Rozhodnutí NS

33 Cdo 4373/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:33 Cdo 4373/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4373.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/24/2018
I.ÚS 3843/18
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
05/29/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4373/2016-513


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) J. V. a b) I. V., zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalovanému C. H., zastoupenému JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 84/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 26 Co 4/2016-427, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dušana Strýčka, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 7 C 84/2014-362, určil, že žalobci jsou vlastníky (mají ve společném jmění) ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. N. P., obec N. zapsaných v katastru nemovitostí na LV u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště P., a rozhodl o nákladech nalézacího řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 26 Co 4/2016-427, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které není přípustné.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které mají být dovolacím soudem posouzeny (opětovně, ale) jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Dovolatel sice ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí „jak na otázce hmotného tak procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a event. má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak,“ avšak individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, tzn., že u každého z případů přípustnosti dovolání (rozpor s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo požadavek na odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe) nekonkretizuje, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky, ať již hmotného nebo procesního práva, se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, popř. jaká konkrétní právní otázka, která už byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, má být dovolacím soudem posouzena opětovně ale jinak. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě (při řešení individualizované právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dovolání žalovaného neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatky v poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., neprovedení navržených důkazů, neúplné vymezení předmětu sporu, procesní pochybení odvolacího soudu, nepřezkoumatelnost rozhodnutí), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.960 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za společný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.104,60 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu