Rozhodnutí NS

30 Cdo 6083/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 6083/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.6083.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu funkční
Přechodná (intertemporální) ustanovení
Dotčené předpisy:§ 3079 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014
§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 6083/2017-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1875/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody na zdraví a náhradu materiální újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 85/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 159/2017-151, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2016, č. j. 25 C 85/2013-111, se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 159/2017-151, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby podané dne 24. 10. 2013 domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 110/2011, v němž byl žalobce rozsudkem ze dne 23. 4. 2012 shledán vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební lhůtu v trvání 3 let. V odvolacím řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 To 294/2012 byl však žalobce rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 obžaloby zproštěn, přičemž dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 294/2013, odmítnuto. Náhrada škody v celkové výši 1 003 522 Kč měla zahrnovat náhradu škody na zdraví spočívající ve snížení společenského uplatnění ve výši 948 717 Kč, náhradu nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku ve výši 24 805 Kč a dále náhradu nákladů obhajoby ve výši 30 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 25 C 85/2013-111, uložil žalované zaplatit žalobci částku 183 146 Kč včetně úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 18. 2. 2016 do zaplacení, a to spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 24 805 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 9. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 795 571 Kč s příslušenstvím a zaplacení úroku z prodlení z částky 183 146 Kč od 24. 10. 2013 do 17. 2. 2016 a z částky 24 805 Kč od 24. 10. 2013 do 8. 7. 2016 (výrok II). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a uložil žalované, aby zaplatila České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 12 705 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 16 Co 159/2017-151, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení pod bodem III však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 72 510,46 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce výslovně dovoláním napadl jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka použití rozhodné právní úpravy občanského zákoníku na žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z právní úpravy účinné v době porušení právní povinnosti, nikoli vzniku újmy samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018).

Namítá-li žalobce, že výše přiznané náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku nezákonného trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je nepřiměřeně nízká, pak jeho námitka představuje pouhý nesouhlas s výší přiznané náhrady újmy, aniž by žalobce formuloval právní otázku, na níž by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. založeno.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 7. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu