Rozhodnutí NS

22 Cdo 2816/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 2816/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2816.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odklad oddělení/zrušení spoluvlastnictví (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1155 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2816/2019-191


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému L. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 202/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2019, č. j. 11 Co 364/2018-165, takto:

Rozsudek Krajského soudu Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2019, č. j. 11 Co 364/2018-165, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 4. října 2018, č. j. 37 C 202/2016-138, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 37 C 202/2016-138, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY jako pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, rodinný dům, a dále pozemek parc. č. XY – zahrada, vše zapsané na LV č. XY pro obec XY, okres XY, katastrální území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I.). Předmětné nemovitosti soud přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II.), kterému uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu 416 667 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV.–V.).

Soud prvního stupně se s návrhem žalovaného ze dne 22. 11. 2016 na odklad zrušení spoluvlastnictví ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 11 Co 364/2018-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud k námitce odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uvedl, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím relevantní důvody pro odklad zrušení spoluvlastnictví nepřednesl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nikde v něm není patrný ani plný odkaz na rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se dále nezabýval judikaturou, na niž žalovaný odkazoval (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, 22 Cdo 2163/2006, 22 Cdo 1431/2012, „11 Cdo 2685/2008“, 22 Cdo 3533/2007 a další). Dále odvolací soud neupřednostnil reálné rozdělení věci i přesto, že znalecký posudek možnost tohoto rozdělení nevyloučil, a ani neposoudil míru poklesu hodnoty obou pozemků po možném reálném rozdělení. Soud prvního stupně si pak nemožnost rozdělení posoudil sám s použitím náhledu do fotomapy na internetu. Soudy se pak ani nevypořádaly s návrhem na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, který žalovaný uplatnil již ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 11. 2016. Soudy dále odmítly provést výslech manželky a dcery žalovaného pro nadbytečnost, což mohlo mít základ ve zkresleném morálním pohledu soudů, které na žalovaného nahlížely jako na nehodného syna. Rozporuje rovněž rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření uvedl, že odvolací soud své závěry dostatečně odůvodnil a vypořádal se s námitkami žalovaného i nad rámec prvostupňového rozhodnutí. Odvolací soud rovněž řádně vysvětlil, že interpretaci judikatury dovolacího soudu ze strany žalovaného považuje za nepřiléhavou. Nedůvodná je také námitka o nepřipuštění reálného rozdělení. Oba soudy se touto variantou s negativním závěrem zabývaly. Hodnocení důkazů a skutková zjištění pak již nemohou být předmětem dovolacího řízení. S námitkou o odkladu zrušení spoluvlastnictví se odvolací soud vypořádal tak, že žalovaný pro odklad neuvedl žádné relevantní důvody. Žalovanému ve skutečnosti nejde o smírné řešení. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení neuvedl, s jakou judikaturou by mělo být v rozporu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Jelikož bylo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaný v dovolání mimo jiné namítal, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nevzaly v potaz jeho návrh na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Pro řešení této otázky je dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.).

Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky (§ 1155 odst. 1 o. z.).

K odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Nejvyšší soud již v režimu o. z. vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4604/2016 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 9, str. 286-287). Podle tohoto rozhodnutí lze návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví uplatnit jak v samostatném řízení, tak i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; v posledně uvedeném případě půjde o vzájemnou žalobu a soud nebude moci rozhodnout o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž by dříve či alespoň současně s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nerozhodl o žalobě na odklad zrušení spoluvlastnictví. O návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví je třeba rozhodnout samostatným výrokem.

V řešené věci žalovaný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví (č. l. 24 a násl.), který opřel o ohrožení zájmu žalovaného na nerušeném užívání rodinného domu jeho matkou M. B., která nemá v rodinném domě užívací ani požívací služebnost a při zrušení spoluvlastnictví hrozí, že žalobce neumožní matce rodinný dům užívat. Soud prvního stupně se s jeho návrhem v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. V odvolacím řízení žalovaný na svůj návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví opět upozornil (č. l. 162), odvolací soud však jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím relevantní důvody pro odklad zrušení spoluvlastnictví nepřednesl.

Soudy tak postupovaly v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4604/2016, ze kterého se podává, že o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví je vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem a v tomto řízení je třeba jej posoudit jako vzájemnou žalobu, o níž je nutné rozhodnout před, případně zároveň s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Vzhledem k uvedenému je tak dána jak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., tak i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto rozhodnutí soudů v dané věci zrušil. Tím ovšem dovolací soud nijak nepředjímá výsledek dalšího řízení o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ani o vzájemném návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví. Protože je v řešené věci nejprve třeba vyřešit otázku odkladu zrušení spoluvlastnictví, nezabýval se dovolací soud dalšími dovolacími námitkami, které se týkaly zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, pro jejich předčasnost.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud i soud prvního stupně jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu