Rozhodnutí NS

30 Cdo 4562/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:30 Cdo 4562/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4562.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 o. s. ř.
§ 243d písm. b) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/15/2019
01/25/2019
ECLI:CZ:US:2019:2.US.325.19.1 prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. JUDr. Pavel Rychetský odmítnuto odmítnuto 12/03/2019 12/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4562/2017-369 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. K., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora se sídlem v Brně, Bohunická 728/24a, zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, o zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 15/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 150/2017-331, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 150/2017-331, se ve výroku I v části, v níž se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 2016, č. j. 12 C 15/2013-286, ve výroku II o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované, mění tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalované vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 150/2017-331, se ve výroku III mění tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalované vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 2. 2013 domáhal na žalované zaplacení částky 450 000 Kč jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, který mu měl vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu – nařízení exekuce k návrhu advokáta, jenž nedoložil, že by byl k podání exekučního návrhu zmocněn. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 12 C 15/2013-286, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že se žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 150/2017-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a výrok II o nákladech řízení změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 155 955,70 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že žalobce a žalovaná navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35 477,20 Kč (výrok III). 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 4. 2012, č. j. 9 EXE 1116/2012-7, soud nařídil proti žalobci exekuci k vymožení pohledávky v celkové výši 49 937,20 Kč a pro náklady exekuce. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, neboť předmětnou částku již uhradil. Odvolací soud zjistil, že předložená plná moc právního zástupce oprávněného ze dne 20. 4. 2009 nedopadala na dané exekuční řízení a při jednání dne 27. 5. 2014 konstatoval, že postup, kdy byla nařízena exekuce, aniž by byl nejdříve vyzván ten, kdo návrh podal, k odstranění nedostatku podmínky řízení, je nesprávným, a z výše uvedených důvodů řízení zastavil. Počátkem roku 2012 žalobce uzavřel s majitelem dostihových koní, společností LOKO TRANS, s. r. o., smlouvu o tréninku, podle které měl žalobce ustájit a trénovat šest dostihových koní po dobu jednoho roku za dohodnutou odměnu 7 500 Kč za jeden měsíc za každého koně. Smlouva obsahovala ustanovení, podle kterého má majitel koní právo odstoupit od smlouvy v případě prohlášení exekuce na žalobcův majetek. Majitel koní se o nařízené exekuci dozvěděl a dne 30. 5. 2012 od smlouvy odstoupil, čímž vznikla žalobci škoda v celkové výši 450 000 Kč. Žalobce uplatnil dne 2. 11. 2012 svůj nárok u žalované, nebylo mu však vyhověno. 5. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení uvedl, že postup exekutora a exekučního soudu, kteří ponechali bez povšimnutí fakt, že advokátem předložená plná moc jej zmocňuje pouze k zastupování v nalézacím řízení, a aniž by činili kroky k odstranění této vady řízení, exekutor předložil návrh exekučnímu soudu a ten nařídil exekuci, je nesprávným úředním postupem. Shledal také příčinnou souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou ve formě ušlého zisku. Závěrem však zdůraznil, že ač byl žalobce poučen podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o nutnosti doplnit tvrzení ke specifikaci nákladů spojených s ustájením a výcvikem koní a péčí o ně, popřípadě důkazy k jejich prokázání, žalobce tato tvrzení nedoplnil, a neumožnil tak soudu, aby výši výdajů stanovil alespoň úvahou podle § 136 občanského soudního řádu. Jelikož žalobcem požadovaná částka byla příjmem bez odpočtu nákladů, jejichž stanovení žalobce soudu neumožnil, soud dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně výše ušlého zisku, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Obiter dictum pak soud prvního stupně poukázal na to, že některé skutkové okolnosti, jak je popsal žalobce, ve spojení s výsledky dokazování, budí značnou pochybnost o pravdivosti žalobních tvrzení. 6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně v projednávané věci neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud dovodil, že pochybení v postupu orgánu, jenž vede řízení, které ústí ve vydání rozhodnutí, v němž se toto pochybení nějakým způsobem projeví, může být důvodem pouze pro odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, jsou-li pro to splněny podmínky, k čemuž však podle odvolacího soudu v předmětném exekučním řízení nedošlo. V důsledku pochybení exekutora a soudu bylo totiž vydáno rozhodnutí o nařízení exekuce, jež nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno odvoláním povinného a posléze odklizeno rozhodnutím o zastavení exekuce. Nesprávný úřední postup byl tedy procesně „napraven“ tím, že chybně vedené řízení nevyústilo ve vydání rozhodnutí, jež by nabylo právní moci. Dále odvolací soud poukázal na fakt, že nelze shledat příčinnou souvislost mezi vydáním rozhodnutí o nařízení exekuce a tvrzeným ušlým ziskem, neboť podle předložené smlouvy o tréninku koní bylo sjednáno oprávnění majitele odstoupit od smlouvy v případě, že na majetek trenéra bude „prohlášena exekuce“, čímž není možno rozumět nic jiného, než rozhodnutí o exekuci, které má právní relevanci, tedy je pravomocné. Podle odvolacího soudu nelze považovat prokazované odstoupení od smlouvy za účinné, jestliže v dané věci nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku (I) jako rozhodnutí ve výroku věcně správné potvrdil (byť z jiných důvodů než uvedl soud prvního stupně). Dále obiter dictum odvolací soud uvedl, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, jenž byl vyjádřen s příznakem „pod čarou“, že skutkový děj, jak jej popsal žalobce, ve spojení s výsledky dokazování budí značnou pochybnost o pravdivosti žalobních tvrzení. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud shledal důvodným odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované, který sice má právní vzdělání, nicméně mu nelze podle odvolacího soudu spravedlivě upřít právo na náhradu nákladů právní služby, pokud ji v řízení před soudem využil. V řízení, jež inicioval žalobce, musel vedlejší účastník hájit své zájmy a při osobní účasti by tak činil na úkor výkonu své výdělečné činnosti a navíc, jsa významně ekonomicky angažován na vyřešení věci, také s rizikem, že jeho „výkon“ bude tímto subjektivním faktorem poznamenán. Odvolací soud proto změnil nákladový výrok (II) soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované tak, že vedlejšímu účastníku přiznal podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhradu nákladů řízení v plné výši a stejně tak mu následně přiznal i náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody. 8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je nesprávným úředním postupem to, když exekuční soud (potažmo soudní exekutor, ke kterému je exekuční návrh podáván) zcela opomene zabývat se podaným exekučním návrhem z pohledu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může být rozhodnuto ve věci samé podle § 103 a 104 občanského soudního řádu, ačkoliv je povinen takto postupovat z úřední povinnosti a v souvislosti s tím, zda stát odpovídá za škodu, která v důsledku tohoto chybného postupu vznikla. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že uvedená právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. 9. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda existuje příčinná souvislost mezi takto pochybně nařízenou exekucí a ušlým ziskem na straně žalobce, když bezprostředním důsledkem exekuce nařízené, aniž byly dány podmínky řízení, bylo odstoupení od smlouvy o tréninku, jejíž podstatnou náležitostí byla právě podmínka bezdlužnosti žalobce, čímž žalobci ušel očekávaný zisk. Tuto otázku odvolací soud posoudil podle žalobce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. 10. Jako poslední předkládá žalobce otázku, zda za situace, kdy je soudní exekutor (vedlejším) účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, jež mu byla státem svěřena (konkrétně náhrady škody jím způsobené při provádění exekuční činnosti), a zároveň se v tomto řízení nechá zastoupit advokátem, lze náklad na toto právní zastoupení považovat za náklad účelně vynaložený a je namístě exekutorovi přiznat náhradu nákladů tohoto zastoupení. Podle žalobce se v tomto případě odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14. 11. Závěrem žalobce namítá, že bylo řízení stiženo vadou podle § 242 odst. 2 občanského soudního řádu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to konkrétně v části, kde se odvolací soud vyjadřuje takzvaně „obiter dictum“ ke skutečnostem, kterými se však vůbec v odvolacím řízení nezabýval. To žalobce považuje za naprosto nepřípustný aktivizmus na straně soudu a za porušení práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces, přičemž zařazení této pasáže do odůvodnění rozhodnutí bylo pro žalobce naprosto překvapivé. 12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Otázka, zda je nesprávným úředním postupem, když exekuční soud (potažmo soudní exekutor, ke kterému je exekuční návrh podáván) zcela opomene zabývat se podaným exekučním návrhem z pohledu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může být rozhodnuto ve věci samé, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup exekučního soudu (potažmo soudního exekutora) vedl k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, v jehož obsahu se bezprostředně odrazil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). 18. Na dalších žalobcem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (absence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky přiznání náhrady nákladů soudního řízení exekutorovi, neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, byť tato se ustálila pod vlivem judikatury Ústavního soudu až po vydání napadeného rozhodnutí. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 20. Dovolání je důvodné. 21. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 22. Pokud se týká náhrady nákladů vedlejšího účastníka řízení, obecně lze říci, že zvítězil-li ve sporu jím podporovaný účastník, má vedlejší účastník právo na náhradu nákladů soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99). 23. Ústavní soud se v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, zabýval otázkou nákladů zastoupení soudních exekutorů jako účastníků řízení advokátem, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Ústavní soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Pokud je tedy soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jakoby účastníkem řízení byl přímo stát. Náklad na zastoupení advokátem bude v takovém případě účelně vynaloženým pouze výjimečně, pokud například předmětem sporu je právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, bod 23, a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10). Tak tomu však není v případě, že předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení, tedy pokud spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora, tj. plně se týkal jeho běžné profesní činnosti – provádění exekuce. 24. Nejvyšší soud uvedenou judikaturu Ústavního soudu zohlednil v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015. V něm uvedl: „Dovolací soud reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu“ (srov. bod 35 odůvodnění citovaného usnesení). 25. Uvedeným usnesením sp. zn. 30 Cdo 628/2015 se Nejvyšší soud odchýlil od svých dřívějších rozhodnutí, ve kterých přiznal náhradu nákladů soudního řízení soudním exekutorům jako vedlejším účastníkům řízení, týkajících se tvrzeného nesprávného úředního postupu exekutora ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 968/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1205/13, na která odkazuje vedlejší účastník řízení ve vyjádření k dovolání). K odchýlení se od uvedené starší judikatury nebylo přitom třeba postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu [srov. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], neboť se jednalo o otázku procesního práva (srov. § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích) a její odlišné posouzení Nejvyšším soudem pouze reflektovalo judikaturu Ústavního soudu citovanou výše. 26. Řešení otázky náhrady nákladů řízení soudního exekutora jako vedlejšího účastníka řízení odvolacím soudem je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ke které však Nejvyšší soud dospěl až po vydání napadeného rozhodnutí. 27. K žalobcem namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v části, ve které jsou vady namítány, není. VI. Závěr 28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně o nákladech řízení a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o nich rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu žalobce a vedlejšího účastníka tak, že mezi sebou právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemají. 29. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 10. 2018 JUDr. Pavel Simon předseda senátu