Rozhodnutí NS

21 Cdo 2453/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/19/2020
Spisová značka:21 Cdo 2453/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2453.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Pracovní cesta
Povinnosti zaměstnavatelů
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Dotčené předpisy:§ 170 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 189 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 37 odst. 1 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 158 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 163 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 301 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 305 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2453/2019-377


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalovanému L. S., narozenému XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května č. 1282/6, o 122.986 Kč s úrokem z prodlení a o vzájemném návrhu žalovaného o 24.908 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 9. dubna 2019, č. j. 15 Co 105/2019-355, takto:


I. Řízení o dovolání žalobce „proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“, se zastavuje.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 122.986 Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, a to celkem třikrát – ode dne 14. 9. 2015 do dne 31. 12. 2015, ode dne 11. 1. 2016 do dne 29. 4. 2016 a naposledy ode dne 30. 5. 2016 do dne 30. 12. 2016, přičemž poslední pracovní poměr žalobce okamžitě zrušil podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro řádné nevyplácení mzdy. Žalovaný však žalobci neplatil mzdu v plném rozsahu (byla sjednána měsíční mzda 12.000 Kč s pracovní dobou 40 hodin týdně) – žalovaný žalobci proplácel pouze dobu čisté jízdy, ačkoli do pracovní doby žalobce měla být zahrnuta též nakládka, vykládka, čekání na nakládku a vykládku a bezpečnostní přestávky, navíc neproplácel žalobci ani práci přesčas nad stanovenou týdenní pracovní dobu. Celkovou částku nedoplatku mzdy vyčíslil žalobce na 65.883 Kč. Mimo to, žalovaný žalobci řádně nevyplácel náhrady za zahraniční stravné, které žalobce vyčíslil na celkovou částku 55.019 Kč. Žalovaný dále dluží žalobci jako nedoplatek náhrady mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby 2.084 Kč.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 7 C 5/2017-313, rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobu na zaplacení 50.286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částek a za dobu, jež rozvedl (výrok II.), řízení o návrhu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 3.055 Kč, zastavil (výrok III.) a vyslovil, že o zbytku uplatněného nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok IV.). Zabývaje se pouze nárokem na zahraniční stravné, vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným je nesporné, že v době trvání všech tří pracovních poměrů byl žalobce jako řidič kamionu vysílán na pracovní cesty výhradně do Německa a Rakouska, takže mu jako zaměstnanci náleželo zahraniční stravné, a že zásadním rozporem mezi účastníky je tvrzení žalovaného, že v souladu s ustanovením § 170 odst. 2 zákoníku práce určil svým zaměstnancům pro zahraniční pracovní cesty základní sazbu zahraničního stravného nižší, než je obecně stanoveno (základní sazbu zahraničního stravného snížil o 20 %), a to vnitropodnikovou směrnici č. 2/2007 – dodatek č. 1 nazvaný ,,Poskytování zahraničního stravného“ ze dne 1. 1. 2012, zatímco žalobce tvrdí, že s touto vnitropodnikovou směrnicí žalovaného nikdy seznámen nebyl, nikdo mu ji neukázal, nikdy se o ní nehovořilo, její existenci zjistil až po skončení pracovního poměru, kdy začal uplatňovat vůči žalovanému své nároky na doplatek zahraničního stravného. Po provedeném dokazování uzavřel, že lze vyjít z toho, že v rámci seznámení s právy a povinnostmi byl vždy žalobce také seznámen s tím, jakým způsobem mu bude určována snížená základní sazba zahraničního stravného a jakým způsobem a kdy mu bude vypláceno (to také žalovaný dodržoval), a že musel vědět, jakým způsobem mu bude poskytováno zahraniční stravné, a to podle názoru soudu vždy při uzavření každé ze třech pracovních smluv, které v rozhodném období s žalovaným uzavřel; jeho tvrzení, že o ničem nevěděl a s ničím nebyl dopředu seznámen je tedy naprosto účelové. Své závěry pak na jednotlivé nároky uplatněné žalobcem za jednotlivé měsíce roku 2015 a 2016 aplikoval. Žalobce částečné plnění poskytnuté žalovaným akceptoval a dne 11. 7. 2017 vzal žalobu u nároku na zahraniční stravné částečně zpět co do částky 3.055 Kč, ovšem nevzal zpět své nároky na úrok z prodlení z jednotlivých požadovaných měsíčních doplatků, pouze nově naformuloval žalobní petit i ve vztahu k požadovanému příslušenství. Ohledně částky 3.055 Kč proto soud řízení zastavil postupem podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. Zamítnuta byla žaloba ohledně částky 50.286 Kč, tedy v tom rozsahu, jak žalobce svůj nárok v průběhu řízení upřesnil, a soud pak kromě této jistiny zamítl i veškeré další nároky žalobce na úroky z prodlení tak, jak je žalobce uplatňoval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 15 Co 105/2019-355, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.) a řízení o odvolání žalobce proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení zastavil (výrok II.). Na rozdíl od účastníků a soudu prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že k závěru o nedůvodnosti žaloby o doplacení stravného postačí zjištění, že směrnice ze dne 1. 1. 2012 o ,,Poskytování zahraničního stravného“ v době, kdy byl žalobce u žalovaného zaměstnán, existovala, a že zjišťování vědomosti žalobce o existenci této směrnice bylo nadbytečné. Z ustanovení § 170 odst. 2 zákoníku práce vyplývá pouze to, že zaměstnavatel může dohodou se zaměstnancem nebo jednostranně buď ve vnitřním předpisu či individuálně ve vztahu ke konkrétní pracovní cestě snížit základní sazbu zahraničního stravného oproti výši vyplývající z prováděcího právního předpisu, avšak „rozhodně z něj nelze dovodit, že je-li takový vnitřní předpis vydán, ale – ať už z jakýchkoli důvodů – některý ze zaměstnanců s ním není seznámen, není jím takový zaměstnanec vázán“. Nic takového neplyne ani z ustanovení § 37 odst. 5 zákoníku práce ukládajícího zaměstnavateli povinnost seznámit zaměstnance mimo jiné s vnitřními předpisy, neboť toto ustanovení s nesplněním této povinnosti takovýto následek nespojuje, a takovýto výklad zmíněných ustanovení nepodává ani komentářová literatura. Odvolací soud je tedy toho názoru, že vyšel-li soud prvního stupně ze zjištění, že v době, kdy žalobce jako zaměstnanec žalovaného uskutečnil pracovní cesty, s nimiž souvisí uplatněný nárok, existoval u žalovaného vnitřní předpis upravující krácení zahraničního stravného (a pokud ze shora uvedených důvodů nelze k novému tvrzení, že tento předpis ve skutečnosti vydán nebyl, přihlížet), vztahoval se na žalobce bez ohledu na to, jestli s ním byl seznámen či nikoli. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je proto v každém případě věcně správné.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výroku I.), které ale také směřuje výslovně „proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“, a jehož přípustnost spatřuje v tom, že „by mělo být postaveno na jisto minimálně to, zda je nutné, aby zaměstnanec před vysláním na zahraniční pracovní cestu měl vědomost o existenci vnitřní směrnice upravující krácení zahraničního stravného dle § 170 odst. 2 zákoníku práce či postačí pouze její existence bez ohledu na to, zda s ní byl či nebyl zaměstnanec prokazatelně seznámen, tedy před zahájením cesty znal pravidla cestovních náhrad“, žalobce namítá, že „závěr zejména odvolacího soudu o tom, že zaměstnanec nemusí být seznámen s vnitropodnikovým předpisem a přesto je povinen se jím řídit, je zcela protiprávní a proti smyslu zákona“. Zaměstnavatel je totiž podle smyslu zákona povinen sjednat či určit základní sazbu zahraničního stravného před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu a závazek takový předpis respektovat a řídit se jím vzniká pro zaměstnance až v okamžiku, kdy je s ním řádně seznámen, nikoliv automaticky nástupem do pracovního poměru. Zaměstnanec „jako slabší strana, musí vědět a musí znát svá práva a povinnosti“ buď ihned při nástupu do pracovního poměru, nebo nejpozději těsně před tím, než své povinnosti začne plnit. Navrhl, aby „oba napadené rozsudky, tedy rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018 ve výroku I.“ a rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“ byly zrušeny a aby věc byla vrácena zpět soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Žalobce – jak výslovně uvádí v dovolání – napadá dovoláním kromě rozsudku odvolacího soudu rovněž „výrok I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o. s. ř.). Uvedený rozsudek však není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti „výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. též právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněném pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, a to celkem třikrát – ode dne 14. 9. 2015 do dne 31. 12. 2015, ode dne 11. 1. 2016 do dne 29. 4. 2016 a naposledy ode dne 30. 5. 2016 do dne 30. 12. 2016, že v době trvání všech tří pracovních poměrů byl vysílán na pracovní cesty výhradně do Německa a Rakouska a že žalovaný měl určit svým zaměstnancům pro zahraniční pracovní cesty základní sazbu zahraničního stravného nižší, než je obecně stanoveno (základní sazbu zahraničního stravného snížil o 20 %), a to vnitropodnikovou směrnici č. 2/2007 – dodatek č. 1 nazvaný ,,Poskytování zahraničního stravného“ ze dne 1. 1. 2012, podle níž také žalobci stravné vyplácel. Žalobce popírá, že by s tímto vnitřním předpisem žalovaného byl před vykonáním zahraničních cest seznámen.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak záviselo - mimo jiné - na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností může zaměstnavatel vyplácet zaměstnancům zahraniční stravné v jiné výši než stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem, která dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dále dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

Podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

Zahraniční stravné je (stejně jako tuzemské stravné – srov. § 163 zák. práce) poskytováno jako paušální částka, bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady. Základní sazby zahraničního stravného jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 189 zák. práce vydává v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí, případně v mimořádném termínu, jakmile se ceny jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a kurz stanovené cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %. Na rozdíl od tuzemského stravného, jehož základní sazby stanovené v § 163 zák. práce nelze snížit (zaměstnavatel může aplikovat pouze vyšší sazbu), v případě zahraničního stravného zákoník práce za určitých podmínek snížení jeho základní sazby připouští. Zaměstnavatel může snížit základní sazbu zahraničního stravného dvěma způsoby, a to buď na základě dohody se zaměstnancem, nebo jednostranným určením ve vnitřním předpisu či individuálně při určování podmínek konkrétní pracovní cesty. V prvním případě je snížení základní sazby založeno na souhlasném projevu vůle zaměstnavatele a zaměstnance, zatímco v druhém případě je zaměstnavatel oprávněn na základě svého uvážení snížit základní sazbu i proti vůli zaměstnance (tedy bez jeho souhlasu). Zaměstnavatel však nesmí zahraniční stravné snížit pod zákonné limity a musí je poskytovat alespoň ve výši 75% obecně nebo alespoň ve výši 50% u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby základní sazby stanovené právním předpisem. Kromě toho tak musí učinit výhradně před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Snížit základní sazbu nelze v době trvání pracovní cesty ani následně při jejím vyúčtování. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnavatel je podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného také jednostranně, bez souhlasu zaměstnance; tato sazba však musí být stanovena (určena) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu a musí činit nejméně 75% (u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby 50%) základní sazby stanovené právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4469/2017, uveřejněný pod č. 78 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019).

Ochrana práv zaměstnance (srov. § 1a zák. práce) je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě ustanovení. Na základní zásady pracovněprávních vztahů navazuje pak ustanovení § 31 zák. práce, podle něhož před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě ze jmenování na pracovní místo vyplynuly, a s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem pracovního poměru (aby si byl zaměstnanec již před uzavřením pracovního poměru vědom, jaká práva a povinnosti na sebe bere), a zejména ustanovení § 37 zák. práce implementující směrnici Rady 91/553/EEC o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru. Kromě jiného je v něm zakotvena povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o způsobu odměňování [srov. § 37 odst. 1 písm. f) zák. práce], která se pak promítá i do ustanovení o mzdě, jež musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srov. § 113 odst. 3 zák. práce), jakož i do ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce, které musí být zásadně sjednány či určeny před vysláním zaměstnance na pracovní cestu (srov. § 158 odst. 1 a § 163 odst. 3 zák. práce). Umožňuje-li potom ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce, aby zaměstnavatel se zaměstnancem sjednal základní sazbu zahraničního stravného, anebo aby tuto sazbu jednostranně určil, rozumí se tím, že k tomuto sjednání či určení dojde s vědomím zaměstnance předtím, než zahraniční pracovní cestu nastoupí. Tak, jako není rozumného důvodu vycházet z toho, že účastníci budou jednat o základní sazbě zahraničního stravného až poté, co cesta proběhne, bylo by stejně v rozporu s informační povinností zaměstnavatele, aby zaměstnanec byl v průběhu cesty v nejistotě, za jakých podmínek pracovní cestu koná.

To platí nejen v případě, určí-li zaměstnavatel základní sazbu zahraničního stravného individuálně pro jednotlivého zaměstnance, ale i v případě, je-li tato sazba určena obecně vnitřním předpisem. Jde-li o takový případ, je třeba, aby zaměstnavatel s vydáním vnitřního předpisu zaměstnance nejpozději do 15 dnů seznámil (§ 305 odst. 3 zák. práce); způsob vyhlášení a formu seznámení zákoník práce nestanoví, mělo by to však být způsobem u zaměstnavatele obvyklým. Pro zaměstnance se však vnitřní předpis stává závazným nejdříve ode dne, kdy s ním byl řádně seznámen [srov. § 301 písm. c) zák. práce].

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že vnitropodniková směrnice č. 2/2007 - dodatek č. 1 Poskytování zahraničního stravného - „se vztahoval na žalobce bez ohledu na to, jestli s ním byl seznámen či nikoli“, není správný.

Veden uvedeným nesprávným právním závěrem nezabýval se odvolací soud zjišťováním (prokazováním), zda žalobce byl s vnitřním předpisem upravujícím zahraniční stravné řádně seznámen (výslovně uvedl, že „zjišťování vědomosti žalobce o existenci této směrnice bylo nadbytečné“). Jeho závěr (souhlas se soudem prvního stupně), že zahraniční stravné bylo žalobci kráceno oprávněně a žaloba v této části není důvodná, tak nemůže být - pro svou předčasnost - správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadeném výroku I.) není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (v napadené části) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu