Rozhodnutí NS

6 Tdo 1583/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/16/2016
Spisová značka:6 Tdo 1583/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1583.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1583/2015-36
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2016 o dovolání, které podal obviněný O. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 5 To 39/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 48 T 3/2012, byl obviněný O. V. uznán vinným, pod bodem I. – útoky pod bodem 1 – 6, zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný O. V. byl za toto jednání odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Pod bodem II. předmětného rozsudku byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro útoky popsané v obžalobě pod body 3) a 7), které spolu s dalšími body podané obžaloby tvořily pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek 3) a 7) je trestným činem; o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.

3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 5 To 39/2015, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného O. V. odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 3 T 5/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 44 To 65/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný O. V. podané dovolání odůvodnil tak, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným a takto zjištěný skutek není trestným činem. Rovněž má za to, že ačkoli právní posouzení skutku může být v souladu s hmotným právem, nemůže obstát, neboť soud aplikoval hmotné právo na skutek, který nebyl totožný se žalovaným skutkem. Odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil trestním řádem (§ 2 odst. 5) a nezkoumal všechny podstatné okolnosti případu, kdy byla porušena celá řada zásad trestního řádu a neřešil okolnosti ve prospěch obviněného. Namítá, že došlo k justičnímu omylu, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil úmyslného trestného činu, když nebyl předložen jediný přímý důkaz o tom, že by se skutek stal, ani nebyly předloženy nepřímé důkazy, které by tvořily uzavřený celek. Obviněný je přesvědčen, že subjekt, který mu vozidla půjčoval, nebyl vlastníkem automobilů a zřejmě neměl souhlas půjčovat je ani obviněnému. Dále uvádí, že probíhalo běžně půjčování i jiných vozidel, která nejsou předmětem obžaloby a která byla vrácena a za půjčení bylo zaplaceno, což bylo potvrzeno i svědky. Jednalo se tedy o půjčování vozidel v zastoupení společnosti CENTRUM 4 kolek a Auto exekutive a možnost dalšího půjčování třetím osobám bylo převážně sjednáno písemně, což potvrdil svědek B. Pokud to v některých smlouvách uvedeno není, je to z důvodu, že „zpočátku neuvažovali, že by nájemce dále půjčoval vozidla krátkodobě zájemcům“. Zdůrazňuje, že byly tolerovány i skluzy v platbách půjčovného. Obviněný soudům vytýká nesprávnou právní kvalifikaci skutku, když jeho jednání bylo nejdříve posouzeno jako podvod a později překvalifikováno na zpronevěru. Vozidla byla vrácena ještě před podáním trestního oznámení a rovněž konstatuje, že vozidla byla vzata do nájmu za účelem zapůjčení dalším osobám a některé smlouvy o nájmu toto zapůjčení umožňovaly. Veškeré nedoplacení nájmu bylo způsobeno druhotnou platební neschopností a takové situace měly být řešeny obchodním právem a pronajímatelé měli možnost podat návrh na vydání věci, v opačném případě pak dochází k prodloužení nájmu podle § 676 občanského zákoníku. V souvislosti s neuplatněním zásady subsidiarity trestní represe uvádí, že měla být uplatněna odpovědnost podle civilního práva. Na podporu svého tvrzení dále cituje příspěvek prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., který byl uveřejněn v Bulletinu advokacie. Dále rozvíjí úvahy o současném pojetí zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc přikázal znovu soudu nalézacímu k projednání a rozhodnutí.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného do dne rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

11. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

12. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, lze dovodit znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

14. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutky tak, jak je popsáno v rozsudku Městského soudu v Praze a náležitě tam odůvodněno.

15. Žádné pochybení ze strany nižších soudů v rovině právní kvalifikace jednání dovolatele nebylo shledáno. Obviněný přitom své námitky primárně směřuje ke skutečnosti, že žalované jednání bylo nejdříve kvalifikováno jako trestný čin podvodu a později překvalifikováno na trestný čin zpronevěry. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (odst. 2) a zároveň platí, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (odst. 3). Z výše uvedeného tedy plyne, že soud má povinnost rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, což je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Totožnost skutku je zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) kromě jiných případů i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v obžalobě. O totožný skutek jde tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, se postupuje tak, že soud nejprve dokazováním provede potřebná zjištění o existenci rozhodných skutkových okolností. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu uvedené v jeho skutkové podstatě (viz rozh. č. 20/1998 Sb. rozh. tr.).

16. Je třeba připomenout, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu – v případě obviněného – škodu velkého rozsahu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). Námitce obviněného, že subjekt, který mu vozidla půjčoval, nebyl jejich vlastníkem, tedy nelze přisvědčit.

17. K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti upozorňuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 3391/1929, kdy přisvojení si věci svěřené záleží v tom, že ten, komu věc byla svěřena, osobuje si k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická. Výkonem takovéto dispozice po vlastnickém způsobu je zejména i zastavení věci, třebas jen na krátký čas a v úmyslu a v naději, že ji pachatel včas vyplatí a vrátí. Pachatel naplní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry i tehdy, předá-li pachatel svěřenou cizí věc jiné osobě v rozporu s pokyny, které mu dal vlastník věci na podkladě určité smlouvy, přičemž není nutné, aby se tím někdo neoprávněně obohatil (srov. TR NS 22/2005-T 860). V řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že obviněný převzal v rozsudku popsaná vozidla a naložil s nimi v rozporu s účelem sjednaných smluv o pronájmu vozidel, a to buď tak, že vozidla jemu svěřená dával k bezplatnému užívání třetím osobám, ačkoli v souladu se smlouvou měla být určena k podnikatelské činnosti (str. 13, 15, 16 rozsudku Městského soudu v Praze), případně měla být užívána výhradně nájemcem (str. 8, 10 rozsudku Městského soudu v Praze) nebo je předával třetím osobám jako zástavu svých finančních závazků (str. 7, 13, 16 rozsudku Městského soudu v Praze). Obviněný tedy s automobily nakládal tak, jako s vlastním majetkem a tímto svým jednáním způsobil, že vozidla odňal z dispozice jejich majitele. Zcela irelevantní je pak obhajoba obviněného, že si běžně půjčoval i další vozy, které byly vráceny a nejsou tak předmětem obžaloby, neboť toto tvrzení nemění nic na jeho odpovědnosti plynoucí z předmětného řízení. Výše popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zpronevěry, přičemž nalézací soud všechny své závěry dostatečně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí.

18. Po subjektivní stránce (trestný čin zpronevěry) se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Vzhledem k tomu musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. O tomto úmyslu může svědčit např. jednání pachatele, který i přes zákaz osoby, jež mu svěřila vozidlo (např. z důvodu pronájmu), neoprávněně zapůjčil toto vozidlo jiné osobě za okolností, kdy mu bylo zřejmé, že svěřené vozidlo nebude moci vrátit (NS 13/2002-T 335). Ze závěrů soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný neměl v úmyslu si vozidla půjčovat ke komerčním účelům, ale v úmyslu nakládat s nimi jako s věcí vlastní (str. 27 a 28 rozsudku Městského soudu v Praze). Dovolací soud tedy musí souhrnně konstatovat, že veškeré shora uvedené námitky obviněného, byly již uplatněny v řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž tyto se jimi dostatečnou měrou zabývaly a s nimi vypořádaly. Nad rámec lze poukázat na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (str. 27 – 28) k otázce aplikace zásady ultima ratio. Nelze tedy ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Nejvyšší soud v předmětné trestní věci dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů, resp. odůvodnění jejich rozhodnutí jsou plně v souladu s ustanovením § 125 tr. ř.

19. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Naopak, pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak napadená rozhodnutí zmíněnou vadu nevykazují (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07.

20. S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného O. V. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2016

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu