Rozhodnutí NS

6 Tdo 380/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/21/2020
Spisová značka:6 Tdo 380/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.380.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ne bis in idem
Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 380/2020-1184


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. F., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 55 To 90/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 280/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 2 T 280/2012, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku [bod 1)], přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 2)], přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [body 3) až 17)], přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku [bod 14)], přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [body 8), 10), 16) a 17)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [body 11) a 15)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v průběhu vysvětlení v postavení oznamovatele na Obvodním oddělení Policie České republiky v Olomouci, ul. Heyrovského č. 2a vedeném pod č.j. KRPM-7675/TČ-2010-140522, kde trestními oznámeními řešil své spory a nesrovnalosti vyplývající z dědického řízení sp. zn.: 65 D 163/2009 po jeho zesnulé matce J. D. (roz. K.), nar. XY v průběhu samotného dědického řízení a exekučním řízení na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 48 Exe 5178/2010 vedeném exekutorským úřadem Mgr. MUDr. Radana Kuči pod sp. zn. 045 Ex 3969/10

a) v námitce proti osobě znalce v exekučním řízení sp. zn.: 045 Ex 3969/10 adresované předsedovi Okresního soudu v Olomouci dne 5. 4. 2011, v doplnění podání Okresnímu soudu ze dne 20. 4. 2011 k sp. zn.: 48 EXE 5178/2010, v odvolání proti zamítnutí předchozího odvolání dne 26. 5. 2011 k téže sp. zn. a v odvolání adresovaném Krajskému soudu v Ostravě dne 28. 6. 2011 sp. zn.: 045 EX 3969/10 označoval dědické řízení za ukončené jen díky falšování úřední listiny a společně s exekučním řízením za zneužití pravomocí notářky a exekutora díky porušení celé řady zákonů a předpisů

b) dne 14. 7. 2011 ve 13.03 hodin v průběhu doplnění vysvětlení před inspektorem T. P. po předchozím poučení o následcích nepravdivě uvedených údajů uvedl, navazuje tak na své předchozí vysvětlení ze dne 12. 7. 2011, že soudní notářka Mgr. Vladimíra Kratochvílová se sídlem ul. Krakovská 6 v Olomouci, která vedla dědické řízení pod sp. zn. 65 D 163/2009, účelně zfalšovala při doručování dvou rozhodnutí jeho podpisy jako účastníka dědického řízení na obou kusech mezinárodní doručenky v kolonce „data et signature/datum a podpis“, aby takto vykázala zasílané písemnosti jako doručené a to z důvodu, aby zmanipulovala průběh dědického řízení a tak zmařila uspokojení jeho dědického nároku,

c) dne 18. 7. 2011 tamtéž v průběhu doplnění vysvětlení v době od 13.26 až 13.45 hodin před inspektorem T. P. opět po předchozím poučení o následcích nepravdivě uvedených údajů uvedl, že soudní exekutor Mgr. MUDr. Radan Kuča, který byl dne 19. 8. 2010 pod sp. zn.: 48 Exe 5178/2010 Okresním soudem v Olomouci pověřen provedením exekuce spočívající v odměně notářky Mgr. Vladimíry Kratochvílové za náklady dědického řízení na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2009 č.j.: 65 D 163/2009 ve výši 6.509,66 Kč, obešel všechny příslušné směrnice a zákon o exekuci a nařídil bez jakéhokoliv předchozího úkonu rovnou exekuci na jeho nemovitý majetek v obci M., ani jednou jej nevyzval k uhrazení částky, která byla titulem exekuce a tak zneužil pravomoc úřední osoby s jednoznačným cílem poškodit finančně a morálně jeho osobu,

d) a nakonec jednání exekutora v doplnění stížnosti předsedovi Okresního soudu v Olomouci dne 11. 2. 2012 označil jako zneužití úřadu ve zločinném spolčení za účelem loupeže jeho pozemků a jím vydané usnesení č.j.: 045 Ex 3969/10-143 jako nezákonné zpracované podle šablony komunismu a jako výzvu na předání úplatku,

kdy svými nepravdivými oznámeními měl v úmyslu přivodit trestní stíhání Mgr. Vladimíry Kratochvílové a Mgr. MUDr. Radana Kuči, kteří vůči němu plnili svou povinnost vyplývající z jejich funkce a uložené jim podle občanského soudního řádu a exekučního řádu,

2) v přesně nezjištěné době, v období od 26. 7. 2012 do 2. 8. 2012 do 18.00 hod., v katastrálním území M., na tzv. XY, parcelní číslo 868/1, jehož vlastníkem, jak vyplývá z listu vlastnictví č. XY, je Městys Brodek u Přerova, prostřednictvím kombajnu zn. Forschritt E512, který si pronajal od jeho majitele, J. P., na výměře 6,24 hektaru, nechal pokosit ozimou pšenici v množství nejméně 26,56 tun, kterou následně nechal odvézt k prodeji nákladním vozidlem nezjištěné tovární a registrační značky, čímž způsobil majiteli uvedeného obilí, společnosti A. V. T., IČ XY, se sídlem XY, škodu v celkové výši nejméně 117.640Kč,

3) dne 24. 10. 2011, kolem 10.00 hod., v obci XY, v kanceláři Obecního úřadu M., poté, co mu bylo odmítnuto vydání prezenční listiny z veřejného zasedání OÚ, vyhrožoval zde přítomné pracovnici obecního úřadu, L. D., nar. XY, a starostce obce M. Z., nar. XY, slovy „jestli vás tady příště najdu, tak vás vyhážu z okna, máte na to sedm dní" a následně v kanceláři starostky obce této řekl „okamžitě odstup, upozorňuji tě, že jinak M. zažije takovou ostudu, jakou ještě nikdy před tím nezažil", přičemž tímto jednáním se snažil vzbudit u jmenované starostky strach,

4) dne 10. 11. 2011, v době od 08:05 hod. do 08:10 hod., v obci M., na ul. XY, slovně i fyzicky napadl B. G., nar. XY, tak, že mu nejprve nadával vulgárními výrazy a poté jej chytil svojí pravou rukou za jeho levé ucho, za které mu tahal a následně jej nejméně dvakrát udeřil srolovanými novinami do obličeje a křičel „ty kurvo komunistická, já ti tu držku rozbiju i tady na dědině, ty hajzle simulantský..." a dále mu vyhrožoval, že ho zabije, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo avšak důvodně u něho vzbudilo strach,

5) dne 12. 11. 2011, v době kolem 10:53 hod., v obci M., v prostoru šaten areálu zdejšího fotbalového hřiště, slovně vulgárně napadl J. R., nar. XY, a poté ho otevřenou dlaní své pravé ruky udeřil do jeho levé tváře, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo, přičemž bezprostředně po útoku poškozený vyhledal lékařské ošetření,

6) dne 1. 12. 2011, v době kolem 10.30 hod., v obci M., na ul. XY, u místního kostela, zastavil u V. D., nar. XY,    na kterého začal křičet slovy „zkurvenče, zloděju zlodějský, likvidátore, ještě toho budeš litovat, ty zkurvenče, poznáš kurvo zlodějská, ještě se potkáme“ a další vulgarity a dále mu vyhrožoval tím, že si to s ním vyřídí, kdy celému jednání byl po celou dobu přítomen J. M.,

7) dne 10. 3. 2012, v době kolem 09:30 hod., v obci M., na ulici XY, poblíž autobusové zastávky XY, při jízdě na kole, slovně napadl na jízdním kole v protisměru jedoucího J. R., nar. XY, na kterého křičel „dostals přes hubu ty ..... zase dostaneš!", přičemž čelně najížděl svým kolem na poškozeného, kterému se však kličkou podařilo vyhnout střetu, kdy z důvodu předchozího fyzického napadení ze dne 12. 11. 2011 a vědom si toho, že v případě obžalovaného jde o bývalého boxera, v něm toto chování vzbudilo obavu z možného napadení jeho osoby i členů jeho rodiny,

8) dne 13. 3. 2012, ve 13:55 hod., v obci M., na ulici XY, před budovou   Obecního úřadu M., fyzicky i verbálně napadl zde přítomného místostarostu obce M., V. D., nar. XY, do kterého zezadu strčil rukou a při tomto mu vulgárně vyhrožoval, načež před ním poškozený začal utíkat, přičemž obžalovaný za ním běžel po dobu cca 10 minut, než se D. podařilo utéci, přičemž při tomto pronásledování urážel poškozeného hrubými vulgárními výrazy a křičel na něj, že mu poláme čelist, že ho zabije, rozbije hubu, kdy ví, jak má udeřit, aby mu zlomil čelist, přičemž tohoto jednání se dopustil pro výkon pravomoci poškozeného, jako místostarosty obce M., přičemž toto jednání u poškozeného vyvolalo strach,

9) dne 16. 5. 2012, kolem 10:00 hod., v obci M., na ul. XY, u domu č. XY, slovně napadl poškozeného F. J., nar. XY, který zde natíral plot svého domu, vulgárními výrazy a výhružkami fyzickou újmou, přičemž tyto výhrůžky doprovázel gestikulací rukou, kterými kolem sebe tzv. „šermoval“, přičemž stejného jednání se vůči jmenovanému poškozenému dopustil i dne 18. 6. 2012, kolem 14:00 hod., u Obecního úřadu M., kde mimo jiné použil výrazy „ty zkurvenej komunisto, estébáku" apod.,

10) dne 17. 6. 2012, kolem 11:45 hod., v obci M., na ul. XY, šel směrem k místostarostovi obce M. V. D., nar. XY, který v té době obracel seno na poli vedle zahrádek a    pro výkon pravomoci jmenovaného na něj křičel a vyhrožoval, že ho zlikviduje, zabije, vulgárně mu nadával, načež poškozený ze strachu z možného napadení před ním začal utíkat, přičemž obžalovanému se nepodařilo ho doběhnout, tudíž k jeho fyzickému napadení nedošlo, přičemž i v průběhu, kdy obžalovaný naháněl poškozeného na tohoto křičel hrubé vulgarity,

11) dne 18. 6. 2012, kolem 12.00 hod., v obci M., na ul. XY, na cyklostezce, při jízdě na svém jízdním kole úmyslně najel do jízdní dráhy poškozenému J. R., nar. XY, který jel rovněž na svém jízdním kole v protisměru, přičemž v důsledku tohoto byl poškozený nucen prudce změnit směr jízdy tak, aby zabránil střetu, a současně mu obžalovaný vyhrožoval ublížením a vulgárně nadával, přičemž s ohledem na skutečnost, že poškozený byl v minulosti ze strany Jana Fuchse již fyzicky napaden, toto jednání v poškozeném důvodně vzbudilo strach z možného dalšího fyzického napadení,

12) dne 18. 6. 2012, kolem 14.00 hod., v obci M., při jízdě na kole po silnici  poblíž domu na ul. XY, dojel ke zde silnici přecházejícímu F. J., nar. XY, tohoto zezadu chytil za oděv na pravém rameni a s tímto začal lomcovat tak, že poškozený musel vynaložit velkou sílu, aby neupadl na zem, přitom vůči němu používal výrazy „ty zasranej komunisto, estébáku, já tě praštím" apod., když toto několikrát opakoval a stále s poškozeným cloumal, přičemž tento se snažil jít stále dopředu tak, aby obžalovaný nemohl slézt z kola a skutečně jej napadnout a  podařilo se mu vytrhnout až poblíž budovy obecního úřadu a i poté, když odjížděl pryč, obžalovaný na něho křičel vulgární výrazy, přičemž poškozený měl z tohoto jednání strach,

13) dne 20. 6. 2012, v blíže nezjištěné době, v odpoledních hodinách, v obci M., na ul. XY, před domem    č. XY, u prodejny "KK", nejprve slovně napadal poškozeného L. K., nar. XY, poté odložil své jízdní kolo a začal se stavět do bojového postavení s rukama sevřenýma v pěst před svým tělem v úmyslu vyprovokovat poškozeného k násilí, přičemž toto doprovázel slovní výzvou „tak si bouchni" apod., k fyzickému napadení či zranění však nedošlo,

14) dne 22. 6. 2012, v době kolem 11:00 hod., v obci M., na ul. XY, u místního rybníka, nejprve verbálně napadl F. J., nar. XY, a když se tento otočil k němu, tak jej bez varování napadl úderem pěstí do obličeje, po kterém poškozený upadl na zem, poté poškozený vstal, a protože obžalovaný pokračoval v napadání, zejména slovním, kdy poškozenému nadával slovy „ty hajzle, já tě zabiju, ty komunisto“ a přestože se poškozený bránil útoku obžalovaného, přičemž následkem tohoto útoku utrpěl F. J. zhmoždění obličeje s rozštěpem kosti lícní (zavřená zlomenina lícní kosti a zavřená zlomenina horní čelisti), a toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Olomouci a poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden, zejména bolestí hlavy, ucha, možností jíst jen tekutou stravu,

15) dne 28. 8. 2012, v 08:15 hod, v obci M., na ul. XY, v prostorách před budovou budovy obecního úřadu, verbálně napadl L. D., nar. XY, tak, že poté, co se přesvědčil, že jsou zde sami, začal vyhrožovat slovy „teď tě můžu klidně zabít, protože tu nemáš žádného svědka.", přičemž byl vyrušen příchozí osobou, tudíž dalšího jednání zanechal a z místa odešel, kdy po takovém vyhrožování poškozená z místa utekla se schovat do budovy obecního úřadu a tímto jednáním v poškozené vyvolal strach z možného skutečného fyzického napadení a ublížení,

16) dne 28. 8. 2012, v době po 12:00 hod., v obci V. T., na ulici XY, v budově obecního úřadu, v kanceláři stavebního úřadu, slovně napadl pro výkon jeho pravomoci pracovníka jmenovaného úřadu J. G., nar. XY, tak, že ho urážel a vyhrožoval mu slovy „ty hajzle, já tě zabiju, já ti rozbiju držku a postarám se o to, abys šel k lopatě", a tohoto jednání se dopustil proto, aby vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím ohledně zamítnutí demolice zdi u supermarketu K+K market v obci M., která měla být postavena v rozporu se stavebním zákonem, o čemž měl jmenovaný J. G. rozhodnout,

17) dne 29. 8. 2012, v době okolo 09:00, v obci V. T., v budově obecního úřadu, na ul. XY, v prvním poschodí, na chodbě před kanceláří stavebního úřadu, slovně urážel a vyhrožoval J. G., nar. XY, a to pro výkon jeho pravomoci, slovy „ty hajzle, rozbiju ti držku, ty svině, já si to s tebou vyřídím, patříš mezi mafiány",  následně vešel  do kanceláře starosty, kde rovněž verbálně napadl starostu obce V. T., P. H., nar. XY, na kterého  začal křičet a vyhrožovat mu výrazy „je to tady jak za socialismu, já vás tady všechny zlikviduju, ty hajzle", u čehož silně gestikuloval a vzbudil tak u obou poškozených obavu o jejich zdraví, přičemž svého jednání zanechal až v okamžiku, kdy starosta tento incident telefonicky oznámil prostřednictvím strážníka obecního úřadu na Policii ČR, načež z místa odešel.“

2. Podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněného. Podle § 100 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené A. V. T., částku ve výši 117 640 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 4 825 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. R. odkázán s částkou 1 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody poškozená A. V. T.

3. Z podnětu odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podal obviněný, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 55 To 90/2018, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného pro všechny shora uvedené skutky zastaveno, neboť duševní choroba obviněného, která nastala až po spáchání činu mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.
II.

4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

5. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že již ve svém odvolání poukazoval na skutečnost, že o skutcích popsaných v bodě 3) až 17) rozsudku soudu prvního stupně již bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkových řízeních před Komisí pro projednávání přestupků Statutárního města Olomouc, tedy že zde existuje překážka věci rozhodnuté. Je tedy přesvědčen, že opětovným projednáním a vydáním rozhodnutí došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení zásady trestního řízení ne bis in idem. Dodal, že si je vědom skutečnosti, že trestní stíhání bylo v konečném důsledku napadeným usnesením zastaveno, neztotožňuje se však s důvodem zastavení podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích pochybily.
    6. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pokud se jedná o skutek popsaný v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, je přesvědčen, že ke spáchání tohoto trestného činu nedošlo, když pro absenci subjektivní stránky nebyla naplněna jeho skutková podstata. Poukázal na to, že v případě daného trestného činu je po subjektivní stránce vyžadováno úmyslné zavinění, a to jednak ve vztahu k uvádění objektivně nepravdivých skutečností a jednak ve vztahu k záměrnému přivození trestního stíhání osobám, o kterých se nepravdivé skutečnosti uvádějí. V návaznosti na to namítl, že v jeho případě není úmyslné zavinění dáno, když orgány činné v trestním řízení dovozují jeho úmysl pouze z toho, že docházel na policii a podal zde několik trestních oznámení. Tato však byla podána z důvodu, že se jednáním notářky a exekutora cítil poškozený, kdy důvodem měly být nesrovnalosti s doručováním písemností v dědickém a exekučním řízení. Postup notářky a exekutora považoval za nezákonný a snažil se podáváním trestních oznámení bránit, přičemž toto jednání nebylo motivováno úmyslem uvádět objektivně nepravdivé skutečnosti s cílem přivodit trestní stíhání, když byl naopak přesvědčen, že je ze strany notářky a exekutora poškozován na svých právech. Zavinění ve formě úmyslu spočívajícím v záměrném a lživém obvinění z trestného činu tak v jeho jednání nelze spatřovat.
      7. Ke skutku uvedenému v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že zde rovněž nebyla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku co do subjektivní stránky, neboť se pro jeho spáchání vyžaduje úmyslné zavinění. Zdůraznil, že nejednal v úmyslu si přisvojit cizí věc, nýbrž měl toliko v úmyslu získat vlastní obilí, když podle jeho názoru hospodařila společnost A. V. T. neoprávněně na pozemku, který měl mít v podílovém spoluvlastnictví a z něhož dal této společnosti výpověď z nájmu. I v tomto případě chybí prvek úmyslného zavinění, neboť byl subjektivně přesvědčen, že sklízí úrodu, která mu náleží.

      8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, č. j. 55 To 90/2018 1130, a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že pro skutky popsané v bodech 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně jej zprostí obžaloby a jeho trestní stíhání pro skutky uvedené v bodech 3) 17) téhož rozhodnutí zastaví z důvodu vymezeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.

      9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Uvedl, že dovolatel neoznačil konkrétní přestupková řízení ani konkrétní rozhodnutí shora uvedené komise. K této námitce se tak nemůže blíže vyjádřit. Proto jen obecně připomněl, že právě pro překážku věci rozsouzené odvolací soud svým usnesením ze dne 22. 10. 2014 zrušil první odsuzující rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil k došetření státnímu zástupci, který následně podal novou obžalobu, z níž sedm původně žalovaných skutků vypustil. K obsahu přestupkových spisů se dovolatel u hlavního líčení vyjádřil tak, že všechny přestupky byly zastaveny. K tomu státní zástupce předně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, v němž byl vymezen význam zastavení přestupkového řízení tak, že (stručně shrnuto) překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé, nikoliv však rozhodnutí o zastavení trestního řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., s tím, že uvedené závěry se vztahují i na nyní účinnou právní úpravu zákonem č. 250/2016 Sb. Dále poukázal i na § 86 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., podle něhož správní orgán řízení o přestupku usnesením zastaví, jestliže se o totožném skutku vede trestní řízení“. Ani takové zastavení řízení nemůže mít dovolatelem tvrzený účinek nemůže být překážkou ne bis in idem. Je naopak nástrojem, který má trestní řízení o totožném skutku umožnit, nikoliv zmařit. Jak je patrno ze shora uvedeného judikátu, ne všechna probíhající přestupková řízení mohou založit překážku ne bis in idem.

      10. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že dovolatel ve svém dovolání neoznačil ani jedno rozhodnutí o přestupku, které by překážku ne bis in idem založilo. Ani z jeho předchozích vyjádření a podání neplyne, že by snad tato překážka existovala, a to i ve světle aktuálního znění § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a k němu se vztahujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 Tdo 72/2019. V této části tak shledal dovolání zjevně neopodstatněným.

      11. Dále státní zástupce uvedl, že pokud obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že mu u skutku 1) a 2) nebylo prokázáno úmyslné zavinění, nesouhlasí zde se skutkovými zjištěními soudu, že v obou případech jednal s vědomím rozhodných skutečností a nesouhlasí tak se způsobem hodnocení důkazů. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 117/04, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci uvedeného dovolacího důvodu výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak to platí pouze tehdy, měla-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Pokud by měl takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Takovouto námitku dovolatel neučinil a uvedl pouze alternativní skutkové zjištění, že nejednal úmyslně. Jeho námitka se tak jeví spíše jen jako námitka, že soud porušil zásadu in dubio pro reo, která však žádný dovolací důvod naplnit nemůže. V této části neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů.

      12. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
      III.

      13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

      14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 55 To 90/2018, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

      15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

      16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

      17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

      18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

      19. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
      IV.

      20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se obviněný dovolává nepřípustnosti svého trestního stíhání stran skutků popsaných pod body 3) 17) z důvodu vymezeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož „[t]restní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno.


      21. K tomu však ve svém dovolání pouze obecně uvádí, že již ve svém odvolání poukazoval na skutečnost, že o skutcích popsaných v bodě 3) až 17) rozsudku soudu prvního stupně již bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkových řízeních před Komisí pro projednávání přestupků Statutárního města Olomouc, aniž by náležitě konkretizoval, o která rozhodnutí (v jakých správních řízeních) se mělo jednat. Dlužno současně dodat, že ani netvrdí splnění druhé (kumulativně stanovené) podmínky vymezené citovaným zákonným ustanovením, a to, že již uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno. Takto pouze obecně formulovaná námitka nemohla být dostatečným podkladem pro přezkumnou činnost v rámci dovolacího řízení. K tomu je třeba připomenout, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.

      22. Pouze obiter dictum tak Nejvyšší soud stručně uvádí k problematice překážky ne bis in idem následující skutečnosti. Zdůrazňuje, že ne každé rozhodnutí o přestupku musí nutně vytvářet překážku věci rozhodnuté, neboť tuto překážku vytváří pouze meritorní rozhodnutí (rozhodnutí ve věci samé), tedy takové, jímž stručně řečeno byl obviněný uznán vinným konkrétním skutkem (přestupkem) a případně i za něj i postižen, či bylo rozhodnuto, že se skutek nestal nebo není přestupkem, nespáchal jej obviněný nebo spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno. Naproti tomu správní rozhodnutí toliko procesní povahy takovou překážku nezakládá. K tomuto se již dříve vyjadřoval ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud.

      23. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, vyslovil, že [p]ři odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se nevydává žádné formální rozhodnutí, takže se nemůže jednat o konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté. V takovém případě proto není následné trestní stíhání téhož obviněného pro týž skutek nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a není zde naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

      24. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 5 As 73/2010, judikoval, že [r]ozhodnutí o zastavení řízení dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je rozhodnutím, kterým se nerozhoduje o věci samé, je toliko procesní povahy a nepředstavuje překážku rei iudicatae. Toto rozhodnutí o zastavení řízení se pouze vyznačí ve spisu a účastníci řízení se o tom pouze vyrozumí; rozhodnutí se jim neoznamuje (§ 76 odst. 3 in fine).

      25. Obdobně Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, zaujal názor, že rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku podle § 76 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uplynutí promlčecí doby [obdobně rozhodnutí podle § 86 odst. 1 písm. h) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinného od 1. 7. 2017] není rozhodnutím o přestupku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. I v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. takové rozhodnutí v přestupkovém řízení, kterým by při zachování totožnosti skutku bylo v podstatě rozhodnuto o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání přestupku, zda tento přestupek spáchal či nespáchal obviněný, a kterým by obviněnému případně byla uložena sankce. Dodal, že uvedené závěry se vztahují i na nyní účinnou právní úpravu zákonem č. 250/2016 Sb.

      26. V návaznosti na to je namístě konstatovat, že o skutcích popsaných pod body 3) až 17) rozsudku soudu prvního stupně nebylo, jak plyne z obsahu spisového materiálu, ve správních (přestupkových) řízeních rozhodnuto meritorně (nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé). Pak ovšem nemohla nastat situace, že by zde byla překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu první podmínky ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., a již proto nepřicházel v úvahu důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného podle tohoto zákonného ustanovení.

      27. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).

      28. V návaznosti na to je ovšem zapotřebí zdůraznit, že dovolatel námitku extrémního nesouladu explicitně nevznesl, přičemž ani neuplatnil argumentaci, která by tento nesoulad mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a provedenými důkazy osvědčovala. Uvedl toliko vlastní skutkové tvrzení.

      29. Postačí proto připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

      30. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudu prvního stupně a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
      V.

      31. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
      přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 21. 4. 2020


      JUDr. Vladimír Veselý
      předseda senátu