Rozhodnutí NS

23 Cdo 1406/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 1406/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1406.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 06/30/2009
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1406/2019-211


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FCR MEDIA CZECH spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Chodov, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, IČO 26757052, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, PSČ 120 00, proti žalovanému P. Ch., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, o zaplacení částky 52 582 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 108/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 3 Cmo 316//2005-103, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2003, č. j. 24 Cm 108/2001-31, zastavil řízení ohledně nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky 52 582 Kč (výrok pod bodem I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 582 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalovaného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2006, č. j. 3 Cmo 316/2005-103, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky důvodným. Akceptoval závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly účastníky platně uzavřeny dvě smlouvy o zveřejnění inzerce. Odvolací soud považoval v daném případě za rozhodné, že žalobkyně žalovaným objednanou a odsouhlasenou inzerci zveřejnila, splnila tak svoji smluvní povinnost a vznikl jí nárok na zaplacení sjednané ceny poskytnutého plnění. Vliv na věcnou správnost rozhodnutí tak podle odvolacího soudu nemůže mít okolnost, že soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu účastníků podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o dílo a odvolací soud jako smlouvu nepojmenovanou podle § 340 odst. 2 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel zopakoval dosavadní průběh řízení s citací odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jeho odvolání i odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Žalovaný se domnívá, že v případě, kdy odvolací soud zjistil tak podstatný nesoulad v posouzení právní kvalifikace uplatněného nároku soudem prvního stupně, měl vyhovět návrhu žalovaného a napadený rozsudek změnit a žalobu zamítnout. Tím podle jeho názoru zatížil dosavadní řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.

Žalovaný ve svém dovolání namítá pouze to, že odvolací soud se dopustil vady řízení, když přes svoje odlišné právní posouzení smluvního vztahu účastníků rozsudek odvolacího soudu nezměnil tak, že žaloba se zamítá. Tato vada řízení měla podle dovolatele způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci.

Namítaná vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Navíc skutečnost, že odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu inominátní a nikoliv jako smlouvu o dílo, nebyla pro právní závěr odvolacího soudu určující.

Nejvyšší soud k uvedenému pro úplnost podotýká, že dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně změnit. Podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně stanoví zcela přesně ustanovení § 220 o. s. ř. a ty nebyly v dané věci naplněny.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu