Rozhodnutí NS

30 Cdo 4735/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/29/2016
Spisová značka:30 Cdo 4735/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4735.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4735/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 213/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 (správně 29. 4. 2015), č. j. 54 Co 65/2015-265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 453 324 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. 103192/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč), č. j. 103213/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 103189/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 103222/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč), č. j. 103262/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 104178/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 103251/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 103258/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč) a č. j. 103705/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 213/2012-219, zamítl žalobu na zaplacení částky 453 324 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároků plynoucích ze správního řízení č. j. 103192/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč) a správního řízení č. j. 103222/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.

Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení č. j. 103213/2010, č. j. 103189/2010, č. j. 103262/2010, č. j. 104178/2010, č. j. 103251/2010, č. j. 103258/2010 a č. j. 103705/2010.

Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.

Otázka vzájemného vztahu konstatování porušení práva a omluvy státu za toto porušení v řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zamítající rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk), příslušný úřad se za ně omluvil, a tuto formu zadostiučinění lze mít za přiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při posuzování okolností (§ 31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná, porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk), a omluva státu za toto porušení práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout částky (od 2 140 Kč do 20 717 Kč), které byly předmětem posuzovaných správních řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.

Další námitky žalobkyně (námitka poměřování nároků a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, námitka možnosti vzniku nemajetkové újmy právnické osobě, námitka okamžiku vzniku újmy, námitka způsobu uplatnění práv žalobkyně) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.


V Brně dne 29. března 2016



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu