Rozhodnutí NS

30 Cdo 2960/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2019
Spisová značka:30 Cdo 2960/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2960.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2960/2017-443


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 40/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, č. j. 3 Co 137/2014-356, takto:

I. Dovolání žalobce se ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč odmítá.

II. V rozsahu rozhodnutí o uložení povinnosti vydat žalobci veškerý uchovávaný biologický materiál pocházející ze žalobce a daktyloskopické otisky žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice, povinnosti zničit všechny uchovávané informace získané z biologického materiálu pocházejícího ze žalobce, který byl žalobci odebrán dne 20. 6. 2007 a povinnosti zničit všechny uchovávané informace získané z daktyloskopických otisků žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 3. 7. 2007 se žalobce proti žalované domáhá ochrany osobnosti, a to formou uložení povinnosti vydat veškerý uchovávaný biologický materiál pocházející ze žalobce a jeho daktyloskopické otisky, zničit všechny uchovávané informace získané z tohoto biologického materiálu odebraného dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice a dále náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 10 000 000 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. Ncp 2602/2007-11, byla věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, neboť k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 32 C 40/2008-256, zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna vydat žalobci veškerý uchovávaný biologický materiál pocházející ze žalobce a daktyloskopické otisky žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice (výrok I), uložil žalované zničit všechny uchovávané informace získané z biologického materiálu pocházejícího ze žalobce, který byl žalobci odebrán dne 20. 6. 2007 (výrok II), zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zničit všechny uchovávané informace získané z daktyloskopických otisků žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice (výrok III), zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 10 000 000 Kč (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 3 Co 137/2014-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. K neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce mělo dojít odběrem jeho biologického materiálu, tzv. bukálním stěrem vzorku DNA. Odběr byl proveden ve věznici Ostrava – Heřmanice dne 20. 6. 2007, 2 dny před propuštěním žalobce z výkonu trestu. Odběry prováděli příslušníci Policie České republiky (dále jen „PČR“) bez vydání jakéhokoliv rozhodnutí o odběru vzorků. Odběry probíhaly v kanceláři vychovatelů, kdy jeden z přítomných příslušníků PČR řekl, že musí všem vězňům odebrat vzorek DNA stěrem z ústní dutiny, tzv. bukální výtěr a dále daktyloskopické otisky prstů a celé dlaně. Žalobce se odmítl odběru vzorků podrobit s tím, že nikdy nebyl odsouzen za žádný násilný trestný čin, ani proti němu v tomto rozsahu nebylo vedeno trestní stíhání. Žalobce tvrdí, že mu příslušníci důrazně pohrozili, že pokud neposkytne vzorky dobrovolně, bude proti němu použito hrubé násilí. Protože byl žalobce v inkriminované době po vážném úrazu páteře, nechtěl riskovat případné zranění, jež by mohlo vést i k trvalým následkům, jako ochrnutí celého těla, proto svolil k odběru vzorku a sejmutí daktyloskopických otisků. Žalobce uvedl, že byl o odběru sepsán protokol, který on však nepodepsal a ani ho neviděl, tudíž neví, co protokol obsahoval ani co se s odebranými vzorky dále stalo. Žalobce tedy označil odběr vzorků za neoprávněný a způsob provedení za ponižující. Za další zásah pak považuje uchovávání vzorků a z nich získaných genetických a daktyloskopických informací v elektronické databázi. Soud prvního stupně již v předmětné věci rozhodoval rozsudkem ze dne 4. 5. 2009, č. j. 32 C 40/2008-85, kdy žalobu jako celek zamítl, jednak z důvodu, že nároky, které žalobce požaduje, nejsou v pravomoci civilních soudů, neboť se nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, a návrh na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích zamítl z důvodu, že neshledal, že by došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce. Odvolací soud usnesením ze dne 23. 11. 2010, č. j. 1 Co 281/2009-104, zrušil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že důkazní břemeno je na žalované, která musí prokázat, že k odběru došlo po právu a provedení tohoto odběru bylo nezbytné ve smyslu ustanovení § 42e odst. 1 zákona č. 273/2008, o Policii České republiky, s tím, že žalovaná měla být v tomto rozsahu i poučena a navržené důkazy měly být provedeny.

5. Soud prvního stupně po doplnění skutkových tvrzení ze strany žalované a po vyřešení otázky věcné příslušnosti soudu dospěl k závěru, že vzhledem k předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu je nutné posoudit věc jako žalobu na ochranu osobnosti. V daném případě již bylo prokázáno, že žalobce byl odsouzen pro závažnou trestnou činnost, ale nikoliv násilnou. Soud prvního stupně konstatoval, že odběry vzorků v rámci plošného odběru, které proběhly ze strany příslušníků PČR v červnu 2007 ve všech věznicích, byly ve vztahu k žalobci neoprávněné, neboť se nedopustil žádné násilné trestné činnosti, pro kterou by odběry DNA mohly mít význam z hlediska dalšího vyšetřování a šetření dosud nevyřešených trestných činů. Co se týče prvého nároku žaloby, soud nepovažoval za přiměřenou satisfakci vydání materiálu, když podle jeho názoru nebylo možno biologický materiál bez dalšího vydat, neboť se jednalo o biologický materiál, s nímž není žalobce oprávněn nakládat, a proto v tomto rozsahu žalobní návrh zamítl. Vyhověl však žalobě na uložení povinnosti zničit informace získané z biologického materiálu a opět zamítl ty informace, které byly získané z daktyloskopických otisků žalobce. Dále se soud zabýval tím, zda skutečně došlo ke vzniku zvlášť závažné újmy při odběru vzorků DNA žalobci. Výslechem svědků navržených žalobcem však soud nezjistil, že by k odběru vzorků došlo způsobem tvrzeným žalobcem. Soud prvního stupně se zabýval i obsáhlou zdravotní dokumentací, kterou si na návrh žalobce vyžádal, přičemž dospěl k závěru, že z těchto materiálů vyplývá, že žalobce měl dne 5. 6. 2007 napadnout jiného vězně a následně docházelo dne 20. 6. 2007 k odběrům vzorků DNA. Je tedy zřejmé, že žalobce v této době neměl již poranění páteře, v jehož důsledku by se obával vystavení nátlaku a násilí ze strany orgánů PČR. Nebylo tedy prokázáno, že by měl žalobce jakékoliv zranění, které by objektivně umožňovalo nátlak, který popisuje v žalobě, ani že by odběry byly provedeny dehonestujícím způsobem. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by došlo k zásahu do jeho osobnostní sféry natolik závažně, že by morální satisfakce nebyla dostačující, a proto nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích zamítl.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho právním názorem ohledně aplikace § 11 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť odebrání vzorků DNA dne 20. 6. 2007 ve věznici Ostrava – Heřmanice dva dny před ukončením výkonu trestu a následné zařazení DNA profilu do národní databáze DNA vedené PČR bylo provedeno, aniž by daný postup souvisel s trestním činem podvodu, pro který byl žalobce trestně stíhán a aniž byly tyto úkony potřebné pro dokazování v dané trestní věci. Odvolací soud sice nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že není možné uložit žalované povinnost vydat biologický materiál žalobci, neboť by teoreticky mohl být nebezpečný, nicméně zamítnutí této části žaloby pokládal odvolací soud za důvodné, neboť se žalobce současně domáhal vydání veškerého biologického materiálu i daktyloskopických otisků a současně jejich zničení. Vzhledem k problematičnosti vydání výše uvedeného materiálu považoval odvolací soud zamítnutí tohoto žalobního návrhu za správné. Co se týče zamítnutí zničení uchovávaných informací získaných z daktyloskopických otisků žalobce, odvolací soud souhlasil se zamítnutím této části žaloby, ovšem z jiných než soudem prvního stupně uvedených důvodů. V současné době je již snímání otisků prstů prováděno v souvislosti s mnoha dalšími činnostmi a nikoliv pouze pro kriminalistické účely nebo ve spojitosti s výkonem trestu odnětí svobody. Z tohoto důvodu tedy pokládal i odvolací soud tento požadavek za nedůvodný. Ohledně odebrání biologických vzorků DNA postupoval soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně, pokud uložil žalované zničit všechny uchovávané informace. Dále se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 10 000 000 Kč. K tomu odvolací soud uvedl, že základem žaloby byla skutečnost, že odběr probíhal ponižujícím způsobem pod pohrůžkou užití bezprostředního násilí. Bezohlednost zásahu měla být o to zřetelnější, že žalobce byl v inkriminovanou dobu po těžkém zranění a jednalo se o vyhrožování násilím bezbrannému a nemocnému člověku. S tímto závěrem žalobce však není možno podle odvolacího soudu souhlasit, neboť tato tvrzení nebyla v průběhu dokazování prokázána.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Žalovaná taktéž napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž z obsahu jejího podání vyplývá, že napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž soud uložil žalované zničit všechny uchovávané informace získané z biologického materiálu pocházejícího ze žalobce, který byl žalobci odebrán dne 20. 6. 2007. Účastníci uplatnili následující dovolací důvody.

8. Žalovaná ve svém dovolání uvádí, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda při odebírání a uchovávání biologického vzorku a profilu DNA žalobce pro kriminalistické účely neporušila PČR ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, tedy zda došlo k odběru biologického vzorku žalobce v souladu s právní úpravou a zda je s touto právní úpravou v souladu rovněž jeho následné uchovávání, včetně z biologického vzorku stanoveného profilu DNA. Tato otázka nebyla podle žalované dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.

9. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že základní nedostatek v argumentaci žalované sleduje v nesprávném výkladu použití § 42e zákona o Policii České republiky, když žalovaná téměř zcela pomíjí zásadní podmínku odběru vzorků dle citovaného ustanovení, a sice nemožnost získat osobní údaje jiným způsobem (např. z dokladů prokazujících totožnost). V této souvislosti žalobce odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 900/08, přičemž zdůrazňuje, že byl shledán vinným ze spáchání trestných činů krácení daně dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kdy lze stěží odůvodnit odběr DNA vzorků další vyšetřovací činností v případě recidivy, přičemž v době odebrání vzorků byl žalobce krátce před propuštěním z výkonu trestu. Žalobce dále uvádí, že extenzivní povaha interpretace § 42e zákona o Policii České republiky žalovanou zcela odporuje i faktu, že předmětný zákon je předpisem veřejného práva, který musí být vykládán restriktivně, pokud jsou omezována práva jednotlivců. Obdobně nedostatečná je podle žalobce i argumentace žalované ve vztahu k uchovávání profilu DNA a souvisejících vzorků, přičemž se žalovaná podle žalobce při obhajobě svého stanoviska uchyluje k interpretaci předpisu (zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2009), který nebyl v době odběru a úschovy vzorku účinný a dle názoru žalobce se tím dopouští nepřípustné retroaktivity.

10. Žalobce ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydání neoprávněně odebraných vzorků DNA a daktyloskopických otisků. K argumentaci odvolacího soudu, že se žalobce domáhá zároveň vydání i zničení biologického materiálu, žalobce uvádí, že odvolací soud nerozlišuje mezi žalobcem požadovaným vydáním vzorků DNA a daktyloskopických otisků a zničením uchovávaných informací získaných z těchto vzorků. Další argument odvolacího soudu o problematičnosti vydání vzorků žalobce odmítá jako nepřezkoumatelný a nezákonný.

11. Dále je podle žalobce nedostatečná i argumentace odvolacího soudu ve vztahu k zamítnutí požadavku žalobce na vydání informací získaných z daktyloskopických otisků žalobce, neboť se odvolací soud nijak blíže nevyjádřil k tomu, zda byly otisky odebrány v souladu se zákonem, namísto toho pouze polemizoval o „běžnosti“ snímání otisků prstů mimo okruh kriminalistiky, což žalobce považuje za stěžejní vadu argumentace odvolacího soudu ve vztahu k předmětné otázce. Výše uvedené otázky nebyly podle žalobce dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny.

12. Odvolací soud podle žalobce taktéž nesprávně posoudil otázku náhrady nemajetkové újmy, když dospěl k závěru, že žalobci újma nevznikla, neboť nebylo prokázáno, že by byl odběr proveden pod pohrůžkou násilí a dehonestujícím způsobem.

13. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Námitky žalobce ve vztahu k posouzení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolacím soudem nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Pokud žalobce zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobci samotným odběrem biologických vzorků nevznikla újma, uplatňuje skutkovou námitku a tudíž nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitka vady napadeného rozhodnutí, které má být podle žalobce v dané rozsahu nepřezkoumatelné, rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání. K případným vadám by Nejvyšší soud přihlédl podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném rozsahu není. Nejvyšší soud proto dovolání ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Dovolání žalobce i žalované je přípustné pro posouzení otázky, zda může soud rozhodující o nároku na náhradu újmy způsobené poškozenému výkonem veřejné moci, uložit státu vydání neoprávněně odebraných vzorků DNA a daktyloskopických otisků a zničení všech uchovávaných informací získaných z těchto vzorků, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

22. Žalobci měla újma vzniknout dne 20. 6. 2007, tj. poté, co zákon č. 160/2006 Sb. nabyl právní moci. Posoudil-li odvolací soud nárok žalobce podle ustanovení o ochraně osobnosti, namísto toho, aby jej posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., je jeho právní posouzení vadné.

23. Otázkou možnosti soudu uložit orgánu veřejné moci povinnost určitým způsobem konat v režimu zákona č. 82/1998 Sb. se Nejvyšší soud zabýval v minulosti opakovaně. Obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, žalobce i v nyní projednávané věci požaduje, aby soud orgánu veřejné moci nařídil odstranit stav, který v důsledku konání orgánu veřejné moci vznikl. Důležité je, že namítaný úkon orgánu veřejné moci (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3279/2012 odběr vzorku slin z dutiny ústní či pokus o něj, ve věci sp. zn. 30 Cdo 942/2016 pořízení obrazovaného záznamu při provádění dopravní kontroly) byl založen na výkonu pravomoci orgánu veřejné moci. Pro účely tohoto rozhodnutí není důležité, zda se jednalo o výkon pravomoci v souladu se zákonem či v rozporu s ním. Provedení úkonu pramenilo z interpretace dotčeného zákonného ustanovení, které takovou pravomoc založilo (mělo založit). Soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě ovšem není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů.

24. Žalobce se svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva. Domáhá se tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§ 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu konec konců odpovídá i znění § 82 s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. „soud rozsudkem… zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval…“ Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tedy i Policie České republiky.

25. Rozhodoval-li odvolací soudu o nároku na uložení povinnosti vydat žalobci veškerý uchovávaný biologický materiál pocházející ze žalobce a daktyloskopické otisky žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice, povinnosti zničit všechny uchovávané informace získané z biologického materiálu pocházejícího ze žalobce, který byl žalobci odebrán dne 20. 6. 2007 a povinnosti zničit všechny uchovávané informace získané z daktyloskopických otisků žalobce, které mu byly odebrány dne 20. 6. 2007 ve věznici Heřmanice, zatížil řízení zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodoval ve věci, která nepatří do pravomoci soudů v občanskoprávním řízení.


    VI. Závěr

    26. Jak již bylo uvedeno, ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 10 000 000 Kč Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém rozhodoval odvolací soud ve věci nenáležející do pravomoci soudů v občanskoprávním řízení a rovněž v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud neměl možnost postupovat podle § 243e odst. 4 o. s. ř., neboť dosud není z obsahu spisu patrno, kterému konkrétnímu orgánu má být věc postoupena (§ 7 odst. 2 s. ř. s.).

    27. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 17. 6. 2019



    JUDr. Pavel Simon
    předseda senátu