Rozhodnutí NS

23 Cdo 2409/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 2409/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2409.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2409/2017-814


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně O. D., bytem a sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sodomkova 1558/12, PSČ 102 00, proti žalované PAMAT spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, IČO 41692489, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, PSČ 110 00, o zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 58/2002, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, č. j. 3 Cmo 289/2015-766, t a k t o :


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Svobody, advokáta, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, PSČ 110 00.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Svátka, advokáta, se sídlem v Praze 10, Sodomkova 1558/12, PSČ 102 00.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 37 Cm 58/2002–715, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 153 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 2. 2002 do zaplacení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB a platné k prvnímu dni prodlení se splněním peněžitého dluhu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ve zbytku v povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dalších 806 400 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).

Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě ústně uzavřené smlouvy na dobu neurčitou poskytovala žalované ekonomické poradenství za dohodnutou cenu; od března 1994 byla dohodnuta cena 10 000 Kč za měsíc, počínaje březnem 1995 byla smluvní cena stanovena dohodou na paušální částku 30 000 Kč za kalendářní měsíc. Žalovaná neuhradila žalobkyni faktury za období od prosince 1998 do září 2001.

K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 3 Cmo 289/2015-766, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Napadené rozhodnutí podle dovolatelky spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která současně i v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala, že nevzal v úvahu z provedených důkazů vyplývající skutečnosti, na které žalobkyně v průběhu celého řízení upozorňovala a které jsou obsaženy v jejích podáních. Následně vyložila, co měl soud podle jejího názoru z provedených důkazů zjistit, a vytkla mu, jakými důkazy se nezabýval a s jakými námitkami žalobkyně se nevypořádal. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, aby žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně anebo má-li být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takovou otázkou je posouzení existence smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, když na základě předložených a vyhodnocených důkazů odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o existenci smlouvy, když i v případě, že by bylo uznáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena ústní smlouva, a to smlouva nepojmenovaná podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), pak je podmínkou uzavření takové smlouvy dostatečné určení předmětu závazku smluvních stran, jinak smlouva uzavřena není. Daná otázka by tedy měla být soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem posouzena v předmětné věci jinak. Dovolatelka v dovolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5147/2009, ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, a ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, a ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010.

Žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, č. j. 37 Cm 58/2002-715 mění tak, že se žaloba v částce 153 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 2. 2002 do zaplacení zamítá.

Podáním ze dne 13. 8. 2018 žalovaná doplnila své dovolání tak, že napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku, zda je možné platně uzavřít nepojmenovanou smlouvou podle § 269 odst. 2 obch. zák., aniž by byl dostatečně specifikován předmět takové nepojmenované smlouvy. Dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 851/2006, a ze dne 27. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009.

Žalovaná ve vyjádření ze dne 13. 4. 2018 k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, neboť žalobkyně nedostála všem náležitostem uvedeným v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná se vyjádřila rovněž k důvodnosti dovolání žalobkyně, přičemž má za to, že její dovolání důvodné není. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, pokud jej neodmítne.

Žalobkyně ve vyjádření k podáním žalované ze dne 13. 4. 2018 uvedla, že žalovaná pouze opakuje svá tvrzení z předcházejícího řízení, když se zejména snaží argumentovat ohledně skutečnosti, že mezi účastníky nedošlo k uzavření žádné smlouvy. Uzavření smlouvy však bylo prokázáno a byl prokázán i obsah takové smlouvy. Žalobkyně se dále vyjadřovala k provedenému dokazování. Podle žalobkyně je dovolání žalované nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., část první a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými osobami (žalobkyní a žalovanou) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z obsahu dovolání žalobkyně se podává, že dovolání směřuje do části rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem podle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.

Skutečnost, že žalobkyně v úvodu svého dovolání odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř., nelze považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části).

V rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“

Uvedenému požadavku žalobkyně nedostála, neboť ve svém dovolání nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na jejímž vyřešení by odvolací soud založil své rozhodnutí, nýbrž své námitky směřovala výlučně do zjišťování skutkového stavu a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně.

V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.

Žalovaná ve svém dovolání uvedla, že jej napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání se však rovněž podává, že dovolání směřuje do části rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že mezi účastnicemi došlo k uzavření nepojmenované smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., aniž by byl dostatečně specifikován předmět takové nepojmenované smlouvy. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5147/2009, ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, a ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005.

Dovolání žalované rovněž není přípustné.

Odvolací soud se neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž inominátní smlouva nevznikne, pokud se smluvní strany nedohodnou na jejím obsahu. Soudy obou stupňů učinily skutkový závěr, že předmět závazku byl dostatečně určitě vymezen v rozsahu činností, jejichž provádění pro žalovanou žalobkyně v řízení prokázala, tj. že pro žalovanou vykonávala inventarizaci, byla v kontaktu s Komerční bankou a spolu se zaměstnankyněmi žalované se podílela na vedení účetnictví. Na tomto skutkovém základě odvolací dospěl shodně se soudem prvního stupně, že došlo k uzavření nepojmenované smlouvy podle § 269 odst. 2 obch. zák. Skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně je přitom dovolací soud vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže.

Žalovaná dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, za jakých podmínek lze konkludentně uzavřít (nepojmenovanou) smlouvu. Ani tato otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nepostavil; odvolací soud nedospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena předmětná smlouva konkludentně, nýbrž ústně.

K žalovanou namítaným vadám řízení Nejvyšší soud podotýká, že vadami řízení je oprávněn zabývat se podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání jinak přípustné. Ani tyto námitky tedy nemohly samy o sobě založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že ani dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej rovněž odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 6. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu