č. 1522/1 v katastrálním území M. H. (označených podle geometrického plánu č. 1166-25/2001); důvodem nevydání pozemků žalobci byla skutečnost, že pozemky byly po převodu na stát zastavěny parkovištěm, a tato skutečnost tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo napadeno opravným prostředkem, o němž rozhodl podle ustanovení § 224 a násl. občanského soudního řádu (ve znění platném před 1. 1. 2003) Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14. 3. 2002, sp. zn. 44 Ca 7/2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v M. B. z 14. 10. 2001, č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy 2001, které tak nabylo právní moci dne 18. 4. 2002. Žalobce V. Š. se pak návrhem, který došel správnímu orgánu 15. 4. 2002, domáhal obnovy řízení, které proběhlo u pozemkového úřadu; o návrhu na obnovu řízení rozhodl Ministerstvo zemědělství, a to tak, že návrh na obnovu řízení byl posléze 13. 9. 2005 (pod č. j. 32384/05.17170) zamítnut z důvodu nedodržení lhůty uvedené v § 63 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. (tehdy platného správního řádu).

Odvolací soud poukazoval na nyní platné (od 1. 1. 2003) znění ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 88/2003 Sb.), z něhož vyplývá pravomoc obecných soudů k řízení podle páté části občanského soudního řádu a že tato pravomoc je dána i v případě, že správní orgán vydal pravomocné rozhodnutí podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, jímž byla řešena také procesní otázka, a tedy i návrh na obnovu řízení. V této právní věci byla žaloba žalobce podána včas (dne 15. 4. 2005, přičemž tříletá objektivní lhůta končila 18. 4. 2005) a je tedy přípustná. Důvod obnovy řízení, opírající se o ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb. (tehdy platného správního řádu), spatřoval žalobce ve skutečnosti, že po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu zjistil, že geometrický plán, zaměřující pozemky, které mu nebyly podle zákona č. 229/1991 Sb. vydány, nekopíruje přesně zpevněnou plochu parkoviště, zřízeného na pozemcích uvedených v jeho žalobě, a především, že parkoviště není stavbou, která by bránila vydání pozemků.

Odvolací soud dále konstatoval, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že změny v rozhodování vyšších soudů při posuzování zastavěnosti jako překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nejsou důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.). Odvolací soud je toho názoru, že silnice, místní komunikace, parkoviště, odstavné zpevněné plochy u silnic apod., jsou vždy stavbou ve smyslu stavebního zákona. Takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat (§ 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.). V daném případě ostatně podle technické zprávy projektu stavby parkoviště, bylo součástí stavby i osazení obrubníků, další doplňující konstrukce i vybudování pruhu zeleně, oddělující chodník a zpevněnou plochu. Podle názoru odvolacího soudu nelze důvody obnovy řízení spatřovat ani ve skutečnosti, že podle názoru žalobce byl geometrický plán zpracován chybně, když neoddělil pozemky v hranicích kopírujících přesně plochu zpevněnou asfaltem, ale zobrazil i části pozemků, které zpevněny nejsou. Tato skutečnost nemůže mít podstatný vliv na původní rozhodnutí, neboť výměry pozemků nejsou závaznými údaji v katastru nemovitostí (§ 20 zákona č. 344/1992 Sb.). Na straně žalobce nebylo také splněno, že by tato skutečnost nemohla být z jeho strany uplatněna bez jeho viny. Žalobce měl, podle názoru odvolacího soudu, možnost kontaktovat v původním řízení geodeta, zpracovávajícího geometrický plán, a mohl bez větších obtíží seznámit se podle vytyčených geodetických bodů s hranicemi pozemků (žalobce má totiž bydliště v M. H., kde jsou i pozemky, o něž jde v tomto řízení) a na případná pochybení reagovat v původním řízení. Na chybně zpracovaný geometrický plán mohl žalobce poukázat i v opravném prostředku podaném proti rozhodnutí pozemkového úřadu v M. B., o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze, což však žalobce neučinil.

Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že žalobcem tvrzené skutečnosti nezakládají důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb.; odvolací soud dodával, že „ke stejnému závěru ohledně žálobcem tvrzených skutečností lze dospět z hlediska důvodů obnovy řízení vymezených v § 100 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 500/2004 Sb., tedy nyní platného správního řádu (který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2006).

Odvolací soud posléze poukazoval na ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož platí, že návrh, o němž rozhodoval správní orgán, nemůže být v průběhu řízení před soudem změněn. Podle názoru odvolacího soudu, pokud žalobce kromě návrhu na povolení obnovy řízení navrhoval též, aby bylo určeno, že je vlastníkem požadovaných pozemků tak, jak je označil v žalobním návrhu (petitu), je třeba uvést, že „tento žalobní návrh nemohl být úspěšný, neboť určení vlastnictví k pozemkům nebylo předmětem žalobou žalobcem napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu z 13. 9. 2005, č. j. 32384/05-17170.

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 6. 12. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Mladé Boleslavi, tedy v lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 421/2007 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zejména zdůrazňoval, že v řízení nebyla plně objasněna otázka, zda skutečnost spočívající v nesprávnosti (třeba i částečné) geometrického plánu, který byl zásadním podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, musela být účastníkem řízení namítána jen v původním řízení, i když nebyla zjevná a byla zjištěna až dodatečně, takže ji účastník, kterému je tato skutečnost ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit.

Dovolatel dále namítal, že v průběhu správního řízení použitý geometrický plán z 18. 6. 2001, č. 1166-25/2001, je nesprávný (jak na to byl žalobce upozorněn až třetí osobou) , neboť zahrnuje mimo vlastní plochu parkoviště i pozemky (jejich části), jež byly původně ve vlastnictví žalobce, ale které nebyly a nejsou zastavěny parkovištěm, takže tento plán nesouhlasí se skutečností – s faktickou plochou stavby parkoviště. Žalobce ovšem v době, kdy probíhalo správní řízení, považoval stejně jako správní orgán provedené měření za správné a sám také nezavinil nesprávnost pořízeného geometrického plánu. Ke zjištění chybně provedeného geodetického zaměření došlo až v době pravomocného rozhodnutí ve věci. Právě z důvodu nesprávnosti posudku znalce byl žalobcem podán návrh na obnovu řízení; jde tu o novou skutečnost (zjištění nesprávnosti geometrického plánu), jež by v případě jejího správného zjištění v původním řízení měla podstatný vliv na posouzení celé věci; nesprávný je přitom závěr soudu, že žalobce mohl tuto skutečnost uplatnit již v průběhu správního řízení.

Dovolatel posléze poukazoval i na to, že správní orgán (pozemkový úřad) také nesprávně až 2. 5. 2002, tj. po rozhodnutí Krajského soudu v Praze (ze 14. 3. 2002), opravil výrokovou část rozhodnutí, vydaného v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá; správní orgán učinil tuto opravu formou „sdělení“, aniž měl žalobce možnost uplatňovat opravný prostředek proti takovému opravnému rozhodnutí.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 387/2005 Okresního soudu v Mladé Boleslavi), že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 421/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 11. 9. 2007 (sp. zn. 28 Co 421/2007 Krajského soudu v Praze) vyplývá, že tuto právní věc odvolací soud posoudil zejména podle ustanovení § 244 odst. 1 a § 250b odst. 3 občanského soudního řádu a také podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., o správnim řízení (platném do 1. 1. 2006).

Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán, zřízený podle zvláštního předpisu („správní orgán“), podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, který vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu) a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh občanském soudním řízení.

Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v řízení před soudem měněn.

Podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb. se na návrh účastníka správního řízení mohlo obnovit řízení před správním orgánem, ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení.

Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v řízení před soudem měněn.

Podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb. se na návrh účastníka správního řízení mohlo obnovit řízení před správním orgánem, ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že „pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její vlastnost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití“.

Obsah a slovní znění uvedených ustanovení právních předpisů a citovaný závěr z uveřejněné judikatury soudů, ze kterých dovolací soud i v této právní věci vychází, měl odvolací soud v daném případě v podstatě na zřeteli při svém rozhodování rozsudkem z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 421/2007.

Řízení v právní věci sp. zn. 11 C 387/2005 Okresního soudu v Mladé Boleslavi svým předmětem řízení navazovalo na řízení, jež bylo vedeno podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) u Pozemkového úřadu v M. B., pod č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy2001, a také u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Ca 7/2002 (z jehož rozsudku např. žalované M. M. H. ve svém podání k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 9. 3. 2007, č. j. 18 C 387/2005-76 citovalo skutkové závěry, že „pozemky, na kterých se nachází parkoviště, jsou ve středu města a jsou využívány jako parkovací plocha u nákupního střediska“, jakož i to, že „za nevydané pozemky žalobce V. Š. obdržel již náhradu“).

Jestliže žalobce v řízení vedeném posléze u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 387/2005, svým žalobním návrhem sledoval (srov. § 42 odst. 4 občanského soudního řádu) jako svůj výsledný procesní záměr určení, že je „vlastníkem pozemků označených podle katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 1522/1 (o výměře 586 m2) a jako pozemek parc. č. 1520/1 (část o výměře 1248 m2) v katastrálním území M. H.“ tedy těch pozemků, jejichž vydání má v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. bylo pravomocně odepřeno, pak tímto svým žalobním návrhem chtěl dosáhnout o „téže věci“ (srov. § 244 odst. 1 občanského soudního řádu) jiné rozhodnutí o restitučním návrhu než bylo rozhodnutí o jeho návrhu na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., tj. zamítnutí takového návrhu, přičemž žalobce tak hodlal dosáhnout žalobou o určení svého tvrzeného vlastnického práva (podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu).

K žalobám o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučního předpisu byl ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) zaujat jednoznačný výkladový závěr, že totiž „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“ a že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, na niž dopadá restituční předpis.

Pokud pak dovolatel ve svém dovolání k odůvodnění svého návrhu na obnovu řízení podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku) argumentoval tím, že po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu shledal, že geometrický plán, zaměřující pozemky, které mu podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyly vydány, nekopíruje přesně zpevněnou plochu parkoviště, nelze přesvědčivě dospět k závěru, že je v rozporu s hmotným právem (nebo s některými publikovanými rozhodnutími ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, anebo s některým nálezem Ústavního soudu ČR) ten právní závěr odvolacího soudu, zaujatý v jeho rozsudku z 11. 9. 2007, že totiž zahrnutí do geometrického plánu, z něhož pozemkový úřad i soud v restitučním řízení vycházely, i částí pozemků, které zpevněny (jako ostatní část parkoviště) nejsou, tu nemá vliv na původní rozhodnutí pozemkového úřadu, když rozhodující je pouze to, zda žalobcem uváděné části pozemků jsou nebo nejsou využitelné pro zemědělské a lesní účely a kdy také „výměry pozemků nejsou závaznými údaji katastru nemovitostí (§ 20 zákona č. 344/1992 Sb.)“.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že u dovolání dovolatele jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když toto dovolání směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, v němž nebyla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo konkrétně i dovolacím soudem, nebo právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo že by v rozhodnutí odvolacího soudu z 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 421/2007 Krajského soudu v Praze, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. dubna 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu