Rozhodnutí NS

28 Cdo 2354/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:28 Cdo 2354/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2354.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/31/2018
II.ÚS 4336/18
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
05/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2354/2018-199
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Černice, IČO: 650 25 776, se sídlem v Křemži, Náměstí 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Povodí Vltavy, státního podniku, IČO: 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 3 Co 55/2017-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

    II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku Povodí Vltavy, státní podnik, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    O d ů v o d n ě n í :

    (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)


    Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2017, č. j. 11 C 36/2016-101, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 1. 12. 2015, č. j. 498013/2013/R3220/RR10002, rozsudkem, jímž by žalobkyni byly vydány pozemky v katastrálním území R. – Č., blíže identifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

    Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).

    K dovoláním předestřené otázce [k výkladu pojmu funkční souvislost podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl dne 14. 3. 2018 přijat občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jehož závěry Nejvyšší soud odkázal i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).

    Sporu není v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle ustanovení § 4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, uzavírá-li odvolací soud (a tento jeho závěr není zpochybňován), že s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu je oprávněn hospodařit státní podnik Povodí Vltavy, jenž spadá do kategorie povinných osob podle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb.

    Podle shora odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu pak funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.

    Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.

    Uzavřel-li zde odvolací soud, že mezi žalobkyní nárokovanými pozemky a (sousedními) pozemky, které žalobkyně již vlastní, není vztah funkční souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy – dle soudy současně přijatých skutkových zjištění – může žalobkyně již vlastněné pozemky užívat (obhospodařovat je) v nezměněném rozsahu a kvalitě bez toho, že by jí byly vydány i další, nyní nárokované pozemky (co do druhu evidované v katastru nemovitostí jako vodní plocha a tvořící koryto vodního toku, jenž byl využit k melioračním opatřením sloužícím k odvodnění pozemků v celé spádové oblasti, netoliko pozemků vlastněných nyní žalobkyní), pak se od shora citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe v žádném směru neodchýlil.

    Rozhodnutí odvolacího soudu, byť je dovolatelka jiného mínění, nespočívá na redukci interpretovaného ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. výlučně na situace, kde je nárokovaná nemovitost nezbytně nutná k užívání nemovitosti jiné, tedy na tom, že pojmem „funkční souvislost“ se vždy rozumí „nezbytná nutnost (nárokované nemovitosti) k užívání jiné (oprávněnou osobou vlastněné) nemovitosti“. V závěrech odvolacího soudu je obsaženo i hodnocení, že předmětné nemovitosti nejsou předpokladem fungování či řádného využívání nemovitostí žalobkyní již vlastněných a nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by snad ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Nerelevantní v tomto kontextu je proto i argumentace dovolatelky poukazující na odlišnou dikci ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zastavěnost pozemku coby jedna z překážek jeho vydání oprávněné osobě), resp. znění jemu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), včetně další odkazované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu vážící se k interpretaci tohoto naposled uvedeného ustanovení. Odvolacím soudem přijaté závěry nejsou pak v kontradikci ani s žalobkyní odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, v němž se dovolací soud – v souvislosti s nárokem na vydání movité věci oprávněné osobě – meritorně zabýval otázkou interpretace ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zejména co do určení časového úseku, v němž má trvat historická funkční souvislost nárokované movité věci s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní.

    Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nespočívá ani na řešení otázek, „lze-li odlišné právní termíny v právním předpise vykládat shodně“, resp. „lze-li dva shodné právní termíny v právním řádu vykládat rozdílně“ (myšleno pojmy „funkční souvislost“ podle § 7 odst. 1 písm. a/ a „nezbytná nutnost“ podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., či pojem „funkční souvislost“ obsažený v druhém odstavci ustanovení § 7 tohoto restitučního předpisu). Ostatně, takto položené otázky (formulované pod body 2/ a 3/ dovolaní) nepředstavují kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, nýbrž jde o pokračování argumentace dovolatelky v rámci jí uplatňované kritiky právního posouzení opřeného o jiný výklad a aplikaci ustanovení podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. (žalobkyně není srozuměna se závěrem, že v tomto případě vztah funkční souvislosti pozemků dán není a že tudíž není naplněna pozitivní podmínka restituce podle tohoto ustanovení). Sluší se dodat, že na interpretaci jiných, v této souvislosti dovolatelkou odkazovaných ustanovení restitučních předpisů, § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí (odvolací soud neřešil otázky spojené s případnou zastavěností pozemku, či vydání movité věci funkčně spjaté s nemovitostí a dovolatelkou odkazovaná ustanovení se tedy nepoužijí).

    Ačkoliv předmětem dovolacího přezkumu není (s ohledem na vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem být nemůže; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) posouzení charakteru předmětných pozemků (uzavřely-li soudy nižších stupňů, že tyto pozemky ve státním vlastnictví, jež jsou vodní plochou a k nimž právo hospodaření vykonává státní podnik Povodí Vltavy, jsou zemědělskými pozemky ve smyslu § 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), nelze přisvědčit ani kritice dovolatelky, jež označuje závěr odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti předmětných pozemků s žalobkyní již vlastněnými pozemky za logicky rozporný se závěrem o charakteru pozemků jako zemědělských, jestliže se v rozhodnutí současně ani netvrdí, že zemědělský charakter předmětných pozemků je založen právě funkční souvislostí se zemědělskými pozemky vlastněnými žalobkyní. Pozemky jsou korytem vodního toku, jenž slouží k odvodnění pozemků v celé spádové oblasti a ústí do řeky Vltavy; na uvedeném závěru nic nemění ani žalobkyní opakovaně akcentovaná skutečnost, že se v průběhu řízení stala vlastnicí dalších pozemků, jež tvoří společně vodní plochu a břehy rybníka, jenž je rybníkem průtočným a jenž je takto napájen vodním tokem protékajícím i přes předmětné pozemky.

    Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší se zopakovat, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Soudy přijatá interpretace přitom respektuje i účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu.

    Přitakat pak nelze ani výtkám žalobkyně stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného přehnaně formalistickým či restriktivním výkladem zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech jakožto oprávněné osoby podle citovaného zákona nedošlo. Na ně totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl. Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.

    Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněného) účastníka, jenž se prostřednictvím své zástupkyně vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

    P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 17. 10. 2018

    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu