Rozhodnutí NS

22 Cdo 4088/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 4088/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4088.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4088/2019-161


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. S., narozeného XY, bytem ve XY, a b) T. H., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému SKI AVIA Praha, z. s., se sídlem v Praze 9, Prosecká 430/36, IČO 22768548, zastoupenému Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 289/2018, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2019, č. j. 26 Co 118/2019-58, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2019, č. j. 26 Co 118/2019-58, se mění následovně: usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. března 2019, č. j. 19 C 289/2018-49, se mění tak, že se řízení v části, v níž mělo být určeno, že žalobce a) je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 na pozemcích parc. č. XY a XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, nezastavuje.


Odůvodnění:


Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 3. 2019, č. j. 19 C 289/2018-49, zastavil řízení v části, v níž mělo být určeno, že žalobce a) je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 na pozemcích parc. č. XY a XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Soud prvního stupně rozhodoval v řízení, v němž se žalobce a) domáhá určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 na předmětných nemovitostech a žalobce b) určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 1/2 na předmětných nemovitostech. Podle žalobců současný stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá historickému vývoji vlastnické struktury předmětných pozemků, neboť vlastnické právo k nim převedl A. N. již v roce 1954 manželům H. a H., což vylučuje, aby v roce 2008 připadly jeho dědicům. I pokud nebylo vlastnické právo v roce 1954 ve prospěch manželů H. a H. převedeno, nabyli je tito na základě vydržení.

V průběhu řízení soud prvního stupně zjistil, že u něho pod sp. zn. 7 C 164/2016 proběhlo řízení, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce a) domáhal vůči žalovanému určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 3/4 na předmětných pozemcích. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2018, č. j. 26 Co 54/2018-171, a řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 4. 2018. Žalobce a) ve své současné žalobě a jejím doplnění neuvedl žádná tvrzení o tom, jakým způsobem na něho jeho právní předchůdci převedli vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebo jak jinak je získal. Pouze opakuje svá tvrzení, pro které měli podle jeho názoru jeho právní předchůdci uvedené pozemky vydržet a on je dědicem po M. S., dceři O. a M. H., kteří pozemek nabyli vydržením a který jim měl být odňat úkonem zaměstnance katastrálního úřadu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v dané věci je dána překážka věci rozsouzené, která mu brání věc přezkoumat.

K odvolání žalobce a) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 26 Co 118/2019-58, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).

Odvolací soud uvedl, že je nepochybné, že se spor týká částečně stejných účastníků [tj. žalobce a) a žalovaného] jako ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 164/2016 a žalobce a) se domáhá vydání rozsudku téhož znění, byť v jiném rozsahu podílů. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 164/2016 žalobce a) uvedl, že jeho předchůdci měli nabýt předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1954 a on je měl následně nabýt z titulu svého dědického práva. V současném řízení žalobce sice poukazuje na skutečnost, že vlastnické právo mělo přejít na jeho právní předchůdce na základě vydržení, ale žalobce a) již „zapomíná“, že je třeba naplnit i druhou část nabytí vlastnického práva, tj. jak uvedené nemovitosti přešly nebo byly převedeny na něho jako na vlastníka. V této části žalobce žádná nová skutková tvrzení neuvádí a dále pouze setrvává na tvrzení, „že je dědicem.“

Ačkoli se v původním řízení žalobce a) dovolával, že jeho právní předchůdci nabyli pozemky na základě kupní smlouvy a nyní nově uvádí, že se tak stalo na základě vydržení, tak odvolací soud ve svém odůvodnění v rozsudku ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 26 Co 54/2018 uvedl, že stejné závěry dopadají na žalobce a) jak ve vztahu ke kupní smlouvě, tak i v případě vydržení [podíly na předmětných nemovitostech totiž nebyly projednány v dědickém řízení po matce žalobce a)].

Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Připouští, že je v dané věci dána totožnost účastníka s řízením vedeným u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 164/2016, nespatřuje však naplněnou podmínku totožnosti předmětu řízení, resp. základních skutkových tvrzení žalobce. Zdůrazňuje, že podle judikatury půjde o jiný skutkový základ tehdy, když bude v žalobě vylíčený skutek subsumován pod jinou právní normu. V prvním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 164/2016 žalobce a) opíral svůj nárok o existenci smluvního titulu, a sice kupní smlouvy, na základě níž měli jeho právní předchůdci nabýt nemovitosti, oproti tomu v tomto řízení svůj nárok dovozuje z vydržení nemovitostí jeho právními předchůdci. Z tohoto uzavírá, že v tomto případě není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně bez dalšího zrušuje.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce pouze změnil argumentaci. V obou případech však skutkové okolnosti (genezi převodů a užívání pozemků) popisuje stejně a uzavírá, že je vlastníkem, protože je dědicem po své matce. Navíc v obou případech platí, že předmětné nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení po jeho matce. Uzavírá, že se soudy od ustálené rozhodovací praxe neodchýlily. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce a) v dovolání namítl chybné posouzení otázky, zda je v řešené věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.

Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, projevující se vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Soud může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., tudíž i podmínky spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003).

V souladu s judikaturou se i z odborné literatury podává, že k tomu, aby nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, musí být kumulativně splněna podmínka totožnosti účastníků řízení a podmínka totožnosti předmětu řízení, který je vymezen jednak předmětem procesního nároku (žalobním petitem) a jednak základem procesního nároku (žalobními tvrzeními) – (srovnej např. Dvořák, B. In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 773).

Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení) – [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002 (dostupná na www. nsoud.cz)].

V řešeném případě není sporu o tom, že je dána totožnost účastníků. Pro závěr o naplnění negativní procesní podmínky rei iudicatae však musí být dána rovněž podmínka totožnosti předmětu řízení. Soudy obou stupňů učinily závěr o splnění i této podmínky.

S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 164/2016 vymezil žalobce a) v žalobě předmět řízení tak, že se domáhal určení vlastnického práva k 3/4 podílu na předmětných nemovitostech z důvodu jejich smluvního nabytí právními předchůdci matky žalobce a). Oproti tomu v tomto řízení žalobce a) v žalobě výslovně uvedl skutková tvrzení směřující k možnému vydržení podílu o velikosti 1/4 na předmětných nemovitostech právními předchůdci matky žalobce a). Dovolací soud proto nemá pochybnost o tom, že jde v tomto rozsahu o dva různé základy žaloby, a tedy dva odlišné předměty řízení, potažmo věci, neboť skutkové okolnosti vylíčené žalobcem a) v první žalobě nesměřovaly, na rozdíl od žaloby druhé, jíž bylo zahájeno toto řízení, k vydržení předmětných pozemků. Pro řešení této otázky tak není pravomocným rozhodnutím v původní věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 164/2016 založena překážka rei iudicatae.

Dovolací soud nesdílí ani závěr o tom, že se odvolací soud v prvním řízení otázce vydržení věnoval. Uvedl totiž toliko, že „v úvahu by tedy přicházelo pouze nabytí těchto nemovitostí vydržením, avšak z tvrzení žalobce (že tito kupci se ihned ujali držby sporné pozemkové parcely a více než 10 let ji užívali jako vlastní) vyplývá, že by v takovém případě muselo k vydržení dojít již na straně těchto kupujících, a ani v takovém případě se nemůže žalobce domáhat určení svého vlastnictví, neboť netvrdí, že osoby, které vlastnické právo vydržely, na něj sporné pozemky řádně převedly.“ Samotné vydržení tedy posuzováno nebylo, odvolací soud toliko odůvodnil, proč není nutné se touto otázkou zabývat. Není tak možné uvažovat o překážce věci pravomocně rozhodnuté.

Nelze přisvědčit ani argumentu odvolacího soudu o nemožnosti určení, že je žalobce a) vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech v případě, kdy daný podíl nebyl projednán v dědickém řízení po jeho matce. Tato okolnost totiž svědčí až o možné důvodnosti žalobního nároku, nevypovídá však o tom, jestli je v této věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadené usnesení změnil podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu