Rozhodnutí NS

30 Cdo 5889/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:30 Cdo 5889/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5889.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 415 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 441 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5889/2016-513


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. U., zastoupeného JUDr. Vratislavem Kohoutem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 1906/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 31/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 32/2016-468, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 32/2016-468, se v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 15 C 31/2013-435, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 90 394 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částek ve výši 29 432 Kč, 17 000 Kč a 699 294,18 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal náhrady škody v celkové výši 836 120,18 Kč, která mu měla vzniknout tím, že v rámci nezákonného trestního stíhání byl vzat do vazby, v důsledku čehož nebyl schopen splácet své úvěrové závazky, čímž došlo k jejich zesplatnění.

3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 26. 8. 2008, ČTS:NPC-22/TČ-2008-21-01, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 7. 2010, č. j. 1 T 290/2009-13193, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona. Dále byl žalobce shledán vinným tím, že jako člen zločinného spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona spáchal trestné činy dle § 118 odst. 1, 2 písm. a), § 150 odst. 1 trestního zákona a zároveň byl pro uvedené trestné činy částečně zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Konečně byl žalobce zproštěn obžaloby, která jej vinila ze spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, č. j. 12 To 55/2011-13521, zastavil trestní stíhání žalobce dle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro trestné činy dle ustanovení § 118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, § 150 odst. 1 trestního zákona spáchané členy zločinného spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona a při nezměněném výroku o vině žalobce odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce bylo nezákonné, a to v rozsahu trestných činů, pro které bylo trestní stíhání pro překážku věci rozsouzené zastaveno. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že v rámci tohoto nezákonného trestního stíhání byl žalobce v období od 26. 8. 2008 do 2. 7. 2009 ve vazbě, přičemž s ohledem na započítání uloženého trestu odnětí svobody uzavřel, že žalobce ve vazbě neoprávněně strávil 17 měsíců a 6 dní, a je tak ve věci dán odpovědnostní titul k náhradě škody.

4. Soud prvního stupně se dále zabýval jednotlivými žalobcem uplatněnými nároky. V prvé řadě dovodil, že v důsledku vazebního stíhání žalobce došlo dne 21. 6. 2009 k předčasnému zesplatnění hotovostního úvěru poskytnutého žalobci Českou spořitelnou, a. s., v důsledku čehož žalobci v období od 21. 6. 2009 do 2. 8. 2010 (kdy byl úvěr žalobcem splacen) vznikla škoda ve výši 90 394 Kč představovaná částkou, o kterou se navýšily úroky za uvedený hotovostní úvěr.

5. Soud prvního stupně se dále zabýval nárokem na náhradu škody ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že dne 30. 8. 2009 došlo k zesplatnění hypotečního úvěru, který žalobce uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., společně se svojí manželkou. Vzhledem k tomu, že účastníkem smlouvy o hypotečním úvěru byla vedle žalobce i jeho manželka, soud prvního stupně dovodil, že ohledně tohoto nároku není naplněna příčinná souvislosti mezi nezákonnou vazbou a vznikem škody. Soud prvního stupně byl veden tím, že manželka žalobce ve věznici pravidelně navštěvovala, a mohla tak se žalobcem řešit situaci ohledně splacení hypotečního úvěru. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobce měl u turecké banky Financ Bank KK k dispozici dostatek finančních prostředků, pomocí kterých mohl za běžného chodu okolností hypoteční úvěr splatit. Manželka žalobce o těchto prostředcích věděla, přičemž dle názoru soudu prvního stupně mohl žalobce převést na svoji manželku dispoziční oprávnění k těmto účtům, která následně úvěr mohla řádně splácet. Soud prvního stupně žalobu s ohledem na výše uvedené v rozsahu zmiňovaného nároku zamítl.

6. Žalobce dále žádal zaplacení 17 000 Kč představující částku, kterou manželka žalobce zaplatila J. F. za sepis exekučního zápisu. Vzhledem k tomu, že uvedenou částku uhradila výlučně manželka žalobce, měl soud prvního stupně za to, že žalobci žádná škoda nevznikla. Konečně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce přes poučení soudu neunesl břemeno tvrzení ohledně nároku na zaplacení částky ve výši 29 432 Kč, které se žalobce domáhal jako úroku z prodlení na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 25% od 4. 5. 2009 do 1. 6. 2010. Dle soudu prvního stupně nebylo totiž zřejmé, o jakou škodu se jedná, jak tvrzená škoda vznikla a jaká je příčinná souvislost mezi vznikem této škody a trestním stíháním žalobce. Soud proto žalobu pro oba výše zmíněné nároky rovněž zamítl.

7. K odvolání žalobce proti zamítavému výroku II a výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 728 726,18 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 350 591,12 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

8. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci o zjištění, že evidenční pohledávka ze sporožirového účtu žalobce u České spořitelny, a. s., činila na úroku z prodlení ve výši 25 % od 4. 5. 2009 do 1. 6. 2010 částku 29 432 Kč. Evidenční pohledávka byla v červnu roku 2010 postoupena společnosti Český inkasní kapitál, a.s. Žalobce pohledávku uhradil dne 27. 7. 2010.

9. Při hodnocení věci odvolací soud oproti soudu prvního stupně shledal příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a škodou vzniklou žalobci ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím zesplatněním hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. Odvolací soud vyšel z toho, že do května roku 2009 byl hypoteční úvěr řádně splácen a poté, co byl žalobce propuštěn z vazby, došlo k sepisu exekutorského zápisu ohledně splácení hypotečního úvěru. Dle odvolacího soudu pak z pouhé skutečnosti, že účastníkem smlouvy o hypotečním úvěru byla rovněž manželka žalobce, nelze dovozovat, že by manželka žalobce měla možnost pokračovat ve splácení hypotečního úvěru, neboť k tomu neměla dostatek vlastních finančních prostředků, ani dispoziční oprávnění k finančním prostředkům na účtech žalobce v turecké bance. Za nesprávný považoval odvolací soud rovněž závěr, že žalobce nepředestřel dostatečná tvrzení ohledně nároku na zaplacení částky 29 432 Kč. Dle odvolacího soudu žalobce v řízení prokázal, že v důsledku nezákonné vazby nebyl schopen splácet úvěr na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s., v důsledku čehož musel zaplatit úrok z prodlení ve shora specifikované výši.


II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil dovolacím soudem neřešenou otázku, zda obviněný, který je ve vazbě, má možnost převést dispoziční právo ke svým bankovním účtům na jinou osobu, resp. zda má povinnost předcházet vzniku škod v době jeho pobytu ve vazbě. Konkrétně žalovaná namítá, že žalobce měl možnost předejít zesplatnění úvěrů, a tím i vzniku škody, když bylo v řízení prokázáno, že disponoval dostatečnými finančnímu prostředky na účtech v zahraničí. Dle žalované pak žalobce mohl k úkonům zajišťujícím řádné splácení úvěrů z těchto prostředků zmocnit další osobu, popřípadě mohl vzniku škody předejít i jiným způsobem např. sám s bankou mohl jednat v písemné formě s úředně ověřeným podpisem a k placení úvěrů zřídit tzv. trvalý příkaz. Žalována přitom poukázala na skutečnost, že žalobce ve vazbě pravidelně navštěvovala jak jeho manželka, tak jeho právní zástupce.

11. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.


IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

17. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03).

18. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o nárocích žalobce na náhradu škody ve výši 17 000 Kč představující částku, kterou manželka žalobce zaplatila J. F. za sepis exekučního zápisu, a ve výši 29 432 Kč představující úrok z prodlení na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s., zaplacený podle žalobce v důsledku vazebního stíhání. V rozsahu uvedených nároků není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.

19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda žalobcem tvrzená škoda ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím byla zapříčiněna porušením povinnosti žalobce předcházet vzniku škod, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

22. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

23. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).

24. V projednávané věci jde o právní posouzení příčinné souvislosti, neboť podstata námitky žalované spočívá v argumentu, že příčina škody je odvolacím soudem nesprávně spatřována v nezákonném trestním stíhání žalobce, avšak správně má být shledána v porušení prevenční povinnosti žalobce. Jedná se tak o námitku chybného posouzení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, tedy o otázku právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).

25. V rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008, Nejvyšší soud uvedl, že není-li stanoveno [zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (srov. § 26 OdpŠk). Není proto vyloučeno ani použití § 441 obč. zák., podle nějž „byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006).

26. V nyní posuzovaném případě žalovaná spatřovala porušení prevenční povinnosti žalobce v tom, že žalobce neučinil žádné kroky k tomu, aby řádně splácel své úvěry, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že k tomu měl na zahraničních účtech dostatek finančních prostředků. Odvolací soud se však otázkou, zda a v jaké míře se žalobce jako poškozený podílel na vzniku škody, nikterak nevypořádal. V odůvodnění svého rozsudku se zabýval pouze časovými souvislostmi splácení žalobcových úvěrů a tím, že manželka žalobce nemohla pokračovat ve splácení hypotečního úvěru, neboť neměla dostatek vlastních finančních prostředků ani dispoziční právo k finančním prostředkům žalobce na účtech v turecké bance. Opomněl se ale vypořádat s tím, jaké skutečnosti žalobci bránily, aby převedl dispoziční oprávnění k účtům v turecké bance na svoji manželku, z čehož ve svém rozsudku vycházel soud prvního stupně, popřípadě s tím, co bránilo žalobci, aby splacení úvěrů ze svých prostředků dosáhl jiným způsobem. Vzhledem k tomu je právní posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné.


VI. Závěr

27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu – v rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím – vrátil k dalšímu řízení.

28. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu