Rozhodnutí NS

26 Cdo 3506/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/09/2020
Spisová značka:26 Cdo 3506/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3506.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1655/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 3506/2019-452


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně COMMEMAX spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, IČO 61505323, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalované F. Berger spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Nad Volyňkou 1006/2, IČO 45798664, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, o zaplacení 120.049 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 126/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 12 Co 309/2018-421, takto:




I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.240 Kč, k rukám Mgr. Pavla Pokorného, advokáta se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :




Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 7 C 126/2013-362, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni celkem částku 99.300 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu ohledně částky 20 749 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok III. – V.). Soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely dne 2. 4. 2013 smlouvu o nájmu domu č. p. 1005 v Uhříněvsi podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že žalobkyně se řádně dovolala relativní neplatnosti smlouvy s ohledem na jednání v omylu (§ 40a ve spojení s § 49a obč. zák.). Žalobkyně tak má vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), které představuje jednak částka ve výši 68.200 Kč (poskytnutá jako kauce a jednoměsíční záloha na nájemné a služby) jako plnění z neplatné nájemní smlouvy, a jednak další částka 31.100 Kč z titulu zhodnocení domu stavební úpravou koupelny, jehož výše byla prokázána znaleckým posudkem. Pokud žalobkyně požadovala za zhodnocení vyšší částku, žalobu zamítl. Námitku započtení vznesenou žalovanou neakceptoval s odkazem na § 6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 12 Co 309/2018-421, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 99.300 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé II. ohledně částky 20.749 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu (výrok III. a IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj dovodil, že žalobkyně nejednala při uzavírání nájemní smlouvy v omylu a uzavřenou smlouvu považoval za platnou. Měl však za to, že žalobkyně dne 25. 4. 2013 od nájemní smlouvy platně odstoupila. Účastnice jsou tak povinny vrátit si vše, co podle smlouvy obdržely, neboť se jedná o majetkový prospěch získaný plněním z důvodu, který odpadl, tedy bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Žalobkyně byla povinna předat žalované předmětné nemovitosti a žalovaná byla povinna vrátit žalobkyni částku 68.200 Kč. Odvolací soud však shledal, že vůči tomuto nároku uplatnila žalovaná účinnou obranu spočívající v námitce započtení své pohledávky ve stejné výši tvořené nárokem na náhradu škody v podobě ušlého zisku (§ 420 odst. 1 ve spojení s § 442 odst. 1 obč. zák.) za dobu od dubna 2013 do 5. 8. 2013 (předání domu), kdy nemohla nemovitost pronajmout. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 51.849 Kč vynaložené na stavební úpravy koupelny nepovažoval za opodstatněný s odůvodněním, že stavební úpravy provedla žalobkyně bez předem sjednaného písemného souhlasu žalované a náklady na ně nese sama ve smyslu § 667 odst. 2 obč. zák.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu projednal Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka, kterou dovolatelka vymezila, nemůže změnit výsledek sporu (rozhodnutí na ní v konečném výsledku nespočívá), a tudíž založit přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž nezbytné, aby dovolatelka v dovolání formulovala právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že účastnicemi uzavřená nájemní smlouva je platná, ale bylo od ní odstoupeno. Dovolatelka závěr o platnosti nájemní smlouvy zpochybnila a dovolává se její relativní neplatnosti pro omyl. Skutečnost, že smlouva je relativně neplatná pro omyl, i skutečnost, že došlo ke zrušení smlouvy v důsledku odstoupení, má však stejné právní následky - smlouva je buď neplatná od počátku, nebo se od počátku ruší. V obou případech si strany musí vrátit poskytnuté plnění jako bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., což odvolací soud dovodil. Nárok na náhradu škody, který odvolací soud započetl a uznal jako účinnou obranu žalované, nebyl dovoláním zpochybněn stejně jako závěr, že náklady vynaložené na stavební úpravy nese dovolatelka ve smyslu § 667 odst. 2 obč. zák.

Námitkou, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, vydané v rozporu s principem předvídatelnosti a legitimního očekávání, a bylo jím porušeno její právo na spravedlivý proces, uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Pro úplnost lze konstatovat, že za překvapivé lze považovat takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2291/2019). O takovou situaci však v souzené věci nešlo, neboť odvolací soud na stejném skutkovém základě, který zjistil soud prvního stupně, přijal pouze odlišné právní závěry (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán rozsudek v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ani přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

          Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. 3. 2020


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu