Rozhodnutí NS

5 Tdo 592/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2020
Spisová značka:5 Tdo 592/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.592.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podplácení
Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 256 odst. 1 tr. zákoníku
§ 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 592/2020-2510


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 393/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 143/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. B. odmítá.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 6 T 143/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku (poznámka Nejvyššího soudu: soud chybně označil trestný čin názvem „sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě“, ačkoli správně má být uvedeno „zjednání výhody…“, neboť v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015 bylo vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění § 256 tr. zákoníku ze „sjednání“ výhody na „zjednání“ výhody.). Současně byl obviněný uznán vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, účinného do 31. 1. 2019, (obvodnímu soudu lze vytknout, že namísto „podplacení“ označil zločin pojmem „podplácení“, stejně tak učinil i soud odvolací a obviněný v dovolání). Pod bodem III. výroku o vině byl obviněný odsouzen za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 6 T 90/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, uložil obvodní soud obviněnému podle § 332 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 6 T 90/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozené Sdružení rodičů ZŠ XY, soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. Š., jehož jednání bylo popsáno pod bodem II. výroku o vině.

2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 6 T 143/2016, podal obviněný P. B. odvolání, které Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2019 zamítl usnesením podle § 256 tr. řádu pod sp. zn. 7 To 393/2019.

3. Uvedených trestných činů pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. B. dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že společně se svědkem a ředitelem obchodní společnosti B., P. M., nar. XY, v blíže nezjištěné době, nejpozději do 29. 6. 2010, kdy končila lhůta pro odevzdání cenových nabídek na veřejnou zakázku malého rozsahu „Výměna zdravotně technické instalace (voda, kanalizace) v bytových objektech XY a XY“, v úmyslu opatřit výhodu pro společnost B., na jejímž vedení se podílel, spočívající v tom, že B., se stane subdodavatelem při realizaci uvedené veřejné zakázky, jejímž vítězem se měla podle představ obviněného stát obchodní společnost TIPO-STAV, s. r. o., nejprve získali od S. Š., vedoucího odboru stavebních oprav, který zajišťoval průběh zadávacího řízení na předmětnou veřejnou zakázku, podklady a informace nezbytné pro vyhotovení nabídek soutěžitelů, poté mimo jiné podle pokynů S. Š. zajistili vypracování cenových nabídek dodavatelů S. E. P. Servis, s. r. o., AGORA 21, s. r. o., SAFA-JIČÍN, s. r. o., Stavo Real ENERGY, s. r. o., a TIPO-STAV, s. r. o., tak, aby nejvýhodnější nabídku podala obchodní společnost TIPO-STAV, s. r. o., jež také nakonec získala tuto veřejnou zakázku, přičemž S. Š. za jeho podíl na shora uvedeném jednání obviněný P. B. slíbil finanční odměnu ve výši 212 000 Kč.

4. Přečin zpronevěry, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným pod bodem III. výroku o vině rozsudku obvodního soudu, spočíval v podstatě v tom, že v období od 4. 7. 2016 do 4. 11. 2016 jako předseda Sdružení rodičů ZŠ XY, na základě plné moci vybral v 17 případech z bankovního účtu tohoto sdružení č. XY celkem 165 900 Kč, které použil pro vlastní potřebu, čímž vznikla Sdružení rodičů ZŠ XY, ve stejné výši škoda, tyto neoprávněně získané peněžní prostředky obviněný vrátil poškozené až dne 18. 5. 2018.

II. Dovolání obviněného

5. Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Obviněný se především domníval, že mu stíhané skutky nebyly prokázány, a kromě toho byly také nesprávně právně posouzeny. Přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě nemohl spáchat z důvodu nedostatku jednoho ze znaků skutkové podstaty, a to znaku „zadání“ veřejné zakázky. Veřejná zakázka „Výměna zdravotně technické instalace (voda, kanalizace) v bytových objektech XY a XY“ totiž byla zakázkou malého rozsahu, jež se podle tehdy platného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, nemusela podřizovat závaznému postupu zadavatele ve smyslu § 17 písm. m) citovaného zákona. Jestliže obvodní soud na podkladě rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 5 Tdo 1364/2016 dovodil, že i zakázka malého rozsahu představuje veřejnou zakázku, na niž se vztahuje zákon o veřejných zakázkách, obviněný s tímto názorem nesouhlasil. Připustil pouze, že se na ni uplatní ustanovení § 6, jež vymezuje zásady zadávání veřejných zakázek, resp. pouze jedna z těchto tří zásad, a to zásada rovného zacházení, jež však porušena nebyla, protože její aplikace předpokládá svobodnou soutěž, o níž v dané věci nebylo lze uvažovat, což konstatovaly také soudy obou stupňů. Podle soudů neexistovalo konkurenční prostředí mezi zájemci o veřejnou zakázku, k soutěži fakticky nedošlo, ale přesto byl jeden z uchazečů údajně zvýhodněn. S tím však obviněný důrazně nesouhlasil, podle něj si taková tvrzení odporují, pokud nedošlo k soutěžnímu chování, nemohl být žádný ze subjektů ani zvýhodněn, resp. nemohla být nedodržena zásada rovného zacházení se soutěžiteli. Výhodu obviněný navíc v této trestní věci definoval jako informaci, s níž disponuje pouze jeden z uchazečů, což se v posuzované věci nestalo. Stejnou informaci získali všichni uchazeči, neboť za ně za všechny obviněný vypracovával cenovou nabídku do soutěže, tedy informace byla sdílena se všemi. Současně však v dovolání obviněný dodal, že měl vyhotovit cenovou nabídku také za uchazeče bez jeho vědomí. Podle obviněného by „z pohledu soukromoprávního“ v případě vybrání jiného než předem stanoveného uchazeče jako vítěze veřejné zakázky, nemohl takový vítěz ani uzavřít smlouvu se zadavatelem veřejné zakázky. To vše vypovídalo o neexistenci soutěže, v níž tedy nemohl být některý uchazeč zvýhodněn, což svědčí o minimální společenské škodlivosti celého jednání. Své odsouzení pro tento skutek, v němž soudy spatřovaly přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, proto obviněný považoval za porušení zásady subsidiarity trestní represe. Soudům současně vytkl, že se s touto jeho obhajobou nijak nevypořádaly.

7. Další vady napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení spatřoval obviněný ve svém odsouzení za zločin podplacení. Znaky tohoto trestného činu by měly být vyjádřeny určitým způsobem jednání včetně uvedení místa a času jeho spáchání, což však nebylo uvedeno již v obžalobě, k čemuž odkázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 3 T 1/2008. Ačkoli na toto závažné pochybení spočívající v porušení ustanovení § 177 tr. řádu, obviněný upozornil již v odvolání, městský soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Zločin podplacení navíc podle přesvědčení obviněného nebyl ani náležitě prokázán, nepřímé důkazy mohou vést k podezření, ale nepostačují k odsouzení obviněného, jak bylo judikováno v rozhodnutí č. 38/1970 Sb. rozh. tr.

8. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením svého jednání pod bodem 3) výroku o vině rozsudku obvodního soudu jako přečinu zpronevěry. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016, přisvojení věci znamená trvalé vyloučení věřitele z dispozice s věcí, což však nebylo v dané věci splněno, protože obviněný finanční prostředky nakonec vrátil. Z důvodu nenaplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se tedy nejednalo o trestné jednání a obviněný byl nesprávně odsouzen.

9. Na závěr svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.



III. Posouzení důvodnosti dovolání

A) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a dospěl k závěru, že jej částečně naplňují, avšak v dovolacím řízení nemohly obstát.

11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Současně je nutné, aby konkrétní dovolací námitky svým obsahem odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, nepostačuje jejich pouhé tvrzení bez přiléhavé argumentace.

12. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu směřuje k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně se však připouští výhrady proti aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.



B) K dovolacím námitkám

B) 1. K přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě


13. Obviněný nesouhlasil s naplněním znaku skutkové podstaty přečinu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v „zadání veřejné zakázky“. Přitom argumentoval tím, že posuzovaná veřejná zakázka „Výměna zdravotně technické instalace (voda, kanalizace) v bytových objektech XY a XY“ patřila mezi zakázky malého rozsahu, u níž zadávací řízení vůbec neproběhlo, nemohla být tedy ani „zadána“. Následně obviněný v dovolání citoval definici zadávacího řízení, jak byla vymezena v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který byl s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. V tomto ohledu se však obviněný až příliš striktně držel výkladových ustanovení jiného hmotněprávního předpisu, která bez dalšího nelze uplatnit při zkoumání trestní odpovědnosti za přečin podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný při svém tvrzení nevzal v úvahu, že nejde o tzv. blanketní skutkovou podstatu, která by odkazovala na jinou právní normu či právní předpis. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto přečinu tudíž není nutné, resp. možné vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Nejprve je vhodné upřesnit, že z hlediska trestního práva nelze činit rozdíly mezi pojmy zadáním zakázky a zadávacím řízením, jak činí zákon o veřejných zakázkách. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku vychází ze širšího výkladu tohoto pojmu v porovnání se stejným termínem užívaným pro účely speciální právní úpravy, tj. zákona o veřejných zakázkách. Při zkoumání naplnění tohoto znaku objektivní stránky přečinu podle § 256 odst. 1 tr. zákona pachatelem je nutné posuzovat všechna související jednání, která zpravidla předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky. To podle speciální právní úpravy představuje samotné rozhodnutí zadavatele o vítězi zadávacího řízení a následné uzavření smlouvy s vybraným uchazečem [srov. § 17 písm. k) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nyní § 2 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů]. Z pohledu trestní normy jde však o celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem upravenému postupu zadávacího řízení, tj. příprava včetně stanovení podmínek pro budoucího dodavatele, přijetí pravidel pro hodnocení nabídek, stanovení minimálních požadavků na dodavatele (např. jeho kvalifikaci, schopnosti a zkušenosti), apod. Tento proces může být déletrvající, zpravidla také ve skutečnosti je, a to v závislosti na charakteru, povaze a objemu předmětu veřejné zakázky. Opačný zužující výklad by v podstatě fakticky vyloučil trestní postih diskriminačního, netransparentního a protekčního vyjednávání mezi subjekty (zadavatel a dodavatelé) v procesu předcházejícímu uzavření smlouvy s vítězným uchazečem, protože v této fázi zadávacího řízení již v praxi zpravidla není zjednávána přednost nebo výhoda některému dodavateli. Kromě toho i z příslušné části důvodové zprávy k trestnímu zákoníku vyplývá jasný záměr zákonodárce při výkladu ustanovení § 256 tr. zákoníku vycházet z širšího pojetí znaku „zadání“ veřejné zakázky, jenž zahrnuje i přípravný proces, tedy její zadávání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, uveřejněný pod č. 49 ve svazku 17 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).

14. V souvislosti s tvrzením obviněného je nutné zdůraznit, že nelze ani uvažovat o tom, že by snad při zadání veřejné zakázky malého rozsahu neprobíhalo zadávací řízení. Není pochyb o tom, že v případech, v nichž je předmětem zadávacího řízení tzv. zakázka malého rozsahu, musí rovněž proběhnout přípravná fáze, během níž jsou stanovena určitá kritéria výběru nejvhodnějšího uchazeče, následně jsou z pohledu daných kritérií posuzovány nabídky jednotlivých uchazečů a teprve poté je uzavřena smlouva s vítězným dodavatelem. Pro trestní odpovědnost pachatele protiprávního jednání ve vztahu k této činnosti je v zásadě bez významu, že podle § 18 odst. 5 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zadavatel nebyl povinen zadávat veřejné zakázky malého rozsahu podle tohoto zákona. Citované ustanovení totiž v sobě obsahuje větu za středníkem, z níž vyplývá, že veřejný zadavatel vždy byl, a rovněž dosud je (srov. § 31 zákona č. 134/2016 Sb.), povinen dodržet zásady uvedené v § 6 zákona č. 137/2006 Sb., tj. zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Tyto základní principy musely být respektovány v rámci zadávacího řízení předcházejícího smluvnímu ujednání o realizaci zakázky bez ohledu na to, zda průběh takového zadávacího řízení byl anebo nebyl podrobně upraven v zákoně o veřejných zakázkách. Veřejné zakázky malého rozsahu ze své podstaty nejsou zpravidla vyhlašovány veřejně neomezenému okruhu subjektů, avšak požadavek na náhodné oslovení určitého počtu dodavatelů by měl odrážet možnost účasti širšího okruhu dodavatelů podobně, jako je tomu u veřejného vyhlášení neurčitému počtu případných uchazečů o jinou veřejnou zakázku nežli malého rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). Právě průběh zadávacího řízení ovládaný těmito třemi základními zásadami má zabránit posuzovanému druhu trestné činnosti, jejíž podstatou bývá účelový výběr předem určeného vítěze pachatelem či spolupachateli a nastavení takových podmínek zadávacího řízení tak, aby bylo dosaženo tohoto cíle, k čemuž bývá nutná součinnost tzv. nastrčených soutěžitelů, uchazečů, kteří jsou obeznámeni se svou rolí předstíraného zájmu o vítězství, často za finanční odměnu či příslib jiné výhody, např. subdodavatelské služby, vítězství v jiné veřejné soutěži, apod. Z těchto důvodů je nutné souhlasit se soudem prvního stupně, který zcela přiléhavě odkázal na soudní praxí prezentovaný právní názor, že veřejnou zakázkou ve smyslu § 256 tr. zákoníku se rozumí i zakázka malého rozsahu přesto, že veřejný zadavatel není povinen ji zadávat podle zákona o veřejných zakázkách (resp. nyní zákona o zadávání veřejných zakázek). Vždy je totiž zákonem vázán k dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jak bylo vyloženo Nejvyšším soudem v již citovaném rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., a rovněž potvrzeno Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17. Obviněný sice s tímto publikovaným názorem Nejvyššího soudu vedl v dovolání polemiku založenou na tom, že v citované věci došlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, ale jeho úvahu je třeba odmítnout. Ve vztahu k režimu zadávání veřejné zakázky malého rozsahu je tato okolnost (naplnění kvalifikované skutkové podstaty) irelevantní, významné pro posuzovanou trestní věc obviněného je naopak to, že i v judikované trestní věci šlo o veřejnou zakázku malého rozsahu a že byly naplněny znaky základní skutkové podstaty. Nejvyšší soud tedy obviněnému nemohl dát za pravdu, že by u veřejné zakázky, na jejímž zmanipulování se podílel v součinnosti se spoluobviněným S. Š. způsobem popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neproběhlo vůbec zadávací řízení, a nedošlo tak k jejímu zadání ve smyslu znaku objektivní stránky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Stejně tak nebylo možné přisvědčit obviněným naznačené, avšak nesprávné interpretaci zásad vyjmenovaných v § 6 zákona o veřejných zakázkách, neboť připustil, že v posuzovaném případě mohlo teoreticky dojít nanejvýše k porušení zásady rovného zacházení. Přestože zákon o veřejných zakázkách kategoricky stanovuje povinnost respektovat všechny tři zásady i v rámci zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, obviněný bez logického podkladu vycházejíc z předmětu ochrany ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku omezil v případech konání veřejné soutěže formou veřejné zakázky malého rozsahu pouze na zásadu rovného zacházení. S tím nelze souhlasit již s ohledem na znění ustanovení § 18 odst. 5 část věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách, jež nepřipouští jiný výklad, než že na veřejné zakázky malého rozsahu je nutné aplikovat všechny tři zásady, tj. zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Zásada transparentnosti, jež stíhaným jednáním obviněného utrpěla nejvíce, má zajistit, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, právně korektním a předvídatelným způsobem. Zároveň je zásada transparentnosti nejen podmínkou existence účinné konkurence mezi dodavateli, ale také předpokladem účelného vynakládání veřejných prostředků (srov. Raus D., Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde Praha, a. s. 2007, str. 67). Veřejný zadavatel byl povinen dodržovat zásady zadávacího řízení ve smyslu § 6 zákona o veřejných zakázkách v plném rozsahu bez ohledu na to, zda zadával veřejné zakázky nadlimitní, podlimitní nebo veřejné zakázky malého rozsahu (viz Jurčík R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 92). Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že okruh dodavatelů, kteří měli být osloveni k podání cenové nabídky do veřejné soutěže na předmětnou veřejnou zakázku, byl vedoucím odboru stavebních oprav Úřadu městské části XY, spoluobviněným S. Š., zúžen pouze na ty, u nichž měli spoluobvinění jistotu, že s nimi budou ochotni spolupracovat na zákulisním vyjednávání o budoucím vítězi veřejné zakázky, dokonce někteří z dodavatelů o své účasti v zadávacím řízení ani nevěděli. Oslovení uchazeči o veřejnou zakázku v podstatě neměli opravdový zájem o realizaci díla, byli předem srozuměni jednak s tím, že za ně cenovou nabídku do soutěže vypracuje obviněný P. B. za součinnosti zaměstnanců obchodní společnosti B., a dále s tím, že vítězným uchazečem se stane obchodní společnost TIPO-STAV, s. r. o., jako subdodavatel bude předmět veřejné zakázky fakticky realizovat obchodní společnost B. Tedy ještě před oficiálním zadáním veřejné zakázky oslovení uchazeči věděli (resp. někteří neměli o celé záležitosti povědomí), kdo z nich veřejnou zakázku získá a kdo se zadávacího řízení účastní pouze „do počtu“ (dělá tzv. „křoví“). Jakékoli předpoklady pro soutěžní prostředí, z něhož by zadavatel mohl těžit, tedy vynaložit veřejné prostředky nejhospodárněji, tak byly díky kooperaci obou obviněných zcela vyloučeny. Soudy zjištěný průběh zadávacího řízení k veřejné zakázce vypsané zadavatelem Městskou částí Praha 4 nepochybně odporuje zásadě transparentnosti i rovného zacházení, ale i smyslu samotného zákona o veřejných zakázkách, kterým je i podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, uveřejněné pod č. 137/2006 Dz, zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Uvedeného cíle je totiž možné dosáhnout zejména vytvářením podmínek pro to, aby z veřejné soutěže vzešlé smlouvy, v nichž se zadavatel zavazuje uhradit cenu díla z veřejných prostředků, uzavírali zadavatelé při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Tyto nezbytné atributy, k jejichž prosazení a respektování směřují jak mezinárodní předpisy (srov. Hlava I. článek 2 Směrnice 2004/18/ES účinné do 18. 4. 2016, poté byla nahrazena Směrnicí 2014/24/EU, jež je účinná i v současnosti a v níž jsou upraveny zásady zadávání veřejných zakázek v článku 18), tak na ně navazující vnitrostátní úprava, však byly v projednávané věci naprosto potlačeny.

16. Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že ze způsobu provedení činu a konkrétních jednání, která obviněný společně se spoluobviněným S. Š. činil, zřetelně vyplývá, že obviněný si byl velmi dobře vědom povinnosti zadavatele dodržet vyjmenované základní zásady, jimž je zadávací řízení podřízeno. Jinak by totiž nebylo třeba, aby navenek předstíral zcela standardní průběh zadávacího řízení jako např. zaslání výzev k podání nabídek vytipovaným dodavatelům, vypracování cenových nabídek jménem těchto potenciálních dodavatelů podle pokynů spoluobviněného S. Š. včetně jejich odevzdání zadavateli, apod. Tyto prokázané okolnosti jasně dokládají, že oba obvinění se snažili navodit dojem řádného průběhu veřejné soutěže, ačkoli ve skutečnosti vítězný uchazeč byl předem vybrán stejně jako jeho subdodavatel B., který měl ve skutečnosti zadávané dílo provést. Skutkový závěr soudů obou stupňů o tom, že zadávací řízení na veřejnou zakázku proběhlo v posuzovaném případě pouze formálně, je nutné označit za správný a v souladu s výsledky provedeného dokazování (srov. str. 17 a násl. rozsudku obvodního soudu a str. 5 usnesení městského soudu). Paradoxně se obviněný v dovolání hájí tímto zákonu odporujícím stavem, který nastal v důsledku jeho protiprávního jednání. Zcela podle pravdy uvádí, že „se vlastně fakticky žádná soutěž vůbec nekonala“ (srov. str. 4 textu dovolání), což podle něj znamená, že nemohlo dojít ke zjednání výhody vítěznému uchazeči TIPO- STAV, s. r. o. Na jedné straně se tedy obviněný v podstatě doznává ke spáchání trestného činu, který je mu kladen za vinu, a současně je z jeho argumentace patrno, že pominul zájem, k jehož ochraně je určena skutková podstata trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Tím je totiž zajištění řádného provedení jakékoli veřejné soutěže nebo jakékoli veřejné dražby při respektování pravidel fungování tržního hospodářství, to znamená včetně zachování konkurenčního prostředí tak, aby u veřejných zakázek byla vybrána nejvhodnější nabídka v zadávacím řízení. Kromě znaku „zadání“ (viz výše) obviněný v dovolání nesprávně interpretoval také význam pojmu „veřejné soutěže“ a v podstatě také znak „zvýhodnění“. Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti uvádí, že je nutné tyto zákonné znaky chápat či vykládat s vědomím, že předmětné ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje blanketní nebo odkazovací dispozici. Proto i pro naplnění znaku „veřejná soutěž“ nelze vycházet z definice obchodní veřejné soutěže ve smyslu obecné úpravy (nyní § 1772 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014). Naopak pod pojem „veřejná soutěž“ lze zařadit jakoukoli veřejnou soutěž splňující dva základní znaky spočívající ve veřejném vyhlášení (tento prvek byl u veřejných zakázek malého rozsahu, k nimž byl přizván omezený počet uchazečů, logicky upozaděn) a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů, a to bez ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž vstupují účastníci soutěže v souvislosti s jejím uskutečněním, tedy možnost zúčastnit se veřejné soutěže musí být dána konkrétně jmenovitě neomezeným subjektům (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2621; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Pod pojem „veřejná soutěž“ obsažený v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku spadá i zadávání veřejných zakázek upravené v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (resp. s účinností od 1. 10. 2016 v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek), jenž byl speciální právní úpravou obchodní veřejné soutěže. Zásadní je, aby v rámci veřejné soutěže vzniklo skutečné konkurenční prostředí mezi soutěžiteli, což je nutností pro to, aby zadavatel mohl vybrat pro něj tu nejvýhodnější nabídku. Takto shrnutá podstata veřejné soutěže byla postupem obviněného P. B. a spoluobviněného S. Š. narušena v tom ohledu, že nejprve sami podle vlastního uvážení určili vítězného dodavatele a teprve pak k němu do počtu vybírali další uchazeče, u nichž měli jistotu, že o získání veřejné zakázky nebudou vážně usilovat. Jakákoli rivalita a soupeření mezi uchazeči byla obviněnými předem vyloučena, ale navenek budili dojem, že opak je pravdou. Tím jednoznačně byl zvýhodněn vítězný dodavatel TIPO – STAV, s. r. o., (resp. zejména jeho rovněž předem určený subdodavatel B.), který získal veřejnou zakázku, aniž by musel podstoupit riziko skutečné soutěže, v níž by jím nabídnutá cena díla nemusela být konkurenceschopná.

17. Dále se obviněný mylně domníval, že zvýhodnění vybraného dodavatele mělo spočívat výhradně ve sdělení určité informace, kterou ostatní uchazeči o veřejnou zakázku nedisponovali. I v tomto ohledu jsou jeho námitky naprosto nedůvodné. Přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.). Podle tzv. právní věty vztahující se ke skutku popsanému pod bodem I. výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 obviněný v souvislosti se zadáním veřejné zakázky v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal jinému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Z předchozího odstavce tohoto usnesení je patrné, že zvýhodněna byla obchodní společnost TIPO – STAV, s. r. o., (resp. obchodní společnost B.) nejen na úrovni informativního charakteru, ale i samotným potlačením soutěžního prostředí, což bylo na úkor nikoli těch dodavatelů, které se obvinění rozhodli vyzvat k podání nabídky a jejichž účast v soutěži byla ryze formální, ale zejména těch všech blíže nijak nekonkretizovaných dodavatelů, kteří v té době v dané lokalitě splňovali podmínky pro to, aby byli zadavatelem vybráni a osloveni s výzvou k účasti ve veřejné soutěži tak, aby mohl provést skutečný výběr nejvýhodnější nabídky k realizaci soutěženého díla.

18. Na podkladě svých výše rozvedených námitek, které obviněný shrnul ve vlastní závěr o tom, že v posuzovaném případě vlastně žádná „svobodná a spravedlivá soutěž“ neproběhla (srov. dovolání str. 4 nahoře), současně obviněný prosazoval názor o minimální, resp. nulové společenské škodlivosti, pro niž nebylo třeba jej postihovat prostředky trestního práva. Přitom odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak je zřejmé ze shora uvedených argumentů, jimiž byly vyvráceny úvahy obviněného ohledně povahy posuzovaného zadávacího řízení, které se zásadě odlišují od výsledků provedeného dokazování a výkladu zákonné úpravy i soudní praxe ve vztahu k ustanovení § 256 tr. zákoníku, není vůbec možné v předmětné trestní věci uvažovat o nízké společenské škodlivosti protiprávního jednání obviněného. Naopak je společenská škodlivost zvyšována tím, že obvinění zabránili vůbec vzniku jakéhokoli náznaku soutěžení o veřejnou zakázku, v níž by o její předmět vážně usilovalo několik navzájem si konkurujících subjektů tak, aby zadavatel mohl uzavřít skutečně pro něho nejvýhodnější smlouvu na provedení soutěženého díla. V podstatě nenastala ani teoretická možnost, aby se tak stalo, neboť spoluobvinění od počátku vzali průběh celého zadávacího řízení do vlastních rukou a oslovení dodavatelé představující tzv. „křoví“ nevykazovali jakýkoli vážný zájem o vítězství v soutěži. Lze připustit, že menší společenská škodlivost manipulovaného zadávacího řízení by mohla nastat například v situaci, v níž by zadavatel sdělil některému uchazeči neveřejnou informaci, která nebude pro zadání veřejné zakázky stěžejní, což však rozhodně nebyl daný případ. Spoluobvinění nejprve určili vítězného dodavatele a následně organizovali zadávací řízení jemu na míru zásadně v rozporu se zásadou transparentnosti a rovného zacházení za současného předstírání, že po formální stránce byla veřejná zakázka zadána v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, resp. jeho obecnými zásadami. Při výkladu a aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo rovněž významné, že posuzovaným skutkem spoluobvinění naplnili znaky dvou trestných činů, což rozhodně nesvědčí o výjimečných okolnostech, které by mohly vyloučit potřebu uplatnit prostředky trestního práva a z něj vyplývající principu „ultima ratio“. Ani v tomto ohledu tedy neshledal Nejvyšší soud vytýkanou vadu v aplikaci hmotného práva soudy obou stupňů, jež by odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mohla vést ke kasaci napadaného rozhodnutí.


B) 2. Ke zločinu podplacení

19. Trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, se dopustil pachatel, který jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu (alinea 1) nebo v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného (alinea 2) poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, přičemž přísněji podle odst. 2 písm. b) byl pachatel potrestán tehdy, jestliže takový čin spáchal vůči úřední osobě. Samotné naplnění uvedených znaků skutkové podstaty podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (popř. pouze některého z nich) obviněný v dovolání nijak nezpochybnil. Jeho argumenty směřovaly proti popisu skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vytýkal mu (a současně také žalobnímu návrhu v jeho příslušné části), že nevystihuje, kdy, kde a za jakých okolností měl obviněný spáchat zločin podplacení, obžaloba tedy byla podle obviněného v rozporu s ustanovením § 177 tr. řádu. Citované procesní ustanovení vyjmenovává náležitosti obžaloby, přičemž pod písm. c) je uveden požadavek na žalobní návrh. V něm musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Pokud jde o místní a časové určení skutku, je nutné ho formulovat co nejpřesněji, a proto je třeba se pokud možno vyvarovat formulací jako např. „v přesně nezjištěné době a na nezjištěném místě“, „od roku 1990 až do současnosti na neznámém místě“ apod. V některých případech se však ani po provedení všech dostupných důkazů nepodaří zjistit přesně dobu či místo spáchání činu, pak je třeba použít formulaci, která co nejpřesněji podle provedených skutkových zjištění určuje dobu a místo spáchání činu. Způsob spáchání trestného činu má význam zejména v případech, v nichž je znakem objektivní stránky uvedeným v příslušné dispozici právní normy (např. u trestného činu krádeže, pokud má být spáchán vloupáním), musí být též uvedeny skutečnosti, které naplňují okolnosti vyšší trestní sazby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2305 až 2306).

20. Uvedená obecná pravidla pro individualizaci skutku a možnost jeho správné právní kvalifikace byla v posuzované trestní věci obviněného plně respektována. V žalobním návrhu, o němž rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4 a jenž se také stal podkladem pro vyslovení viny pod bodem I. výroku v rozsudku soudu prvního stupně, byly obsaženy veškeré okolnosti významné pro naplnění jak přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, tak zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 (alinea 1), 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednak je zřejmé, že obsahem žalobního návrhu ze dne 24. 7. 2017 (č. l. 1765 tr. spisu) byly téměř totožné skutkové okolnosti jako v první skutkové větě odsuzujícího rozsudku (výše úplatku byla změněna soudem z 221 000 Kč na 212 000 Kč). Dále obviněný zcela pominul, že skutek pod bodem I. výroku o vině byl právně posouzen jako dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Podstatou jednoho stíhaného skutku obviněného P. B. bylo ovlivňování průběhu zadávacího řízení proti zákonným pravidlům v součinnosti s úřední osobou - spoluobviněným S. Š. tak, aby předem určený dodavatel získal veřejnou zakázku a mohl čerpat veřejné prostředky, přičemž S. Š. se takové manipulace s veřejnou zakázkou dopouštěl se zištným motivem, neboť obviněný P. B. mu slíbil finanční odměnu za dosažení předem stanoveného cíle. Z důvodu jednoty skutku, jímž došlo k naplnění skutkových podstat dvou trestných činů, nebylo vhodné, resp. ani možné vyčlenit okolnosti charakterizující trestný čin podplacení do samostatné části výroku o vině, tím spíše, že nebylo naprosto přesně zjištěno kdy a v jakém přesně místě byl vysloven příslib předání finanční odměny obviněným P. B. spoluobviněnému S. Š. jako úřední osobě, který se od počátku současně podílel na zmanipulování zadávacího řízení. Současně nebylo pochyb o tom, že zjištěná částka 212 000 Kč byla úřední osobě přislíbena nejpozději do 29. 6. 2010, kdy měly být odevzdány cenové nabídky zadavateli veřejné zakázky, a to v rámci některého z četných kontaktů mezi oběma spoluobviněnými (srov. tabulka na č. l. 336 tr. spisu, z níž vyplývá, že spoluobviněnému S. Š. v postavení úřední osoby obviněný P. B. hodlal uhradit v souvislosti s veřejnou zakázkou „Výměna zdravotně technické instalace (voda, kanalizace) v bytových objektech XY a XY“ celkem 212 000 Kč). Lze doplnit, že z alternativ jednání uvedených v § 332 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 slib úplatku představoval tu, u níž se zpravidla předpokládá nižší stupeň konkrétnosti jejího vyjádření oproti nabídnutí nebo poskytnutí úplatku (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3168). Ve vztahu k popisovaným okolnostem významným pro naplnění znaků zločinu podplacení považuje Nejvyšší soud za dostatečnou individualizaci tohoto skutku tak, jak je uveden pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, právě s ohledem na způsob spáchání tohoto zločinu, který byl úzce navázán na zmanipulování zadávacího řízení, přičemž ke slibu úplatku úřední osobě došlo právě v souvislosti s posuzovanou veřejnou zakázkou jako k odměně za součinnost vedenou k dosažení předem dohodnutého záměru obou spoluobviněných. Nejvyšší soud musí znovu připomenout již vyslovený závěr o hmotněprávním posouzení tohoto skutku, jímž obviněný P. B. spáchal v jednočinném souběhu (různorodém) dva trestné činy. V důsledku toho byl zcela adekvátní procesní postup orgánů činných v přípravném řízení, pokud obviněného upozornily na to, že skutkem, pro který bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, byla naplněna nejen skutková podstata přečinu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, který v něm byl spatřován od počátku, ale právě vzhledem k objasnění slibu úplatku, bylo třeba skutek právně posoudit též jako zločin podle § 332 odst. 1 (alinea 1), 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. V situaci, kdy šlo právě o jednočinný souběh těchto dvou skutkových podstat, nebylo v souladu s § 160 odst. 6 tr. řádu možné zvolit jiný způsob, než upozornit obviněného na další právní kvalifikaci, kterou tentýž skutek naplňoval (srov. úřední záznam na č. l. 1714 tr. spisu).


B) 3. K přečinu zpronevěry

21. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný P. B. podle tzv. právní věty pod bodem III. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil uvedeným činem větší škodu. Námitky obviněného směřovaly proti naplnění znaku „přisvojení“, jež je právní teorií vykládáno jako takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou svěřenou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck: Praha, 2012, str. 2010). Obviněný konkrétně nesouhlasil s tím, že by finanční prostředky, které mu byly svěřeny z důvodu výkonu funkce předsedy sdružení rodičů základní školy, trvale vyloučil z dispozice členů tohoto sdružení. Dne 18. 5. 2018 totiž zpronevěřené peníze vrátil, a proto byl přesvědčen, že se jednalo o pouze dočasné a nikoli trvalé znemožnění svěřiteli disponovat s jeho majetkem. Jeho námitky však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.

22. Za přisvojení ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku je nutné považovat získání možnosti neomezené dispozice s věcí, aniž by bylo rozhodné, jakým způsobem poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, nakládá (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Trestný čin zpronevěry pachatel spáchá bez ohledu na to, zda měl záměr a možnost zpronevěřené věci získat zpět a vrátit (srov. rozhodnutí č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). K dokonání trestného činu zpronevěry dojde v důsledku vzniku pouhé možnosti pachatele trvale s přisvojenou (a předtím svěřenou) věcí nakládat jako s věcí vlastní, čemuž na druhé straně odpovídá znemožnění svěřiteli nadále kontrolovat způsob nakládání s jeho majetkem. Následné chování pachatele, jež vede k opětovnému navrácení dispozičního práva nad majetkem svěřiteli, může mít význam nanejvýš pro úvahy o náhradě škody v rámci adhezního řízení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 2/1963 a č. 39/2017 Sb. rozh. tr.) nebo pro úvahy o trestu, jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Soud prvního stupně při ukládání trestu zohlednil ve prospěch obviněného tu skutečnost, že došlo k vrácení zpronevěřených peněz poškozenému, ačkoli se tak stalo až se značným časovým odstupem. Poslední neoprávněný výběr z účtu obviněný provedl dne 4. 11. 2016, přičemž k vrácení vybraných částek došlo s odstupem jednoho a půl roku až dne 18. 5. 2018 zjevně pod vlivem již konaného trestního stíhání (usnesení o zahájení trestního stíhání své osoby pro skutek, v němž policejní orgán spatřoval přečin zpronevěry, obviněný převzal dne 11. 8. 2017, srov. č. l. 5 verte tr. spisu 6 T 11/2018). O správnosti právního posouzení majetkových dispozic, které obviněný P. B. prováděl z pozice předsedy sdružení rodičů se svěřenými peněžními prostředky a vyvození jeho trestní odpovědnosti za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný skutkem popsaným pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít jakékoli pochybnosti. Obviněný opakovaně využíval svého oprávnění disponovat s bankovním účtem sdružení rodičů, bezdůvodně vybíral finanční částky, které však nepoužil ve prospěch sdružení, tajil před ostatními členy sdružení, že využívá pro sebe či jiného svěřené peníze, s nimiž tak zacházel jako vlastník a k jejich vrácení se odhodlal až po uplynutí delší doby, po několika urgencích, resp. zjevně pod tlakem probíhajícího trestního stíhání. Rozhodně proto nelze považoval dovolací námitky obviněného za opodstatněné.

IV. Závěrečné shrnutí

23. Ze shora uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přijmout obviněným předložené výhrady proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 393/2019, a proti jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 6 T 143/2016. Rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného P. B. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to na podkladě trestního spisu. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu