Rozhodnutí NS

7 Tdo 1328/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/13/2019
Spisová značka:7 Tdo 1328/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1328.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 224 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 841/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1328/2019-1399


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. Š., nar. XY v XY, bytem XY, okres Děčín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 1 To 1/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2018, č. j. 7 T 3/2018-1229, byl obviněný uznán vinným v bodě I. trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 T 155/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 12 To 323/2013, a dále za přečin vyhrožování s cílem působení na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 38/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 10 To 162/2014, byl odsouzen podle § 215 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení souhrnného trestu v uvedené sbíhající se trestní věci. V bodě II. /1) byl obviněný uznán vinným zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. /2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II. /3) dalším zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 199 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že

I. v období od roku 1993 do 25. 6. 2005 svoji tehdy nezletilou dceru poškozenou AAAAA (pseudonym) (nar. XY) a v období od roku 1993 do 17. 5. 2008 svoji tehdy nezletilou dceru poškozenou BBBBB (pseudonym) (nar. XY), postupně v místech jejich bydlišť s frekvencí několikrát týdně až denně různě fyzicky a verbálně napadal, psychicky je týral, svým jednáním jim mj. způsoboval drobná zranění, která si v některých případech vyžádala lékařské ošetření, přičemž v důsledku jeho jednání se u poškozené BBBBB v období dospívání postupně začaly objevovat příznaky akutní reakce na stres, na které navázal rozvoj poruchy přizpůsobení úzkostně-depresivní formy, když na terénu této poruchy a jako výsledek jejích příznaků došlo dne 29. 11. 2004 k realizaci závažného sebevražedného pokusu, jehož následky v podobě tělesných postižení jsou trvalé a neměnné, když k ústupu příznaků poruchy přizpůsobení dochází pozvolna, a to ne dříve než po roce 2008 a psychická rezidua poruchy trvají dosud, a dále v důsledku jednání obviněného se u poškozené BBBBB od období pubescence objevují první příznaky posttraumatické stresové poruchy, která je od období časné adolescence plně přítomna a v intenzivní míře trvá dosud.

II./1) od poloviny roku 1987 do 14. 9. 2017 svoji manželku poškozenou J. Š., od 26. 6. 2005 do přesně nezjištěné doby roku 2008 svoji dceru AAAAA a od 18. 5. 2008 do přesně nezjištěné doby roku 2012 svoji dceru BBBBB postupně v místech jejich tehdejších společných bydlišť s frekvencí několikrát týdně až denně různě fyzicky a verbálně napadal, kdy mimo jiné J. Š. dne 5. 10. 2011 úmyslně udeřil pěstí do nosu a způsobil jí tak zlomeninu nosních kostí s nutností následné repozice v celkové anestezii, poškozené AAAAA a BBBBB rovněž různým způsobem fyzicky napadal, vulgárně jim nadával, AAAAA psychicky týral v návaznosti na její sebevražedný pokus v roce 2004, BBBBB v přesně nezjištěný den roku 2011 na blíže nezjištěném místě za soustavného křiku a současného uchopení ji za ruku, kterou jí mačkal a kroutil, a zneužívaje jejího strachu, který z něj v důsledku jeho předchozího násilného chování měla, přiměl k tomu, aby vyslovila souhlas s účelovým převodem domu č. p. XY a pozemku parc. č. St. XY v ulici XY v Hradci Králové na její osobu, k němuž následně došlo na základě darovací smlouvy uzavřené mezi AAAAA a BBBBB, datované dne 31. 5. 2011 – dne 22. 5. 2012 v restauraci U C. požadoval po poškozené BBBBB, aby uzavřela smlouvu o úvěru, a poté, co odmítla, vzal plynovou pistoli s tím, že si má uvědomit, co jí v minulosti říkal o jejích možných účincích, že dokáže i zabít, přičemž poškozená se z obavy z obviněného podvolila a dne 23. 5. 2012 uzavřela v Olomouci se společností Credico europe, a. s., smlouvu o podnikatelském úvěru ve výši 300 000 Kč, dobou splatnosti nejpozději do 30 let a pevnou úrokovou sazbou úvěru ve výši 14,7% z počáteční jistiny úvěru (tj. 44 100 Kč) za každý započatý rok trvání smlouvy. Svým jednáním poškozeným mj. způsoboval drobná zranění, která si v některých případech vyžádala lékařská ošetření, přičemž v důsledku jeho jednání se u poškozené J. Š. začaly projevovat příznaky akutní reakce na stres, které po narození starší dcery v roce 1987 přešly v poruchu přizpůsobení, která se po roce 2004 transformovala do obrazu posttraumatické stresové poruchy, která trvá dosud; v důsledku jednání obviněného se u poškozené BBBBB od období pubescence (2003/2004) rozvíjela a fixovala porucha přizpůsobení úzkostně depresivní formy, když k ústupu příznaků poruchy přizpůsobení dochází pozvolna, a to ne dříve než po roce 2008, a psychická rezidua poruchy trvají dosud; a dále v důsledku jednání obviněného je u poškozené BBBBB od období časné adolescence plně přítomna a fixována posttraumatická stresová porucha, která v intenzivní míře trvá dosud.

II./2) dne 31. 1. 2013 v restauraci U C. v Hradci Králové požadoval po své dceři poškozené BBBBB, aby uzavřela smlouvu o úvěru, z něhož by byla financována jednak oprava jejich rodinného domu, jednak provoz restaurace, a poté, co odmítla, řekl jí, že snad nechce, aby se něco stalo její matce, a dále jí ke spánku přiložil plynovou pistoli, o níž jí v minulosti opakovaně sdělil, že může mít smrtící účinky, přičemž poškozená se z obavy z obviněného podvolila a dne 1. 2. 2013 uzavřela v Olomouci se společností Private Capital Invest, a. s., smlouvu o podnikatelském úvěru ve výši 1 403 000 Kč, s dobou splatnosti nejpozději 28 let a pevnou úrokovou sazbou úvěru ve výši 7,7% z počáteční jistiny úvěru (tj. 108 031 Kč) za každý započatý rok trvání smlouvy, a dále v důsledku popsaného jednání obviněného je u poškozené BBBBB od období časné adolescence plně přítomna a fixována posttraumatická stresová porucha, která v intenzivní míře trvá dosud.

II./3) v přesně nezjištěné době v období od září 2013 do února 2017 v prostorách restaurace M. l. v Hradci Králové opakovaně požadoval po své dceři poškozené BBBBB, aby podepsala listiny týkající se opatrovnictví její babičky, listiny týkající se povolení oddlužení (insolvence) k řešení jejích dluhů a další blíže nezjištěné listiny, a poté, co odmítla, si podepisování vynucoval tím, že ji narazil na zeď, škrtil ji a přiložil jí k hlavě plynovou pistoli, a dále v důsledku popsaného jednání obviněného je u poškozené BBBBB od období časné adolescence plně přítomna a fixována posttraumatická stresová porucha, která v intenzivní míře trvá dosud.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 To 1/2019-1311, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V průběhu řízení namítal neprovedení navrhovaných důkazů, které měly vyvrátit tvrzení poškozených. Povinnost provést tyto důkazy vyplývá z § 2 odst. 5 tr. ř., a pokud tato povinnost nebyla splněna, nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu. Odvolacímu soudu vytkl, že v odůvodnění usnesení nahrazoval činnost soudu prvního stupně a hodnotil, zda se osvědčil ve lhůtě podmíněného odsouzení. Soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho jednání též jako trestný čin vydírání a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Z popisu skutků vyplývá, že donucení poškozené BBBBB, aby podepsala úvěrové smlouvy, případně darovací smlouvu, bylo jen součástí celkového jednání posouzeného jako zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti (správně ve společném obydlí), zločin vydírání tedy měl být vypuštěn.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že provedené důkazy naprosto dostačují k prokázání viny obviněného. K obviněným namítané nezákonnosti týkající se souhrnného trestu a jeho odůvodnění soudem prvního stupně pak konstatoval, že souhrnný trest byl uložen zcela zákonně a odvolací soud podrobně uložení tohoto trestu rozvedl. V neposlední řadě připomenul, že dovolání je přípustné pouze proti výroku rozhodnutí a nikoli proti jeho odůvodnění.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů, hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně soud pečlivě hodnotil důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak skutková zjištění soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho závěry. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpověďmi poškozených J. Š., BBBBB a BBBBB, jakož i výpověďmi svědků např. M. V., J. P., P. B. a dalších, rovněž také znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy. K námitce obviněného, že soudy v řízení neprovedly jím navržené důkazy je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádal (protokol o hlavním líčení dne 11. 12. 2018, č. l. 1214) a odůvodnil, proč provedení těchto důkazů považoval za nadbytečné. K důkazním návrhům se vyjádřil rovněž odvolací soud a osvětlil, z jakého důvodu jejich provedení považuje za zjevně nadbytečné (odst. 18 a 19 usnesení odvolacího soudu). Pokud tedy soud zamítl důkazní návrh obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se vypořádaly, pak postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (obviněný jej přitom ani nenamítal) a ani žádné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze na okraj poznamenává, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno též jako trestný čin vydírání. Obviněný k této námitce uvedl, že z popisu skutků vyplývá, že donucení poškozené BBBBB, aby podepsala úvěrové smlouvy, příp. darovací smlouvu, bylo součástí jeho celkového jednání kvalifikovaného jako zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti (správně ve společném obydlí). Námitce obviněného nelze přisvědčit. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin se zbraní a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob. V případě těchto dvou trestných činů není jejich souběh vyloučen. Skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v sobě nekonzumuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání. U každého z těchto dvou trestných činů je jiný, rozlišný předmět ochrany. Zatímco u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je objektem ochrana osob před tzv. domácím násilím, objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna. Tzv. jednočinný souběh dvou nebo více trestných činů je vyloučen pouze tehdy, jestliže jsou ve vzájemném poměru tzv. speciality nebo subsidiarity, nebo pokud jde o případ tzv. faktické konzumpce. O žádnou z těchto situací se však v projednávaném případě nejedná. Poměr speciality nebo subsidiarity u trestných činů podle § 199 tr. zákoníku a podle § 175 tr. zákoníku vylučuje skutečnost, že obě zákonná ustanovení slouží k ochraně různých individuálních zájmů (zde ochrana osob před tzv. domácím násilím a svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu). Tzv. faktická konzumpce pak předpokládá, že jeden z trestných činů byl pouze prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo byl toliko jeho vedlejším, málo významným produktem (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 493/2015). S touto otázkou se navíc již vypořádal soud druhého stupně (odst. 28 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2019




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu