Rozhodnutí NS

23 Cdo 3242/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 3242/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3242.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/23/2019
II.ÚS 308/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3242/2018-472


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobců a) Tvořivá škola, z.s., se sídlem v Brně, Štýřice, Kamenná čtvrť 705/120, PSČ 639 00, IČO 26540975, a b) Tvořivá škola, s.r.o., se sídlem v Brně, Černá Pole, Náměstí SNP 1117/9, PSČ 613 00, IČO 27722813, obou zastoupených JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, PSČ 602 00, proti žalovaným 1. Abeceda, se sídlem v Mostě, Víta Nejedlého 2877/12, PSČ 434 01, IČO 26682095, a 2. R. S. P., IČO 68287810, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 2/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 3 Cmo 26/2017-389, takto:


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Zimy, advokáta, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00.

    O d ů v o d n ě n í :

    Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 68 Cm 2/2012-365, zamítl návrh na uložení povinnosti první žalované zdržet se v souvislosti se žalobci tvrzení „Tvořivá škola – více škody, než užitku“, Marketing a PR na jedničku, ale co dál?“, „Četli experti z Tvořivé školy PVP“, „Místo reformy program z 19. století“, „Priorita Tvořivé školy – manipulace“, a to bez ohledu na způsob, souvislosti a formu sdělování tvrzení, použité médium a jeho vlastníka či provozovatele (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi všemi účastníky řízení (výrok pod bodem II).

    K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 3 Cmo 26/2017-389, nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření o nárok na uložení povinnosti první žalované uveřejnit na vlastní náklady rozsudek v novinách Učitelský zpravodaj (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I a změnil ve výroku pod bodem II tak, že první žalobce i druhá žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 128 749,40 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé ve svém rozsáhlém dovolání popisovali dosavadní průběh řízení, přičemž zdůrazňovali svá již mnohokrát uváděná tvrzení týkající se závadnosti chování obou žalovaných. Jako zásadní otázku předkládanou k řešení dovolacímu soudu formulovali otázku, zda v průběhu řízení soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady. Podle dovolatelů „soudy opakovaně neprovedly řadu důkazů navržených žalobci schopných prokázat nekalosoutěžní jednání žalovaných. Pokud podle dovolatelů soudy důkazy navržené žalobci provedly, pak je zřejmé, že nerespektovaly zásadu odpovědného hodnocení provedených důkazů, kdy nebylo vůbec zřejmé, co z předkládaných důkazů vyvozují a proč o ně opírá či neopírá jejich rozhodnutí“. Soudům dovolatelé vytkli, že zkrátily jejich procesní práva, což jim na straně druhé nečinilo obtíže dojít k závěrům o neunesení důkazního břemene žalobci. Podle dovolatelů bylo povinností soudu prvního stupně provést důkazy navrhované žalobci, povinností odvolacího soudu bylo dokazování doplnit podle návrhu žalobců, eventuálně znovu věc vrátit soudu prvního stupně. Podle žalobců došlo k porušení jeho právní jistoty, předvídatelnosti soudních rozhodnutí, práva na rovnost účastníků řízení, práva na spravedlivý proces. Žalobci mají za to, že soudy obou stupňů nedostály svým povinnostem vyplývajícím z článku 36 listiny základních práv a svobod. Dovolatelé v dovolání citovali závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), např. nález ze dne 11. října 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, a ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16.

    Podáním ze dne 23. srpna 2018 žalobci navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, což odůvodnili tím, že jsou ohroženi závažnou újmou, pokud by bylo vykonáno rozhodnutí, které bylo vydáno za porušení ústavních práv zakotvených v článku 36 Listiny základních práv a svobod a kogentních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Za stávající situace by byla výplata částek náhrady nákladů řízení přiznaných napadeným rozhodnutím v rozporu s dobrými mravy, ohrožovala by žalobce i osoby na nich závislé.

    K dovolání žalobců se vyjádřili žalovaní, kteří navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, resp. zamítnuto.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami zastoupenými advokátem, zkoumal, zda dovolání splňuje náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.

    Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

    Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

    Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ačkoli dovolatelé výslovně uvádějí, že svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků pod bodem I, II a III, z obsahu dovolání se podává, že dovoláním zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (tj. výrok pod bodem II), zatímco výrok o nepřipuštění změny žaloby (pod bodem I) ani výrok o nákladech řízení (pod bodem III) nebyl námitkami dovolatelů dotčen.

    Dovolatelé v dovolání uvedli pouze důvod dovolání, který spatřují v nesprávném právním posouzení věci, a dále namítají „jen“ vady řízení. Formulací předložené otázky, již označili za zásadní, „zda v dále popsaných řízeních soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady“ nedostáli dovolatelé požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť z takto formulované otázky není zřetelné, jaké právní posouzení učiněné odvolacím soudem mají žalobci za nesprávné, a současně jaké ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považují za naplněné. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání přitom není možno dovodit ani z obsahu dovolání.

    Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.

    Dále je nutno připomenout, že podle § 237 o. s. ř. lze přípustnost dovolání dovodit jen v případě, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

    V nyní posuzovaném případě by tak dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobci označili otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedli, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označili otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a která současně v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatelé však žádnou takovou otázku neoznačili (a tato se nepodává ani z obsahu dovolání). Pouze polemizují s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýkají odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávný procesní postup. Skutečnost, že dovolatelé mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje.

    Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

    Současně Nejvyšší soud připomíná, že ve svých dřívějších rozhodnutích již opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatelů o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelů, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezili předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jejich dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).

    Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek, splňujících předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř. Z citovaného rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.“ Ústavní soud rovněž doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v § 241a odst. 1 až 3 a § 237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2917, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“

    Nejvyšší soud též připomíná, že k případným vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 2 o. s. ř.).

    Dovolatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s níž by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.

    Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.

    Dovolatelé dále navrhli odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se první žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

    V Brně dne 25. 10. 2018


    JUDr. Zdeněk Des
    předseda senátu