Rozhodnutí NS

24 Cdo 4223/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2020
Spisová značka:24 Cdo 4223/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4223.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 4223/2019-194


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalovanému J. H., narozenému dne XY, bytem shodně s žalobcem, zastoupenému Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/6, o určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 40/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. srpna 2019, č. j. 29 Co 78/2019-164, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Havelky, advokáta se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15.


Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2018, č. j. 29 C 40/2016-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že označená zůstavitelka byla ke dni své smrti spoluvlastnicí specifikovaného nemovitého majetku v uvedeném spoluvlastnickém rozsahu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení neshledal, že zůstavitelka předmětnou darovací smlouvu (uzavřenou dne 17. ledna 2012), na základě které darovala předmětný spoluvlastnický podíl na označeném nemovitém majetku žalovanému, uzavřela v duševní poruše, která by ji k tomu právnímu úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. činila neschopnou, a tedy že by z uvedeného důvodu byla tato smlouva absolutně neplatná.

Podle soudu prvního stupně „znalecký posudek sice stanovil, že zůstavitelka byla stižena středně těžkou demencí, která měla bezpochyby vliv na její intelektuální schopnosti, nicméně tento důkaz sám o sobě nestanoví zcela bezpečně, že zůstavitelka nebyla právního úkonu – darovací smlouvy schopna, resp. nebyla schopna posoudit následky svého jednání. Soud vyšel zejména z toho, že vyslechnutí svědci hodnotili zůstavitelku až do roku 2012, tedy i v době, kdy zůstavitelka učinila předmětný právní úkon tak, že svým stavem odpovídala svému věku, byla schopna komunikovat...byla schopna běžných úkonů, byla schopna rozhovoru se svými příbuznými, poznávala je, ale hlavně vyjednávání o darovací smlouvě probíhalo za účasti profesionála – advokátky, která neshledala to, že by zůstavitelka se chovala jakýmkoli způsobem nestandardně, že by nepoznávala osobu, v jejíž prospěch svůj majetek převádí. Zůstavitelka nebyla omezena, natož zbavena způsobilosti k právním úkonům, zůstavitelce bylo vysvětleno, jaký úkon – darovací smlouvu zůstavitelka činí, a ve prospěch koho jej činí, a proto má soud za to, že nebylo bezpečně prokázáno, že by zůstavitelka nebyla schopna posoudit následky svého jednání, a proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2019, č. j. 29 Co 78/2019-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že označená zůstavitelka byla v okamžiku své smrti (dne 9. dubna 2013) v uvedeném rozsahu spoluvlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud nejen s ohledem na závěry znaleckého posudku, ale též s ohledem na zjištění učiněná z dalších důkazů dospěl k závěru, že zůstavitelkou uzavřená předmětná darovací smlouva je podle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod s tím, že závěr odvolacího soudu, že zůstavitelka ke dni uzavření darovací smlouvy dne 17. ledna 2012 jednala ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. v duševní poruše, která způsobila absolutní neplatnost uvedené smlouvy, představuje nesprávné právní posouzení věci; „tento závěr je vadný, nemající oporu v provedeném dokazování.“ Současně dovolatel uplatnil dvě níže uvedené varianty předpokladů přípustnosti dovolání, k nimž rozvedl svou dovolací argumentaci, a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování Nejvyšší soud zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu nezávisí na řešení právní otázky, kterou dovolatel ve svém dovolání zformuloval na str. 2 v čl. II. následovně:

„Touto otázkou je, zda má na rozhodnutí soudu ve věci žaloby na určení vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí a na platnost uzavřené darovací smlouvy mezi zůstavitelem a žalovaným vliv ta skutečnost, že žalobce sám zajistil uzavření darovací smlouvy mezi zůstavitelkou a žalovaným, jejíž neplatnosti se v tomto řízení domáhá. Touto otázkou tedy v širším smyslu též je, zda nemravné jednání žalobce má vliv na rozhodnutí soudu o určení vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí.“

V daném případě odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně z důvodu, že na základě skutkových zjištění, které v odůvodnění písemného vyhotovení vyložil, dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., neboť zůstavitelka při uzavírání předmětné darovací smlouvy jednala v duševní poruše, která ji k tomu právnímu úkonu činila neschopnou.

Kromě toho nutno uvést, že v poměrech dosavadní občanskoprávní úpravy se zásada, že neplatnosti se nemůže s úspěchem dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, uplatňovala jen v případě tzv. relativní neplatnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005) o kterýžto případ se zde nejedná.

Z vyloženého je zřejmé, že prostřednictvím uvedené argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.

Druhou variantu předpokladu přípustnosti dovolání žalovaný vymezil s tím, že: „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR týkající se posuzování způsobilosti zůstavitele k uzavření smlouvy prezentované zejména rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009.“

Z dalšího textu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, preferuje svou skutkovou verzi případu, z níž dovozuje jiné právní posouzení věci, než učinil odvolací soud. Vytýká odvolacímu soudu, že: „v kontextu...rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že znalkyně nijak nezohlednila výše zmíněné výslechy svědků, neboť znalecký posudek byl zpracován dříve, než byly tyto výslechy provedeny.“

Ani prostřednictvím této uplatněné dovolací argumentace nelze založit přípustnost dovolání.

K argumentaci dovolatele směřující do skutkového zjištění, z něhož při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a do hodnocení důkazů, nutno uvést, že dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).

Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud velmi pečlivě respektoval judikaturu Ústavního soudu, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu upínající se k materii neplatnosti právních úkonů učiněných v duševní poruše (§ 38 odst. 2 obč. zák.), přičemž jistý nedostatek, že znalkyně v řízení před soudem prvního stupně ve zpracovaném znaleckém posudku nereagovala, respektive reagovat ani nemohla na obsah výpovědí teprve po zpracování posudku vyslechnutých svědků, pokud jde o chování zůstavitelky v inkriminovaném období, v odvolacím řízení odstranil.

V důsledku toho pak odvolací soud (v rámci bodu č. 19 odůvodnění svého rozsudku) vyložil, že: „Znalecký posudek vyzněl přesvědčivě, když znalkyně své závěry podrobně odůvodnila v souladu s konkrétní zdravotnickou dokumentací a její znalecké závěry nejsou v rozporu ani s výpověďmi svědků tak, jak je hodnotil okresní soud, když není vyloučeno, že svědci, kteří nemají konkrétní vztah k zůstavitelce, právnička R. S. a sousedka T., mohly bez znalosti každodenního stavu zůstavitelky a odborných znalostí z oboru psychiatrie laicky usoudit, pokud se s nimi zůstavitelka byla schopna bavit, že žádnou duševní poruchou netrpí.“

Uvedený závěr odvolacího soudu se opírá o skutková zjištění z označených důkazů, jakož i o výslech znalkyně v odvolacím řízení, přičemž pro meritorní rozhodnutí je podstatná okolnost, že znalkyně (byť až v odvolacím řízení) na laiky (vyslechnutými svědky) podané vnímání chování zůstavitelky v inkriminovaném období odborně reagovala, a i za této skutkové konstelace setrvala na svých odborných závěrech, jež vyložila ve svém znaleckém posudku a odvolacímu soudu blíže rozvedla v rámci svého výslechu.

Uvedený postup odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, vyložil a odůvodnil právní názor, který lze zformulovat do následující právní věty:

V situaci, kdy ohledně poměrů posuzovaného člověka se budou (např. vlivem rozporných výslechů svědků, kteří jsou příbuzní posuzovaného, jeho přátel, respektive osob, s nimiž posuzovaný je či byl v inkriminovanou dobu v kontaktu) soustředit rozporné informace, je povinností soudu verifikovat, které skutečnosti a ze kterých důkazních prostředků má za prokázané, aby poté z nich mohl znalec při zpracování znaleckého posudku (případně jeho doplnění) vycházet. Přesto ani tato okolnost nebude bránit znalci ve zpracovaném posudku zohlednit (z pohledu odborného posouzení skutečností) i další výpovědi (svědků či účastníků řízení), z nichž soud skutková zjištění neučinil, pakliže znalec z hlediska posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, dospěje k závěru, že informace vyplývající z těchto výpovědí např. odpovídají popisu typického chování znalcem označené duševní poruchy, kterou je stižen posuzovaný; bude pak na soudu, aby všechny tyto okolnosti v rámci hodnocení důkazů zohlednil a promítl je do závěru o skutkovém stavu, který následně podrobí právnímu posouzení.

K tomu lze doplnit, že pokud i přes laiky podané informace o tom kterém chování posuzované osoby znalec setrvá na svých odborných závěrech vyložených ve zpracovaném znaleckém posudku a soudu přesvědčivě vyloží, proč tak činí, pak je třeba při hodnocení důkazů k této okolnosti (jako pro rozhodnutí zásadně významné) přihlédnout, neboť v mnoha případech jednání osob stižených duševní poruchou nemusí být „na první pohled“ laiky detekovatelné (např. posuzovaná osoba se z pohledu vnímání laiků v inkriminovaném období chovala tzv. „korektním způsobem“, respektive tzv. „přiměřeně ke svému věku“, byla schopna na bázi běžné mluvy, v nezátěžové situaci, s dotčenými osobami „standardně“ hovořit, tlumočit své prosté názory či výhrady, ačkoliv ve skutečnosti byla stižena duševní poruchou), nýbrž toliko specializovanými odborníky, mnohdy až na základě odpovídajícího (psychiatrického) vyšetření.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 24. 4. 2020


JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu