Rozhodnutí NS

22 Cdo 218/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 218/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.218.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věcná břemena
Dotčené předpisy:§ 151n odst. 1 obč. zák.
§ 151o odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 218/2020-301


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobců: a) J. B., narozeného XY, bytem XY, b) M. Ch., narozené XY, bytem XY, c) P. D., narozeného XY, bytem XY, d) L. D., narozené XY, bytem XY, e) P. K., narozeného XY, bytem XY, f) V. K., narozené XY, bytem XY, g) P. K., narozené XY, bytem XY, h) J. K., narozeného XY, bytem v XY, i) H. K., narozené XY, bytem XY, j) H. K., narozené XY, bytem XY, k) E. M., narozeného XY, bytem XY, žalobci a) – k) zastoupeni JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, l) J. O., narozené. XY, bytem v XY, m) P. S., narozené XY, bytem XY, n) V. T., narozeného XY, bytem XY, žalobci m) – n) zastoupeni JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému B. O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, o rušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 194/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 70 Co 95/2018-235, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 70 Co 95/2018-285, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 70 Co 95/2018-235, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 70 Co 95/2018-285, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odvodnění:

Krajský soud v Brně (odvolací soud) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 70 Co 95/2018-235, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 70 Co 95/2018-285, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Třebíči (soud prvního stupně) ze dne 22. 6. 2017, č. j. 12 C 194/2013-168, tak, že „žalovaný je povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, které by žalobcům bránilo v průjezdu a průchodu přes pozemky parc. č. XY a XY zapsané na LV č. XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště XY, pro k. ú. XY, a to zejména umístění předmětů na tyto pozemky takového charakteru, které by svou velikostí a vahou zapříčinily nemožnost průchodu a průjezdu, dále výkopem zeminy nebo uložením zeminy, které by svým rozsahem bránily průchodu a průjezdu přes tyto pozemky“. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podstata sporu: Žalovaní jsou vlastníky pozemků – zahrad s chatami – na říčním ostrově; původně šlo o zahrady v užívání zahrádkářské organizace a jednotlivých zahrádkářů. Rozhodnutím pozemkového referátu Okresního úřadu v Třebíči (pozemkového úřadu) ze dne 11. 12. 1992 byly H. O., předchůdkyni žalovaného, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) vydány pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY, a pro uživatele pozemku parc. č. XY a pro vlastníky pozemků parc. č. XY a XY k. ú. XY, na nichž byla zahrádkářská osada, bylo zřízeno věcné břemeno (nyní služebnost) spočívající v umožnění přístupu a příjezdu přes pozemky parc. č. XY a XY v místě stávající nezpevněné komunikace v šíři max. 3 metrů, vedoucích směrem od silnice k pozemku parc. č. XY. Pro přístup k pozemkům zatíženým služebností cesty žalobci používali i mostek přecházející přes parcelu č. XY, původně ve vlastnictví matky žalovaného, kterou žalovaný též zdědil.

Žalovaný popírá jak „platnost“ (správně: existenci) služebnosti pro neurčitost rozhodnutí ji zakládajícího – oprávněné osoby jsou vymezeny z větší části jen jako „uživatelé pozemku“, nikoliv jako vlastníci či konkrétní osoby; většina žalobců opírá své právo o vlastnictví parcel, vzniklých dělením původní parcely č. XY. Také není jasné, kudy má cesta přes jeho pozemky vést – součástí rozhodnutí nebyl geometrický plán.

Dále popírá právo žalobců přecházet přes pozemek č. XY, jehož se rozhodnutí pozemkového úřadu o služebnosti netýká; proto také odstranil mostek přes tento pozemek, resp. vodní tok jím protékající.

Tvrdí, že žádné překážky bránící přechodu přes pozemky zatížené služebností na jeho pozemku nejsou, resp. že je již před rozhodnutím soudu odstranil.

Žalobci se proto domáhají ochrany práva ze služebnosti cesty s tím, že toto právo žalobce ruší způsobem uvedeným ve výroku rozhodnutí.

Oba soudy vyšly z toho, že služebnost svědčící žalobcům nelze zpochybnit, protože byla založena správním rozhodnutím a je evidována v katastru nemovitostí; proto se námitkami žalovaného ohledně ní nezabývaly. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že žalovaný zamezil odstraněním mostku přístup žalobců k pozemkům zatíženým služebností (služebným pozemkům), a proto již výkonu služebnosti nebrání – žalobci totiž nemají k zatíženým pozemkům přístup, nedostanou se přes pozemek č. XY, a tak přesto, že služebnost nemohou realizovat, žalovaný jim ve výkonu služebnosti nebrání. Jednání žalovaného, který odstranil mostek, přesto označil za šikanózní, a to promítl do nákladového výroku.

Odvolací soud však měl za to, že znemožnění přístupu přes služebností nezatížený pozemek č. XY je třeba v kontextu celé věci vidět jako bránění ve výkonu služebnosti. „Odstranění přemostění na (v rámci přístupu na pozemky žalobců navazujícím) pozemku žalovaného parc. č. XY nutno v kontextu celé věci v souladu se zmíněným § 6 odst. 2 o. z. hodnotit k tíži žalovaného a dovodit, že se jedná o trvající stav zásahu, bránící žalobcům v řádném výkonu jejich práv k předmětným pozemkům žalovaného parc. č. XY a XY. Skutečnost, že věcné břemeno tíží toliko pozemky žalovaného parc. č. XY a XY a nikoli pozemek žalovaného parc. č. XY, zde nemůže být určující, neboť odstraněním přemostění přes navazující pozemek parc. č XY jako jediné přístupové cesty k nemovitostem žalobců žalovaný šikanózně a svévolně zcela vyprázdnil a popřel smysl a faktický obsah práv žalobců právě k pozemkům předmětným“. Dovodil, že žalovaný tím, že brání přecházení přes pozemek č. XY, brání i ve výkonu služebnosti, a také hrozí nebezpečí, že vzhledem k historii sporů mezi účastníky, které popsal pod bodem 17. rozsudku, hrozí opakování rušení. Proto žalobě ve smyslu § 1259 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) ve spojení s § 1042 a s § 1003 o. z. a odkazem na § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 o. z. vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci (a tudíž i oprávněného ze služebnosti – viz § 1259 o. z.) přichází podle judikatury Nejvyššího soudu (věc sp. zn. 22 Cdo 2099/2008) v úvahu jen tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele stále trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, ale existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Odvolací soud však žádné konkrétní nebezpečí neuvedl; jen obecně odkázal na to, že žalovaný učinil řadu kroků, kterým žalobcům ve výkonu jejich práv brání. Neoprávněné jednání nemůže podle dovolatele spočívat v tom, že se bránil tomu, aby z jeho pozemků se stala veřejně přístupná účelová komunikace, oponoval snaze zahrádkářské organizace domoci se určení vlastnictví k mostu přes jeho pozemek parc. č. XY a v žalobě na odstranění tři betonových panelů z pozemku parc. č. XY.

K samotné existenci služebnosti pak dovolatel namítá, že odvolací soud vychází z toho, že na pozemcích dovolatele par. č. XY a XY stále vázne věcné břemeno podle rozhodnutí z roku 1992; soud argumentuje principem publicity katastru nemovitostí. Přehlíží však, že podle § 151n odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného v době vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene („obč. zák.“), věcná břemena jsou spojena s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě. V daném případě však byla služebnost zřízena pro vlastníky pozemků parc. XY a XY k. ú. XY a uživatele pozemku parc. č. XY – to jsou však, pokud jde o uživatele – neidentifikovatelné osoby. Jde tak o věcné břemeno podle § 37 odst. 1 obč. zák. „absolutně neplatné“. Přitom většina žalobců opírá své právo o vlastnictví parcel, vzniklých dělením původní parcely č. XY.

Rozhodnutí pozemkového úřadu ani neodkazovalo na geometrický plán, který by byl neoddělitelnou součástí tohoto rozhodnutí. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 6. 2001, č.j. 5 A 31/99-24, uvedl, že pokud je věcné břemeno zřízeno aktem veřejnoprávním, musí splňovat náležitosti stanovené v občanském zákoníku (soukromoprávního předpisu). Věcné břemeno se musí vztahovat k určité osobě jako k vlastníku určité nemovitosti, nikoli jen k určité osobě bez vazby na vlastnictví nemovitosti, neboť by pak věcné břemeno nemohlo přecházet na jinou osobu (nového vlastníka předmětné nemovitosti, k níž je věcné břemeno zřizováno).

Soudy odmítly se zabývat otázkou, zda správní akt v dané věci věcné břemeno založil (dovolatel užívá pojem „platnosti“ služebnosti či rozhodnutí ji zakládajícího), zatímco dovolatel tvrdí, že se jí zabývat měly, a to i z hledisek uvedených v § 37 odst. 1 obč. zák.; právní otázka náležitostí rozhodnutí veřejnoprávního orgánu, týkajícího se zřízení věcného břemene, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena; to se týká zejména určitosti rozhodnutí.

Dovolatel přináší i další polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, v této souvislosti však nijak nevymezuje důvody přípustnosti dovolání, a proto se jí dovolací soud nemohl zabývat (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (k důvodům přípustnosti dovolání viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Ke tvrzené neurčitosti a neexistenci věcného břemene:

Přípustnost dovolání, pokud se týká existence služebnosti (věcného břemene), vymezuje dovolatel takto: Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je neurčité a věcné břemeno je proto absolutně neplatné. Neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) spočívá v tom, že bylo zřízeno pro vlastníky parcel p. č. XY a XY, což jsou jen někteří žalobci, a dále pro „uživatele“ parc. č. XY – nikoliv tedy pro vlastníky či pro konkrétní osoby, jak by odpovídalo § 151n odst. 1 obč. zák., a není v něm vymezeno, kudy cesta vede. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tak nemohlo věcné břemeno založit; odvolací soud pak měl za to, že platnost správního rozhodnutí zřizujícího věcné břemeno nelze přezkoumávat. To dovolatel odmítá a tvrdí, že právní otázka náležitostí rozhodnutí veřejnoprávního orgánu, týkajícího se zřízení věcného břemene, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.

Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to náležitostmi a z nich plynoucí účinnosti správního rozhodnutí zřizujícího věcné břemeno, jehož výrok je objektivně neurčitý.

Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§ 151n odst. 1 obč. zák., účinného v době, kdy mělo být věcné břemeno zřízeno; pravidlo vyjádřené ve druhé větě tohoto ustanovení, o jejíž aplikaci v této věci jde, platí i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., viz § 1265).

V dané věci jde o tzv. cestní služebnost ve smyslu § 1274 a násl. o. z. (vymezením jejího konkrétního obsahu z hledisek v těchto ustanovení uvedených se dovolací soud nemohl a nemusel zabývat).

K vadám správního rozhodnutí se např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3277/2009, uvádí: „Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (např. rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní), tj. správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Soud vždy zkoumá, zda jde o správní akt (tedy zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Pro akt věcně vadný nebo nezákonný přitom platí presumpce jeho správnosti“. Nicotnost rozhodnutí může založit i jeho neurčitost; dílčí nedostatky správního rozhodnutí nemohou jeho nicotnost způsobit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 7 As 22/2010).

Rozhodnutí o zřízení služebnosti (věcného břemene) je neurčité i tehdy, neurčuje-li řádně buď panující nemovitost, tj, nemovitost, ve prospěch jejíhož vlastníka je věcné břemeno zřizováno, anebo osobu, které má svědčit (stejně tak není-li určena služebná nemovitost, o to však v dané věci nejde). Takové rozhodnutí nemůže služebnost založit, neboť není zřejmá osoba, ať již individuálně uvedená nebo určená vlastnictvím nemovitosti, které svědčí odpovídající právo a která by mohla toto právo vykonávat. Protože v takovém případě věcné břemeno nevznikne, byť bylo evidováno v katastru nemovitostí (skutečný stav má přednost před stavem knihovním), musí soud k této skutečnosti přihlédnout. Nejde tu o přezkum správního aktu nad rámec pravomoci soudu, ale o výklad jeho účinků; není ovšem vyloučeno neurčité rozhodnutí posoudit jako nicotné (viz již uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 7 As 22/2010).

Odvolací soud správně poukázal na to, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§ 980 odst. 2 o. z.); jde o vyvratitelnou domněnku. S jeho názorem, že námitky žalovaného ohledně neurčitosti výroku správního rozhodnutí o zřízení věcného břemene (služebnosti) jsou nevýznamné a nelze k nim přihlížet, však dovolací soud nesouhlasí; pokud by správní akt neumožňoval určit osoby či pozemky z věcného břemene oprávněné, pak by věcné břemeno nevzniklo. Určení oprávněné osoby či panující nemovitosti je podstatnou a neopomenutelnou náležitostí nejen smlouvy jej zřizující, ale i rozhodnutí o jeho založení.

V dalším řízení se tak soudy budou zabývat otázkou, zda z rozhodnutí jasně a srozumitelně vyplývají konkrétní osoby, kterým má věcné břemeno svědčit anebo nemovitosti, ve prospěch jejichž vlastníků byly zřízeny, a zda jde o věcné břemeno svědčící všem žalobcům.

Žalovaný dále uvádí, že rozhodnutí pozemkového úřadu konkrétně nespecifikuje, na které části parcel p. č. XY a XY v k. ú. XY se má služebnost vztahovat, přičemž rozhodnutí pozemkového úřadu ani neodkazuje na žádný geometrický plán, který by byl neoddělitelnou součástí tohoto rozhodnutí. Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. je takové věcné břemeno zcela neurčité. V rozhodnutí se uvádí, že se zřizuje věcné břemeno spočívající v umožnění přístupu a příjezdu přes tyto pozemky, v místě stávající nezpevněné komunikace, v šíři max. 3 metrů, vedoucí směrem od silnice k pozemku p. č. XY.

K tomu dovolací soud uvádí: Přiměřeně platí i pro správní rozhodnutí, které v dané věci (tedy v roce 1992) zřídilo věcné břemeno to, co bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, ve vztahu k výroku rozsudku: „Věcné břemeno musí být ve výroku označeno natolik určitě, aby rozsudek mohl být vykonán v exekučním řízení. Jestliže se poskytuje ochrana výkonu věcného břemene k části nemovitosti, vyznačuje se tato část pozemku na geometrickém plánu, který je potom součástí výroku rozhodnutí; jestliže je však rozsah věcného břemene vztahujícího se k části nemovitosti vymezen ve výroku rozsudku slovně zcela určitě, nejde o rozhodnutí vadné (viz přiměřeně R 28/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.

A dále: „Bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák., nyní § 533 odst. 1 stanoví, že o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012).

Soud tedy z těchto hledisek zváží nejen určitost služebnosti, ale i to, jaká část pozemku žalovaného je jí zatížena a zda tedy žalovaný opravdu brání v příchodu a příjezdu v místech, kudy mají žalobci právo přecházet. Jestliže se zjistí, že v minulosti přecházeli přes pozemek s vědomím jeho vlastníka, který jim v přecházení nebránil, lze učinit ve smyslu citovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 závěr, že trasa byla vytýčena konkludentně.

Ke splnění podmínek pro vyhovění žalobě na obranu proti rušení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti):

Odvolací soud opřel vyhovění žalobě o dvě skutečnosti; jednak o to, že žalovaný brání ve výkonu služebnosti průjezdu a průchodu tím, že jim neumožňuje procházet přes jeho pozemek č. XY, resp. odstranil mostek tam zřízený, jednak o to, že existuje reálná hrozba rušení služebnosti i v budoucnosti. Pod bodem 17. rozsudku shrnul opakované případy, kdy žalovaný bránil žalobcům v průchodu přes služebné pozemky, a vedl s nimi spory, pod bodem 18. konstatoval, že existuje reálná hrozba rušení v budoucnu; i proto žalobě vyhověl.

Dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je s ní v rozporu, neboť ačkoliv v přístupu na služebné pozemky v době rozhodnutí již nebránil, soud vyšel z toho, že toto bránění hrozí v budoucnosti, nevymezil však „konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu“. I v této části je dovolání přípustné a důvodné.

Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1042 o. z., zde ve spojení s § 1259 o. z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2099/2008). Tuto judikaturu lze přiměřeně vztáhnout i na obranu práva z věcného břemene (služebnosti), založené správním aktem.

Otázka, zda je tu „konkrétní nebezpečí“ opakování rušení je vždy otázkou posouzení individuálních rysů konkrétního případu, a v dovolacím řízení by toto posouzení bylo možno relevantně zpochybnit jen pokud by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená. Odvolací soud zdůvodnil obavu z opakování rušebního jednání velmi podrobně pod bodem č. 17 rozsudku, a jeho úvaha by za předpokladu, že by tvrzená práva žalobcům svědčila, zjevně nepřiměřená nebyla. Nicméně jeho úvaha je závislá na zjištění, že žalobcům opravdu tvrzené právo svědčí a také zda mají právo přecházet přes parcelu č. XY (resp. Zda mají možnost se k pozemkům zatíženým věcným břemenem dostat jinak). Pokud by jim (některým z nich) služebnost nesvědčila, resp. neměli by možnost se k služebným pozemkům dostat, a žalobce by jim jinak v cestě přes tyto pozemky nebránil, zejména způsobem popsaným ve výroku rozsudku, bylo by třeba přehodnotit úvahu o podmínkách pro vyhovění negatorní žaloby v této věci. To platí i o dalších skutečnostech tam uvedených; je třeba vyhodnotit a odlišit případy, kdy žalovaný bránil neexistující právo, od případů, kdy bránil či prosazoval své existující právo, a podle toho učinit závěr o tom, zda i v budoucnu hrozí jeho protiprávní jednání.

Odvolací soud též poukázal na § 1003 o. z., ve kterém se uvádí: „Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav“. Toto ustanovení však odkazuje k držební (posesorní) žalobě ve smyslu § 1007 o. z., a § 176 o. s. ř. K tomu viz blíže Spáčil, J. a kol., Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 42 a násl., Lavický, P. a kol., Občanský soudní řád. (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 873 a násl. V dané věci šlo však o žalobu na obranu práva, nikoliv držby. Toho si odvolací soud samozřejmě byl vědom, zjevně jen chtěl odkazem na uvedené ustanovení posílit argumentaci o právu žalobců dostat se na jejich pozemky. Také proto patrně odkazoval na § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 o. z. K tomu se dodává, že právní řád umožňuje dosáhnout přístup na vlastní pozemky a brání držbu před svémocným rušením, a to i v případě, že jinak by měl rušitel na své jednání právo, měl jej však prosadit v řádném soudním řízení. Je však třeba, aby vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, použil odpovídající právní institut – žalobu na povolení nezbytné cesty, a aby ten, jehož držba byla svémocně rušena či byl z ní svémocně vypuzen, se domáhal ochrany držební žalobou. Jestliže však je zvolen nepatřičný právní prostředek, není v zásadě možné, aby soud tento nedostatek napravoval v řízení o jiném nároku. Dovolací soud ovšem nemůže činit žádné závěry k dalšímu postupu účastníků a k vývoji tohoto sporu.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu