Rozhodnutí NS

8 Tdo 1181/2017

citace  citace s ECLI
Právní věta:Uložení zabezpečovací detence pachateli podle § 100 tr. zákoníku nebrání skutečnost, že je mu současně ukládán výjimečný trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 tr. zákoníku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.2 tr. ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1181/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1181.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Doživotí
Výjimečný trest
Zabezpečovací detence
Dotčené předpisy:§ 100 tr. zákoníku
§ 54 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:3 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1181/2017-63


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného K. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 1 To 58/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 43 T 2/2016, byl obviněný K. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
    dne 22. 5. 2013 v přesně nezjištěné době od 06:57 hodin do asi 12:45 hodin, v rodinném domě v B.-I., Z., kde byl jako příbuzný několik týdnů na návštěvě u rodiny H., poté, kdy v důsledku osobnostních vlastností, spočívajících v emoční nestabilitě, narcismu, paranoiditě a zvýšené agresivitě, v kombinaci se situačními faktory, jimiž byl tlak okolí na jeho fungování, kterému se necítil schopen trvale dostát, stejně tak se ze situace vyvázat bez ztráty cti rozhodl usmrtit všechny členy hostitelské rodiny jako representantů pro něho frustrujících požadavků vnějšího světa, a v přesně nezjištěném sledu postupně fyzicky napadl nejprve tři z nich, a to

    § M. H., jemuž v pracovně v přízemí domu přesně nezjištěnými nástroji, a to jednak sečným, jednak bodně řezným, způsobil kromě řezné rány na levém předloktí celkem 29 řezných a sečných ran v oblasti hlavy a krku se zasažením měkkých pokrývek lebních, odlomením zevní vrstvy klenby lební v levé temenní krajině, proniknutím do dutiny lební v temenně týlní krajině vlevo s porušením tvrdé pleny, protětím temenního a týlního laloku mozku vlevo a levé polokoule mozečku s porušením vnitřní vrstvy týlní kosti vlevo, krvácením pod tvrdou a měkkou plenu mozkovou, poraněním krkavice vlevo a hltanu vlevo, v důsledku čehož M. H. na místě zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo sečné poranění mozku a vykrvácení z mnohočetných ran hlavy a krku,
      § V. H. jíž v posteli v ložnici v 1. patře domu ostrým nástrojem, pravděpodobně kuchyňským nožem o délce čepele 12, 3 centimetrů zasadil 17 řezných, sečných a bodně řezných ran do oblasti hlavy a krku, další tři rány do hrudníku, dvě rány do zad a pět ran do pravého ramene s poraněním měkkých pokrývek lebních, nářezů a záseků na kostech klenby lební v pravé týlní krajině, s průbodem do dutiny lební v levé přední jámě lební, krvácením pod měkké pleny mozkové, levého čelního laloku mozku, krčních cév, průbodem pravého ramenního kloubu, bodně řeznou ranou 5. krčního obratle s odříznutím části trnového výběžku, krvácením do páteřního kanálu nad tvrdou plenu míšní v oblasti krční páteře, v důsledku čehož V. H. na místě zemřela, kdy bezprostřední příčinou její smrti bylo vykrvácení z bodně řezné rány krku zasahující velkou krční žílu,
        § F. H., jemuž v posteli v podkrovní části pokoje v 1. poschodí domu přesně nezjištěným počtem ostrých nástrojů s vybroušeným břitem (jedním až dvěma), zasadil 11 sečných a řezně sečných ran do oblasti hlavy a krku s roztříštěním kostí levé poloviny klenby i spodiny lební a levé poloviny krajiny týlní a s rozseknutím čelního laloku levé polokoule mozkové, v důsledku čehož F. H. na místě zemřel, kdy bezprostřední příčinou jeho smrti bylo sečné poranění čelní části levé polokoule mozkové,
          § a jako posledního D. H., jehož poté, kdy se vrátil domů ze školy, na chodbě v přízemí domu opakovaně udeřil do hlavy nezjištěným předmětem, pravděpodobně kamenem o váze 11, 8 kilogramů, čímž mu způsobil tržně zhmožděné rány na rozhraní pravé spánkové a pravé týlní krajiny, tržnou ránu nad levým okem, krevní podlitiny v celé levé polovině obličeje, v oblasti okolí pravého ušního boltce se zlomeninami klenby a spodiny lební v oblasti pravého spánku a pravé střední jámy lební, vícečetná ložiska zhmoždění mozku, otok mozku, krvácení pod tvrdou a měkkou plenu mozkovou, a dále mu zasadil bodně řezným nástrojem, pravděpodobně keramickým nožem o délce čepele 19 centimetrů do oblasti pravého ucha a pravé poloviny krku 6 bodně řezných ran s protnutím pravé krční žíly a tepny, v důsledku čehož D. H. na místě zemřel.

          2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i)  tr. zákoníku a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž uložil zabezpečovací detenci. Nalézací soud rozhodl též o náhradě nemajetkové újmy, když obviněnému stanovil povinnost zaplatit poškozené E. H., bytem R. p. R., částku ve výši 240 000 Kč, a K. B.-S., bytem W., E., N., částku ve výši 175 000 Kč.

          3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 1 To 58/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

          4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Špíška proti němu podal dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. Alternativně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

          5. Dovolatel nejprve předeslal, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, bere na vědomí a jeho správnost nezpochybňuje. Namítl však, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho příčetnosti. Shrnul, že soudní znalci v České republice dospěli k závěru, že jeho ovládací schopnosti byly nepodstatně sníženy a jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, to vše v důsledku závažné poruchy osobnosti. Významnou duševní poruchu u něho nediagnostikovali. Naopak američtí znalci dospěli k závěru, že trpí závažnou duševní nemocí, a to schizoafektivní poruchou (duševní chorobou ve vlastním slova smyslu), pro kterou neměl schopnost ovládat své jednání a jeho schopnost vnímat důsledky svého jednání byla podstatným způsobem snížena. Čeští soudní znalci ovšem označili posudky amerických odborníků za nevěrohodné, vypracované účelově pro potřeby obhajoby.

          6. Dovolatel namítl, že americkým odborníkům nebyl dán soudy obou stupňů dostatečný prostor, aby mohli závěry svých zjištění obhájit, resp. tvrzené nedostatky jejich posudků odstranit. V rámci své obhajoby výslech těchto znalců opakovaně navrhoval, avšak tato procesní možnost mu nebyla ze strany soudů poskytnuta. V souvislosti s tím poukázal na potřebu zohlednit zcela odlišný právní systém v České republice a USA, tedy i způsob zpracování znaleckých posudků, jejich prezentace a standardního obsahu. Z ústavního znaleckého posudku nevyplývá, že by závěry amerických odborníků byly bez dalšího nesprávné, je jim pouze vytýkáno, že se argumentačně a odborně nevypořádali s částí objektivních zjištění a že v jejich posudcích absentují některé diagnostické závěry. Tyto závěry by však bylo možno doplnit způsobem, jímž by byly pochybnosti o správnosti amerických posudků rozptýleny. Dále zdůraznil i větší vhodnost těchto posudků z hlediska kulturního, jazykového a (vzhledem k době uplynulé od skutku) i časového. Z toho důvodu by mělo být při úvahách o jeho příčetnosti vycházeno ze závěrů amerických znalců.

          7. Dovolatel se vymezil i proti uloženému trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, a také vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku. Stejně jako v předchozích fázích řízení namítal, že nejednal po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. V daném směru polemizoval s některými úvahami odvolacího soudu, přičemž absenci jakéhokoliv plánování či rozmyslu dokládal tím, že neměl vědomost o nemoci poškozené V. H., o plánech poškozeného F. H., byl zaskočen přítomností svědkyně D. H., nezakoupil předem letenku, neměl české koruny na zaplacení taxi do V. atd. Rovněž zpochybnil závěr soudů o zvláštním stupni surovosti jeho činu ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když připomněl, že všichni poškození byli buď usmrceni, nebo upadli do bezvědomí hned při prvním útoku, tedy ačkoliv byly útoky intenzivní, minimálně je nelze označit jako trýznivé.

          8. Obviněný následně nejprve v obecné rovině namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily přípustnost uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 3 tr. zákoníku, a poté se podrobněji vyslovil ke každé z podmínek uvedených v tomto zákonném ustanovení. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu spatřoval odvolací soud v extrémní míře brutality a surovosti, která byla při útocích použita. Tato skutečnost však byla konzumována užitím kvalifikované skutkové podstaty § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Onu surovost mu proto nelze přičítat k tíži dvakrát. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku odvolací soud označil zákeřné vedení útoků. Zde ovšem zaměnil pohnutku se způsobem provedení. Závěry o zvlášť zavrženíhodné pohnutce (v prvém slova smyslu) tedy absentují, což je činí nepřezkoumatelnými. V této souvislosti poukázal na to, že mu byla uložena i zabezpečovací detence, kterou lze ve smyslu § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložit za předpokladu, že zločin byl spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Pohnutkou jeho jednání byla tedy právě duševní porucha či choroba, a proto nelze objektivně dospět k závěru o splnění podmínky k uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v zvlášť zavrženíhodné pohnutce. Soudy obou stupňů shledaly splnění podmínky zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku v usmrcení celé jedné plně funkční rodiny. Tato skutečnost je však již pojmovým znakem kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a není ji tak možné přičítat k jeho tíži dvakrát. Co se týče podmínky účinné ochrany společnosti a naděje na nápravu pachatele, obviněný sice připustil výsledky znaleckého zkoumání ohledně vysoké pravděpodobnosti recidivy a ztížené možnosti jeho resocializace, současně ale poukázal i na závěr jedné ze znalkyň, PhDr. Beaty Nour Mohammadi, podle níž byla možnost jeho resocializace vzhledem k jeho věku, při vhodném terapeutickém působení a medikaci dána. K tomu dodal, že se veškerému znaleckému šetření i veškeré léčbě dobrovolně podrobil a souhlasil i s aplikací veškeré medikace.

          9. Protože soudy obou stupňů podle dovolatele dostatečně nezohlednily ani polehčující okolnosti, resp. se jimi vůbec nezabývaly, vymezil rovněž některé okolnosti, k nimž mělo být při ukládání trestu přihlédnuto, konkrétně že trestný čin spáchal poprvé, a to ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Před spácháním předmětného skutku vedl řádný život, byl tedy osobou bezúhonnou. Jeho věk v době spáchání činu byl relativně nízký – pouhých 20 let. Nelze pominout ani kontext mezikulturní, jelikož občané USA nabývají plné zletilosti až ve věku 21 let. Nakonec opětovně zdůraznil, že jeho příčetnost byla zmenšena, neboť i ze závěrů českých soudních znalců vyplynulo, že minimálně jeho ovládací schopnosti byly sníženy, byť pouze měrou nepatrnou. Obviněný sám neshledal ani podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na 20 – 30 let. Nepopřel sice, že závažnost jeho jednání byla vysoká, ovšem s odkazem na shora již citovaný názor znalkyně PhDr. Beaty Nour Mohammadi se nedomníval, že by možnost jeho nápravy byla obzvláště ztížena. Při zohlednění všech okolností daného skutku, stejně jako osoby obviněného vzhledem k jeho věku a duševnímu zdraví, nebylo na místě ukládat trest výjimečný a postačovalo uložit trest odnětí svobody v zákonném rozsahu kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy.

          10. Dovolatel se ve svém podání věnoval též uloženému ochrannému opatření zabezpečovací detence. Tímto institutem trestního práva je typicky řešena ochrana společnosti před pachateli trestných činů stiženými závažnými duševními poruchami. V tomto případě je zcela zřejmé a nesporné, že trpěl duševní poruchou ve smyslu § 123 tr. zákoníku, byť se nejednalo o duševní chorobu ve vlastním slova smyslu. Rovněž z doporučení českých znalců vyplynula potřeba působit na něj různými terapeutickými programy, což je patrné i ze samotného faktu, že uložení zabezpečovací detence bylo jimi navrženo. Je-li ovšem toto nezbytné, nelze takový stav zajistit ve výkonu trestu odnětí svobody, ale právě jen a pouze zabezpečovací detencí. Na základě toho odkázal na § 47 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož může soud upustit od potrestání, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že postup podle právě citovaného zákonného ustanovení byl v jeho případě na místě, a vyslovil pochybnost, nakolik bylo smysluplné uložení tohoto ochranného opatření vedle trestu odnětí svobody na doživotí (technicky nejdříve po uplynutí 20 let) z hlediska působení na jeho osobu.

          11. V závěru svého podání proto dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď v celém rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 1 To 58/2016, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 43 T 2/2016, a sám rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. z důvodu jeho nepříčetnosti s tím, že současně ponechal na úvaze Nevyššího soudu případné uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebo – pokud by se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obecných soudů stran jeho příčetnosti – zrušil usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek soudu nalézacího ve výroku o trestu, a poté sám rozhodl o upuštění od potrestání podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku za současného uložení zabezpečovací detence, případně mu uložil trest odnětí svobody v rozmezí zákonem stanovené trestní sazby, tj. na patnáct až dvacet let. Navrhl též zrušení výroku odsuzujícího rozsudku o náhradě škody a odkázání poškozených podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

          12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k podanému dovolání. Nejprve se v teoretické rovině zabýval zákonným rozsahem obou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř., a následně se již v rovině konkrétní vyslovil k jednotlivým námitkám obviněného.

          13. Podle státního zástupce ani jeden ze shora uvedených dovolacích důvodů (stejně jako jakýkoliv jiný) nenaplnil nesouhlas obviněného se závěrem obou soudů o jeho příčetnosti. Tato výhrada je založena výlučně na zpochybňování logických, srozumitelných a vzájemně se doplňujících závěrů znaleckých posudků zpracovaných v průběhu trestního řízení, z nichž vyplynulo, že obviněný je jednoznačně osobou příčetnou a tedy osobou trestně odpovědnou. Charakter této výhrady je tudíž primárně skutkový, resp. procesní, kdy je soudům vytýkán způsob hodnocení důkazů anebo neúplnost dokazování. Pod žádný z dovolacích důvodů není podle státního zástupce podřaditelná ani námitka, že soudy nepostupovaly podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu dodal, že skutečnost, že obviněný spáchal čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou (stejně jako pokud by jednal ve stavu zmenšené příčetnosti) ještě neznamená povinnost soudu tuto okolnost vždy promítnout do upuštění od potrestání. Jde pouze o možnost soudu a je pouze na jeho uvážení, jak tuto okolnost z hledisek § 47 odst. 2 tr. zákoníku posoudí. Mimo rozsah uplatněných důvodů dovolání se ocitla též obecně formulovaná výtka vztahující se k náhradě nemajetkové újmy, k níž dovolatel nepřednesl žádnou konkrétní argumentaci, proč by měly být poškozené s celým svým nárokem odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních, resp. proč tedy, jak uvádí, jejich nárok přesahuje rámec adhezního řízení.

          14. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohla podle názoru státního zástupce spadat námitka proti právní kvalifikaci spáchaného jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku. Obviněný však dostatečně nerozlišoval jednotlivé znaky vymezené v trestním zákoníku v § 140 odst. 2 [rozmysl x předchozí uvážení] a zejména v § 140 odst. 3 písm. i) [zvlášť surový způsob x trýznivý způsob]. Jeho výhrady proto státní zástupce považoval za neopodstatněné a s právní kvalifikací jeho jednání se ztotožnil. Opět citoval odbornou právnickou literaturu (nejprve ke znakům skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku), a dospěl k závěru, že obviněný se protiprávního jednání dopustil po předchozím uvážení. Všechny skutkové okolnosti totiž jednoznačně nasvědčují tomu, že nejpozději ráno inkriminovaného dne si musel své jednání velmi dobře promyslet. Každý z poškozených se nacházel v jiné místnosti a dokonce nebyli ani ve stejném patře domu. Pro uskutečnění svého plánu si musel nejprve obstarat zbraně a po domě se posléze musel pohybovat velmi tiše tak, aby poškozené nevzbudil, resp. aby jeho přítomnost nezaznamenali. To je zřejmé již z toho, že u poškozených nebyly zjištěny žádné znaky svědčící o možné obraně před útoky. O plánovitosti jeho jednání svědčí také následné chování po činu, zejména když na místě vyčkával několik hodin na poslední z obětí, D. H., kterého pak brutálně zavraždil krátce po jeho návratu ze školy. Poukazoval-li dovolatel na některé okolnosti, které mají vylučovat plánovitost jeho jednání, pak státní zástupce zdůraznil, že není třeba, aby byl takový plán promyšlen do nejmenších podrobností. Postačí i jen rámcové vymezení rozhodných skutečností ohledně provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a aktuálnímu vývoji situace. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku státní zástupce také (s odkazem na právní teorii i judikaturu Nejvyššího soudu) v obecné rovině popsal rozdíly mezi zvlášť surovým způsobem a zvlášť trýznivým způsobem. Poté s odkazem na skutková zjištění nalézacího soudu vyslovil přesvědčení, že obviněný rodinu H. vyvraždil obzvláště brutálním způsobem. Použil střídavě více zbraní, kterými na poškozené útočil opakovaně, což je zřejmé z počtu ran, a útoky směřoval vždy na hlavu a krk obětí. Uvedený způsob usmrcení spojený v podstatě s devastací části těla poškozených tak soudy zcela po právu posoudily jako zvlášť surový způsob provedení, výrazně se vymykající běžnému rámci jiných trestných činů tohoto druhu.

          15. Také námitku obviněného proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř., považoval státní zástupce za neopodstatněnou. Po teoretickém úvodu k § 54 odst. 3 tr. zákoníku se (obecně i konkrétně) vyjádřil ke všem zde uvedeným podmínkám. Ve shodě se soudy obou stupňů dospěl k závěru, že všechny tři alternativně uvedené skutečnosti v § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byly splněny. Ve vztahu k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení státní zástupce vyzdvihl, že neobstojí námitka obviněného stran údajného porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Jeho porušením totiž není to, pokud okolnosti představující zákonné znaky trestného činu, resp. okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, soud při ukládání trestu hodnotí z hlediska, v jaké intenzitě byly posuzovaným činem naplněny (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013). Brutalita způsobu usmrcení poškozených a bezcitnost obviněného přitom byla v míře extrémní, a tedy svou intenzitou vysoce přesahovala míru nezbytnou pro naplnění zákonného znaku vymezeného v § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Pokud jde o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, považoval státní zástupce za výstižnější stanovisko Krajského soudu v Brně než Vrchního soudu v Olomouci. Sám spatřoval splnění dané podmínky v tom, že dovolatel poškozené zavraždil zcela bezdůvodně. Ačkoli k němu byli vstřícní, poskytli mu bydlení, stravu, zázemí, a žádnou rozumnou záminku ke konfliktu mu nedali, usmrtil je bez jakékoli příčiny jen proto, aby si „vyřešil“ své subjektivní osobní problémy, a to problémy s poškozenými nijak nespojené. Projevil tak absolutně pohrdavý způsob k lidskému životu. Zjištěná porucha osobnosti obviněného pak rozhodně nevylučovala možnost posoudit jeho pohnutku jako zvlášť zavrženíhodnou, a to přinejmenším proto, že byl shledán příčetným. Ohledně zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku státní zástupce citoval část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že obviněný usmrtil všechny členy jedné fungující, harmonické rodiny. O blízké osoby tak připravil kamarády a přátele rodiny. A především pak o osoby nejbližší připravil matku poškozeného M. H. a sestru poškozené V. H. Takový následek je nenapravitelný. Ani zde neobstojí výhrada stran údajného porušení zákazu dvojího přičítání. Obviněný totiž opět pominul intenzitu naplnění znaku „na dvou nebo více osobách“, tj. že soudy zhodnotily, že došlo k úmyslnému usmrcení ne dvou či tří poškozených, což by již pro naplnění skutkové podstaty § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačovalo, ale dokonce čtyř osob, a to osob z jedné rodiny. Státní zástupce považoval za naplněnou i jednu ze dvou podmínek vyplývajících z § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. Tento jednoznačný závěr vyplynul ze znaleckých posudků znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaných k osobě obviněného. Dovodil proto, že pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí byly splněny všechny zákonné předpoklady. Za této situace pak považoval za nadbytečné jakkoli reagovat na jeho výhradu, že nebyly vůbec splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, a trest mu měl být ukládán v rozsahu zákonem stanovené trestní sazby, tj. 15 – 20 let.

          16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.  
            17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 20. 9. 2017). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
              18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
                19. V daném případě, kdy obviněný podle písemné zprávy Věznice Valdice krátce před  rozhodnutím Nejvyššího soudu – dne 11. 1. 2018 – zemřel, je nutno připomenout také ustanovení § 265p odst. 3 tr. ř., podle něhož platí: bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní řízení tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. Bylo tedy povinností dovolacího soudu i za této situace o dovolání obviněného rozhodnout.
                  20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
                    21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                      22. Z tohoto vymezení je zjevné, že některé dovolací námitky mohou v kontextu prvého z uplatněných dovolacích důvodů obstát jen stěží. Tak je tomu zejména pokud obviněný zpochybňoval závěr nižších soudů o jeho příčetnosti v době spáchání všech čtyř vražd. Takovou výhradou totiž pouze napadal procesní postup soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které v úvahách o jeho duševním stavu upřednostnily znalecké posudky českých odborníků, a nikoliv jim odporující výsledky zkoumání znalců z USA. Primárně tak požadoval změnu klíčového skutkového zjištění o tom, že posuzovaného trestného činu se dopustil jako příčetný pachatel, a až na základě toho, tj. sekundárně se dovolával zásadní změny právního posouzení jeho skutku a následného zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. Takto formulovanými výhradami se však výrazně odchýlil od shora popsaného zákonného rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důsledkem čehož nebylo založeno oprávnění  Nejvyššího soudu závěr nalézacího i odvolacího soudu o příčetnosti obviněného v průběhu jeho trestného jednání z věcného hlediska přezkoumat.
                        23. Je však vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena, a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Obvykle se jedná o výskyt tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ten může být podle Ústavního soudu založen buď tzv. opomenutými důkazy (tedy důkazy, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), důkazy získanými, a tudíž posléze i použitými v rozporu s procesními předpisy, a konečně svévolným hodnocením důkazů provedeným bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

                        24. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor ani jiné pochybení neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu neshledal. Oba soudy ve věci dříve činné se otázkou příčetnosti obviněného v době páchání předmětné trestné činnosti zabývaly velice důkladně. Vycházely dokonce ze dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to MUDr. Mileny Zimulové a znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice (tento druhý posudek nechal vypracovat v průběhu odvolacího řízení Vrchní soud v Olomouci). Podstatný význam pro jejich rozhodnutí měl i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie PhDr. Beaty Nour Mohammadi. Všichni čeští znalci shodně dospěli k poměrně kategorickému závěru, že protiprávní jednání dovolatele bylo výsledkem jeho těžké smíšené poruchy osobnosti. Ta se konkrétně projevovala mimo jiné i rozporem mezi fantaziemi obviněného, jeho subjektivním pocitem nadřazenosti a výjimečnosti na straně jedné, a realitou běžného života a jeho neschopností se do něj odpovídajícím způsobem zařadit na straně druhé. Z uvedeného rozporu pramenila dlouhodobá a velice silná frustrace, kterou vzhledem ke své zvýšené agresivitě vybíjel jak sebepoškozováním, tak násilným jednáním vůči svému psovi či jiným lidem. Je nutno přihlédnout i k tomu, že byl zaměřen výhradně sám na sebe, k ostatním lidem nevytvářel žádné hlubší emoční vazby a byl silně neempatický. Po dvou týdnech jeho pobytu v Brně začal ze strany hostitelské rodiny pociťovat silný tlak na své fungování v každodenním životě spojený s obrovskými obavami ze selhání, což vedlo k dekompenzaci jeho osobnostních poruch v extrémní míře a tím i fyzické likvidaci svých příbuzných. Znalci přitom zdůraznili, že smíšená porucha osobnosti, kterou obviněný trpěl, není duševní nemocí v pravém slova smyslu, a tudíž jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti rozhodně nebyly v okamžiku páchání trestné činnosti vymizelé.

                        25. Čeští odborníci přesvědčivě vyvrátili závěry amerických znalců o tom, že by byl obviněný stižen schizoafektivní poruchou. Vedlo je k tomu nejen zjištění o poruchách jeho osobnosti, kterými lze zmiňovaný skutek vcelku logicky vysvětlit, ale především informace a svědecké výpovědi o průběhu posuzovaného jednání, které psychiatr ani psycholog v USA neměli k dispozici. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že obviněný během dopoledne dne 22. 5. 2013, kromě svého vražedného konání, byl schopen adekvátně komunikovat se svědkyněmi D. H. a M. Ř., které na jeho chování ani zevnějšku nic podezřelého nezpozorovaly, bez problémů po telefonu hovořil i se svědky K. K. a K. S., přičemž ani oni na jeho hlase či projevu nic zvláštního nezaznamenali, vyměňoval si též textové zprávy s dalšími osobami, včetně poškozeného D. H., jehož lákal k návratu domů a společnému cvičení. Po usmrcení svých obětí těla tří z nich přenesl do sklepa a spolu s různými textiliemi je zapálil, alespoň částečně také odstranil stopy krve na místě činu. Poté se vydal na cestu – nejprve do centra B. a následně na letiště do V.– a zvládl přitom řadu dílčích úkonů, aniž by ke své osobě připoutal jakoukoliv (nežádoucí) pozornost. Naopak podle svědka J. S., řidiče vozu taxislužby, který jej na letiště vezl, se choval absolutně klidně.
                          26. Z právě uvedených zjištění čeští znalci striktně vyloučili, že by obviněný svůj čin spáchal pod vlivem duševní nemoci v pravém slova smyslu – psychózy, neboť v takovém případě by nebyl schopen racionálního, konzistentního jednání, jeho chování a vystupování by bylo nepřirozené a ostatním lidem nápadné. Znalkyně MUDr. Milena Zimulová při svém výslechu u hlavního líčení poukázala dále na to, že ani po dobu pobytu obviněného ve vazební věznici u něj nebyly zjištěny žádné příznaky duševního onemocnění, které by mělo vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, a o ničem takovém není zmínky ani v jeho americké zdravotnické dokumentaci. U veřejného zasedání před odvolacím soudem MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., z Psychiatrické nemocnice Bohnice uvedl, že obviněný jim sám při znaleckém zkoumání sdělil, že v době činu si uvědomoval, že to je protiprávní a že bude potrestán, což také neodpovídá závěru amerických znalců o zcela vymizelých rozpoznávacích schopnostech. Na základě toho všeho čeští znalci odmítli výsledky amerických posudků, dokonce je v ústavním znaleckém posudku označili za nevěrohodné. Všichni čeští znalci své shodné závěry a postoje jak ve svých posudcích, tak při výslechu před soudy rovněž podrobně zdůvodnili.

                          27. Soudy nalézací ani odvolací tedy nijak nepochybily, když při hodnocení důkazů upřednostnily posudky českých odborníků (v žádném případě nelze hovořit o jakékoliv svévoli či libovůli při procesu dokazování, ale naopak šlo o postup plně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.). Oba soudy tudíž měly ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal v kritickou dobu jako příčetný pachatel. Proto ani nebylo třeba, aby ještě dále doplňovaly dokazování výslechem znalců z USA, jak požadovala obhajoba. Nadbytečnost navrhovaného důkazu je jednou z legitimních možností pro jeho zamítnutí, a z tohoto důvodu neprovedený důkaz nelze rozhodně chápat jako opomenutý. Nejvyšší soud proto neshledal jakýkoliv důvod pro mimořádný zásah do již ustálených skutkových zjištění, resp. jejich změnu, naopak se s nimi ztotožnil a pro účely tohoto dovolacího řízení z nich na základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez výjimky vycházel.
                            28. Jako námitky směřující primárně do právního posouzení skutku – a tedy relevantně uplatněné – je naproti tomu třeba chápat tu část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval naplnění některých znaků § 140  odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji však ve svém celku vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

                            29. Skutková podstata zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je naplněna, jestliže pachatel jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Dovolatel v tomto směru tvrdil, že jednal impulzivně a popíral, že by svůj čin předem naplánoval. Poukazoval přitom na některé skutečnosti, s nimiž nemohl dopředu počítat. Naproti soudy nižších instancí dospěly k opačnému závěru. Podle jejich názoru obviněný usmrtil své příbuzné po předchozím uvážení. V takovém případě pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Nejvyšší soud je ve shodě s oběma soudy nižších instancí přesvědčen, že citovaná definice předchozího uvážení na posuzované jednání obviněného dopadá více než přiléhavě. Podle znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechů příslušných znalců nebyly na těle nikoho z poškozených nalezeny téměř žádné známky obrany, hned první rána s nejvyšší pravděpodobností vedla k bezvědomí oběti. Dovolatel se proto musel velmi potichu přibližovat ke každému z nich s připraveným vražedným nástrojem v ruce a jednoznačným (předem pojatým) úmyslem usmrtit. Obviněný se sice hájil tím, že nemohl vědět, kdo z poškozených bude toho dne doma, každopádně z velmi efektivního způsobu provedení jednotlivých vražd lze usuzovat na jeho snahu nevzbudit pozornost, pokud by se někdo další v domě nacházel. Zřejmá je i skutečnost, že se musel (tiše) pohybovat po domě a své oběti aktivně (vybaven bodnou či sečnou zbraní) vyhledávat. Poškozeného D. H., který byl celé dopoledne ve škole, se pak pod záminkou společných aktivit snažil přimět k brzkému návratu domů, kde jej – s úmyslem jej zabít – očekával a po jeho příchodu tak také s pomocí dvou (jistě předem připravených) nástrojů učinil. Je tak možno shrnout, že dovolatel předem pojal úmysl usmrtit všechny členy své hostitelské rodiny, za tímto účelem u každého z dílčích skutků předem promyslel způsob vykonání, nástroj a rámcově i místo a čas útoku. Jinými slovy své protiprávní jednání činil po předchozím uvážení. Na tom nic nemění fakt, že určité eventuality naplánované dopředu neměl (např. nepočítal s příchodem svědkyně D. H., nebo neměl české koruny na zaplacení taxi ani předem zakoupenou letenku do USA). Lze ostatně odkázat na další pokračování shora citované právně teoretické poučky k „předchozímu uvážení“, podle níž není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1468).
                              30. Skutková podstata zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se vztahuje na případy úmyslného usmrcení zvlášť surovým nebo zvlášť trýznivým způsobem. Zde si Nejvyšší soud – ve shodě se státním zástupcem –  povšiml, že dovolatel zaměňoval dva odlišné pojmy „zvlášť surový“ a „zvlášť trýznivý“ způsob, když závěr soudu o nadměrné surovosti svého činu rozporoval tím, že jednotlivé útoky, ačkoliv byly intenzivní, nelze označit za trýznivé. Takový závěr (o trýznivém způsobu provedení činu) však ani jeden z nižších soudů nepřijal, naproti tomu se sjednotily na tom, že všichni poškození byli usmrceni zvlášť surovým způsobem. Tím se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne  18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91, publikovaný pod č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla. I tato pasáž komentáře k trestnímu zákoníku (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1477-8) přiléhavě dopadá na posuzovaný případ. Obviněný zvolil přinejmenším tři zbraně, a to sečnou – pravděpodobně sekeru, bodně řeznou – kuchyňský nůž, a tupý předmět – zřejmě kámen o hmotnosti 11,8 kg. Těmito nástroji zasadil poškozeným obrovskou silou velké množství (29, 17, 11 a 8) ran směřujících na jejich hlavu a krk. Podle fotografické dokumentace z místa činu a následné pitvy obětí byla na první pohled patrná výrazná devastace těch částí těl, proti nimž obviněný vražedný útok vedl (tj. jejich hlav, včetně obličejových částí, a to do té míry, že nelze dost dobře odhadnout, jak poškození během svého života vypadali).
                                31. Jelikož dovolatel ve svém podání naplnění znaku skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchání zločinu na dvou nebo více osobách) nikterak nerozporoval, lze tuto část odůvodnění uzavřít konstatováním, že soudy nižších stupňů rozhodně nepochybily, pokud jednání obviněného právně kvalifikovaly jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i)  tr. zákoníku.

                                32. Další své námitky směřoval obviněný do výroku o uloženém trestu. Podle § 265b odst. 2 tr. ř. lze dovolání podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tento (samostatný) dovolací důvod je vázán pouze na výrok, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí, a účelem dovolacího řízení je pak zjištění, zda pro uložení takového trestu byly splněny zákonem stanovené podmínky ve smyslu § 54 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).

                                33. Obviněný v souladu se zákonným rozsahem tohoto dovolacího důvodu rozporoval splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Nejvyšší soud proto danou otázku z věcného hlediska posoudil, ztotožnil se však přitom se závěry obou soudů nižších instancí, nikoliv s argumentací dovolatele.

                                34. Podle § 54 odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí pouze pachateli, který spáchal některý ze zde taxativně uvedených zvlášť závažných zločinů (mezi něž patří i zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku), a to za podmínek, že
                                      a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a
                                      b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.



                                  V návaznosti na to je vhodné upozornit, že uvedené podmínky odpovídají tomu, že trest na doživotí (jako přísnější alternativa výjimečného trestu) je vůbec nejpřísnějším druhem trestu, který lze podle trestního zákoníku pachateli zvlášť závažného zločinu uložit. Tomu pak odpovídají i výše uvedené zákonné podmínky pro jeho uložení, tzn. 1) musí jít o některý z taxativně vyjmenovaných zvlášť závažných zločinů, 2) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný, 3) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Zatímco tyto tři podmínky musejí být splněny kumulativně, výčet (celkem tří) podmínek pro závěr, že taxativně uvedený zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný (srov. shora), je alternativní, stejně jako výčet (celkem dvou) naposledy uvedených podmínek (také srov. shora).
                                    35. V posuzovaném případě nemá Nejvyšší soud o mimořádné závažnosti jednání obviněného žádné pochybnosti. Ve shodě se stanoviskem odvolacího soudu i státního zástupce je přesvědčen, že všechna tři kriteria spadající pod § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byla naplněna. Stejně tak shledal, že uložení výjimečného trestu na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti ve smyslu první alternativy uvedené v § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. K jednotlivým kritériím je jen třeba – v reakci na dovolatelem uplatněné námitky – dodat následující.
                                      36. Pokud jde o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, ten charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá spojena s tímto trestným činem, nebo v povaze situace, místa, času, okolností spáchání apod. (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 641). V případě jednání dovolatele lze dovodit přinejmenším neobvykle vysokou míru brutality a surovosti při usmrcování svých obětí, kterým různými vražednými nástroji (sečným, bodně řezným a tupým předmětem) zasadil od 8 do 29 ran, útoky byly vedeny mohutnou silou a téměř bezvýhradně směřovaly na hlavu a krk poškozených. Nelze však přehlédnout ani nebývalou zákeřnost, kterým se toto konání obviněného též vyznačovalo, když všechny poškozené napadal tak, aby maximálně vyloučil možnost jejich obrany, nepochybně tedy ze zákrytu, zezadu a dva z nich dokonce ve spánku. Dovolatel sice v této souvislosti namítal zákaz dvojího přičítání podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť jeho skutek byl právně kvalifikován mimo jiné též podle písm. i) § 140 odst. 3 tr. zákoníku. Avšak s odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů se s jeho postojem nelze ztotožnit. V takovýchto případech jsou totiž soudy při ukládání trestu oprávněny v rámci příslušné trestní sazby (zde § 140 odst. 3 tr. zákoníku) přihlížet k intenzitě, s jakou je zákonný znak základní či kvalifikované skutkové podstaty trestného činu naplněn (srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, publikované pod č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr., anebo z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013). V plné shodě se státním zástupcem je tak možno prohlásit, že brutalita a bezcitnost jednání obviněného byla natolik extrémní, že svou intenzitou vysoce převyšovala míru potřebnou pro naplnění znaku „provedení činu zvlášť surovým způsobem“ ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Nadto pojem „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“ je širší než „zvlášť surový způsob provedení činu“ a zahrnuje i další aspekty, jako například vyšší míru zvrhlosti nebo zákeřnosti, které byly podle názoru dovolacího soudu v tomto případě také dány.
                                        37. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 641). V této otázce se vyskytl určitý rozpor mezi názorem nalézacího a odvolacího soudu, kdy každý z nich spatřoval její naplnění v něčem jiném. Nejvyšší soud v tomto směru souhlasil s Krajským soudem v Brně, který uzavřel, že dovolatel posuzovaným jednáním řešil své subjektivní osobní (psychické) problémy. Takový závěr ostatně jednoznačně vyplynul ze všech tří znaleckých posudků, vypracovaných českými znalci, podle nichž obviněný vyvražděním rodiny svých příbuzných vybil obrovskou vnitřní frustraci vycházející ze strachu, že nebude schopen dostát jejich (dobře míněným a zcela oprávněným) požadavkům na to, aby se začlenil do běžného života, a že opět selže, což vzhledem ke svému subjektivnímu pocitu výjimečnosti nemohl nikdy připustit. On sám přitom hovořil o tom, že hostitelská rodina se k němu chovala vždy přátelsky, vytvářela pro něj nové podněty a příležitosti, a tudíž mu k jeho protiprávnímu činu neposkytla žádnou jinou záminku, než zmíněný tlak na jeho fungování v každodenním životě. K tomu je třeba zdůraznit i další výsledek zkoumání ze strany českých znalců, a to že rozpoznávací i ovládací schopnosti byly u obviněného v době spáchání předmětného skutku plně zachovalé, popř. pouze nevýznamně snížené. U příčetného pachatele pak taková motivace k vraždě čtyř osob naprosto bezezbytku odpovídá shora uvedené charakteristice „zvlášť zavrženíhodné pohnutky“ podle § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

                                        38. V dané trestní věci není pochyb ani o naplnění znaku zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku, který podle právní teorie představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou zvlášť závažným zločinem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákoníku, která dovolují uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Tak např. u zločinu vraždy to může být úmyslné usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 642). Je zcela zřejmé, že dovolatel usmrcením čtyř poškozených hranici této kvalifikované skutkové podstaty dvojnásobně překročil, obětem tohoto – v podstatě bezdůvodného – útoku jejich život nikdo nevrátí, stejně jako jejich přátelům a příbuzným (včetně např. matky poškozeného M. H.) nikdo nevrátí osoby jim blízké. Takovýto tragický následek skutečně žádným způsobem napravit nelze. Pro úplnost lze opět poukázat na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013, v němž byl řešen skutkově obdobný případ jako v této věci (obviněný ve snaze pomstít se bývalé přítelkyni brutálně zavraždil tři členy rodiny jejího nového přítele) a soud zde dospěl ke stejným závěrům stran naplnění všech kritérií uvedených v § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

                                        39. Oba soudy nižších instancí i státní zástupce považovali za splněnou i podmínku uvedenou (jako první alternativa) v § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. I v tomto směru se s nimi Nejvyšší soud bezezbytku ztotožnil. Obecně je daný postup namístě, pokud jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebo ochranná opatření (zejména zabezpečovací detence) nebudou způsobilé účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 642). Soudy zcela správně vycházely ze znaleckých posudků vypracovaných českými znalci, kteří u dovolatele diagnostikovali velmi těžkou smíšenou poruchu osobnosti, sadistickou poruchu sexuální preference a zvýšený agresivní potenciál (s potřebou vybití) doprovázený absencí empatie s druhými lidmi. Na tomto základě se znalci sjednotili v závěru, že pobyt obviněného na svobodě byl (za jeho života) velmi nebezpečný pro společnost, a to z důvodu vysoké pravděpodobnosti opakování podobného jednání. Proto všichni shodně navrhli též uložení zabezpečovací detence. Právě uvedené závěry českých odborníků daly oběma soudům nižších instancí dostačující podklad pro rozhodnutí o nutnosti úplné (maximální možné) izolace dovolatele od společnosti, kterou mohlo zaručit pouze a jedině uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na doživotí, u něhož je možnost propuštění pachatele na svobodu (v tomto případě jen podmíněného) zdaleka nejnižší. Naproti tomu např. u zabezpečovací detence musí soud každé dva roky rozhodovat o jejím prodloužení. Tímto lze shrnout, že všechna potřebná kriteria uvedená v § 54 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku byla naplněna, takže soudy uložením tohoto výjimečného trestu nikterak nepochybily.

                                        40. Obviněný brojil ještě proti dalším aspektům významným pro rozhodnutí o uloženém trestu. Kupříkladu tvrdil, že nižší soudy nedostatečně vyhodnotily polehčující okolnosti, které ve svém podání vyjmenoval. Tato námitka ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. ani žádný jiný nespadá. Shora bylo uvedeno, že toto ustanovení zavazuje Nejvyšší soud jedině k hodnocení, zda jsou dány podmínky § 54 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno vytýkat také jen některá (jiná) pochybení týkající se ukládání trestu (např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu); a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat jenom to, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádná ze zmíněných situací ale v posuzovaném případě (srov. výše) nenastala. Především je však potřeba poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ani nesprávné zhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku žádný z dovolacích důvodů nezakládá (srov. usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

                                        41. Stejně lze nahlížet také na argumentaci, kterou se dovolatel dožadoval rozhodnutí o upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence ve smyslu § 47 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce v tomto ohledu přiléhavě upozornil, že na aplikaci daného zákonného ustanovení není právní nárok a záleží tedy na volné úvaze soudu, jestli ke zde popsanému postupu přistoupí či nikoliv. Obdobně se v rámci žádného z dovolacích důvodů nelze domáhat snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, např. s odkazem na § 40 odst. 2 či § 58 odst. 1, 2, 5, 6 tr. zákoníku, neboť i jejich využití ze strany soudu je pouze fakultativní. Naopak případnou nesprávnou aplikaci § 47 odst. 2 tr. zákoníku by mohl relevantně namítat nejvyšší státní zástupce (v neprospěch obviněného) prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Je tudíž možno shrnout, že oběma posledně zmíněnými námitkami směřujícími do výroku o trestu (hodnocením polehčujících okolností a upuštěním od potrestání) neměl Nejvyšší soud ze zákona povinnost ani oprávnění věcně se zabývat, a to navíc za situace, kdy se oba nižší soudy věnovaly všem aspektům významným pro ukládání trestu nadmíru pečlivě a i s těmito výhradami obviněného se ve svých rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly.
                                          42. Pokud dovolatel v souvislosti s uložením zabezpečovací detence vyslovil pochybnost, nakolik bylo smysluplné uložení tohoto ochranného opatření vedle trestu odnětí svobody na doživotí (technicky nejdříve po uplynutí 20 let) z hlediska působení na jeho osobu, je vhodné uvést, že podle § 100 odst. 3 tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence.
                                            43. Už z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že soudům rozhodujícím v této trestní věci žádná zákonná překážka nebránila, aby obviněnému uložily zabezpečovací detenci vedle trestu odnětí svobody na doživotí. Citované ustanovení totiž upravilo i pořadí výkonu zabezpečovací detence ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody (i na doživotí), který má vždy přednost. Proto byla-li zabezpečovací detence uložena vedle takového trestu, vykoná se až po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody (takovým jiným ukončením trestu odnětí svobody než jeho výkonem by mohlo být např. prominutí trestu na základě milosti nebo amnestie prezidenta republiky). Jakkoliv by bylo možno dovolateli přisvědčit v tom, že k vlastnímu výkonu tohoto ochranného opatření by v dané věci bylo možno přistoupit až s odstupem mnoha let (třeba až po uplynutí 20 let), stále by výkon zabezpečovací detence u něho přicházel zcela reálně v úvahu (zvláště když šlo o mladého pachatele s nepříznivou prognózou jeho možné resocializace).

                                            44. Zcela na závěr postačuje jen v krátkosti dodat, že Nejvyšší soud nevěnoval pozornost výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, neboť dovolatel sice ve svém závěrečném návrhu požadoval, aby Nejvyšší soud odkázal poškozené s jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, avšak žádnou konkrétní argumentaci (tedy jaká pochybení v uvedeném směru spatřoval) ve svém podání nepřednesl.

                                            45. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
                                            Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                            V Brně dne 31. 1. 2018

                                            JUDr. Jan Bláha
                                            předseda senátu