Rozhodnutí NS

25 Cdo 412/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/14/2019
Spisová značka:25 Cdo 412/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.412.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1, 2 obč. zák.
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/31/2019
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1782.19.1 doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D. - -
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 412/2019-483 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: A. Č., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice, proti žalovanému: M. B., soudní exekutor se sídlem XY, zastoupený JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2018, č. j. 19 Co 609/2018-450, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 23 C 164/2010-399, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.624.800 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně po zrušení svého původního rozsudku nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4489/12. Vyšel opět ze zjištění, že proti žalobci byla nařízena exekuce vyklizením bytu ve prospěch oprávněného Bytového družstva XY (dále jen "bytové družstvo"). Provedením exekuce byl pověřen žalovaný, který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 15.692 Kč. Za účelem vymožení těchto nákladů vydal příkaz k provedení exekuce srážkami z důchodu žalobce, který byl určen České správě sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) jakožto správci invalidního důchodu žalobce. Vymáhaná částka byla dalšími exekučními příkazy postupně navýšena na 19.694,50 Kč. ČSSZ sdělila, že začala provádět srážky z důchodu žalobce; platby se však z účtu žalovaného vracely zpět. Žalovaný popřel, že by tyto platby od ČSSZ obdržel, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že na jeho účet nebyla připsána žádná platba s příslušným variabilním symbolem. Poté, co bylo rozsudkem krajského soudu č. j. 13 Cm 96/2004-85 obnoveno členství žalobce v bytovém družstvu, vydal žalovaný exekuční příkaz k provedení exekuce postižením členských práv a povinností žalobce. Na základě tohoto příkazu vyplatilo bytové družstvo žalovanému z vypořádacího podílu žalobce 19.694,50 Kč a žalobce obdržel zbývajících 17.704,50 Kč. Žalobce v řízení dovozoval, že žalovaný postupoval v rozporu s povinností uloženou mu § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), neboť měl povinnost zvolit takový způsob exekuce, který nebyl zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů žalobce a ceny předmětu, z něhož má být splnění jeho dluhů dosaženo. Postižením členských práv v družstvu byl žalobce připraven o družstevní byt, jehož tržní hodnota činila přibližně 1.400.000 Kč, a vznikl mu nárok toliko na vypořádací podíl v hodnotě mnohonásobně nižší. To vše za situace, kdy ČSSZ prováděla za účelem vymožení téže pohledávky srážky z jeho invalidního důchodu, které mu byly posléze jako přeplatek vráceny. Dle názoru žalobce odpovídal za vzniklou škodu žalovaný dle § 32 odst. 1 exekučního řádu. Soud prvního stupně určil tržní hodnotu členského podílu žalobce v bytovém družstvu na základě znaleckého posudku částkou 1.624,800 Kč a žalobě (kterou žalobce rozšířil na zmíněnou částku) zcela vyhověl. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou, neboť počátek objektivní odpovědnosti zahrnuje nejen událost vedoucí ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Ke vzniku škody přitom došlo až v okamžiku, kdy byl žalobcův dřívější družstevní byt převeden 13. 11. 2008 bytovým družstvem manželům Š. Tříletá objektivní promlčecí lhůta nezačala běžet již vydáním exekučního příkazu k postihnutí členských práv žalobce, neboť v té době nemohla být žalobci známa výše škody. Vědomost žalobce o vzniklé škodě nastala až přijetím dopisu dne 13. 1. 2010, ze kterého se žalobce dozvěděl přesnou výši vypořádacího podílu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 19 Co 609/2018-450, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení 1.624.800 Kč se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy všech stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením námitky promlčení. Dle odvolacího soudu je žalobcem uplatněný nárok promlčen v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet dne 28. 9. 2006 (den následující po vzniku škody) a uběhla dne 28. 9. 2009. Žalobce podal žalobu až dne 7. 5. 2010, tedy zhruba 7 měsíců po promlčení nároku. Škoda zde spočívá v tom, že v důsledku postižení členského podílu žalobce v bytovém družstvu exekučním příkazem došlo k zániku jeho členství v družstvu a v důsledku toho k pozbytí možnosti užívat družstevní byt. Událostí, z níž škoda vznikla, je vydání exekučního příkazu, neboť podle § 231 odst. 1 obchodního zákoníku zaniká členství v bytovém družstvu vydáním exekučního příkazu po právní moci usnesení o nařízení exekuce. V daném případě byl exekuční příkaz vydán v době, kdy nařízení exekuce již bylo v právní moci, členství v bytovém družstvu zaniklo tedy již dnem vydání exekučního příkazu, tj. 27. 9. 2006. Již v tomto okamžiku vznikla žalobci škoda spočívající v tom, že přestal být členem bytového družstva, tím pozbyl právní možnost užívání družstevního bytu a současně mu vznikl nárok na vypořádací podíl v částce řádově nižší, než je hodnota bytu. K vědomosti žalobce o výši škody se přitom nepřihlíží, neboť se jedná o subjektivní kategorii. Relevantní není ani okolnost předání družstevního bytu družstvem jinému družstevníku, neboť tato okolnost se již žalobce nedotýká. Žalovaný jednal z nedbalosti, nikoliv s úmyslem způsobit škodu, tudíž se v dané věci neuplatní desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Vznesená námitka promlčení dle odvolacího soudu není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný se nedopustil žádného jednání, se kterým konstantní judikatura spojuje takový rozpor. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že v dané věci je třeba uplatnit desetiletou objektivní promlčecí lhůtu dle § 106 odst. 2 obč. zák., jelikož dle konstantní judikatury dovolacího soudu (odkazuje zde na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2702/2012) lze hrubou nedbalost považovat za zavinění rovnocenné úmyslu. Jde o nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností. Takové nedbalosti se dle dovolatele dopustil žalovaný. Pokud by se ve věci přesto uplatnila tříletá objektivní promlčecí lhůta, souhlasí dovolatel s právním posouzením soudu prvního stupně, který spojil vznik škody až s okamžikem obdržení oznámení o vypořádacím podílu namísto bytu, který byl prodán družstvem jiné osobě. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014). Právo na náhradu škody se promlčí nejpozději za tři roky, jde-li o škodu způsobenou z nedbalosti, popř. o škodu, za kterou se odpovídá objektivně, nebo za deset let, jde-li o škodu způsobenou úmyslně (nerozhoduje, jde-li o úmysl přímý či nepřímý - eventuální). Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí lhůta nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 20/90). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§ 106 odst. 1 obč. zák.) je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1168). Z výše uvedeného vyplývá, že pro uplatnění desetileté objektivní promlčecí doby nepostačuje, je-li škoda způsobena z nedbalosti (byť i hrubé), jak se nesprávně domnívá dovolatel, nýbrž musí jít o škodu způsobenou úmyslně. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, na který dovolatel odkazuje, sice konstatuje, že za zavinění rovnocenné úmyslu je podle práva České republiky třeba považovat hrubou nedbalost, činí tak ale pouze pro účely výkladu a aplikace ustanovení čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Předpokládá-li zmíněná úmluva existenci úpravy zavinění rovnocenného úmyslu, byl Nejvyšší soud při absenci takové právní úpravy, která by v českém právním řádu obecně či v případě přepravní smlouvy výslovně kladla jinou formu zavinění na roveň úmyslu, postaven před dvě možnosti – buď pojem zavinění rovnocenného s úmyslem ponechat v českém právním prostředí „prázdný“, nebo jej naplnit obsahem mu nejbližším – tedy pojmem hrubá nedbalost, jako nedbalosti nejvyšší intenzity. Dospěl přitom k závěru, že přijetí první možnosti by vedlo k významnému vychýlení úpravy odpovědnosti ve prospěch dopravce, odchýlení se od rozhodovací praxe běžné v jiných evropských státech, a to vše v rozporu s účelem čl. 29 Úmluvy CMR, neboť ten předpokládá širší okruh důvodů pro odepření omezení odpovědnosti dopravce, než jen pro případy úmyslného jednání. Nejvyšší soud se proto přiklonil k možnosti druhé, aniž by zmíněný výklad zamýšlel vztáhnout pro obecné občanskoprávní účely. Závěry zmíněného rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadají. Naopak v souvislosti s posouzením promlčení práva podle § 106 odst. 2 obč. zák., jenž desetiletou promlčecí lhůtu výslovně spojuje pouze s úmyslným způsobením škody, ustálená judikatura mezi úmyslným a nedbalostním způsobením škody důsledně rozlišuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3550/2009, a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, uveřejněné v Souboru pod C 13865 a C 10433, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nesprávná je i námitka žalobce, že počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je v dané věci třeba vázat na vědomost žalobce o vzniklé škodě, jež nastala až přijetím dopisu dne 13. 1. 2010, ze kterého se žalobce dozvěděl přesnou výši vypořádacího podílu. Jak vyplývá z výše uvedené konstantní judikatury dovolacího soudu, vědomost poškozeného o vzniklé škodě je relevantní pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní lhůty. Pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. je relevantní vznik škody samotné. Ten odvolací soud správně stanovil k okamžiku, kdy žalobce přestal být členem bytového družstva, tím pozbyl právní možnost užívání družstevního bytu a současně došlo ke vzniku jeho nároku na vypořádací podíl v částce řádově nižší, než je hodnota bytu, tedy k okamžiku vydání exekučního příkazu postihujícího žalobcova členská práva k družstvu po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 3. 2019 JUDr. Robert Waltr předseda senátu