Rozhodnutí NS

6 Tdo 647/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:6 Tdo 647/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.647.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 331 odst. 1 tr. zákoníku
§ 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 647/2019-1305


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne konaném 17. 7. 2019 o dovolání, které podala obviněná L. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 213/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 3/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 3 T 3/2012, byla obviněná L. D. [(dále jako „dovolatelka“, příp. „obviněná“), a spoluobviněná M. J.] uznána vinnou jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tato jednání byla podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky v trvání tří let.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podala obviněná (a spoluobviněná M. J.) odvolání, o kterých Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 213/2018, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvoláním obou obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
    II.

    3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedla, že rozhodnutí je zatíženo extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, který se dotýká otázky, zda vykonávala pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu a zda v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu přijala úplatek jako úřední osoba. Podle jejího názoru soud nezjistil jediný důkaz, který by odůvodňoval tvrzení, že porušila své povinnosti a nezákonným způsobem nakládala s informacemi, přičemž jediným důkazem ve věci jsou odposlechy. Poukázala na to, že odvolací soud hodnotil důkazy, které neprovedl, a na podporu svého tvrzení uvedla citace z výpovědí jednotlivých svědků. Domnívá se, že žádný právní předpis výslovně nezakazuje osobní kontakt se zmocněncem, a tak jí nelze klást za vinu, že navázala bližší kontakty s T. H. N. a I. K., přičemž je toho názoru, že v daném případě nevznikla situace pro vyloučení její osoby z úkonů v řízení, protože nemohla ze své pozice ovlivnit výsledek řízení. Uvedla, že soudy neprokázaly, že došlo ke zvýhodnění výše uvedených osob a neuvedly, v čem takové zvýhodnění spatřují, ani nespecifikovaly, jaké rady a návody měla poskytnout či jak mělo být prokázáno využití kontaktů a vlivu k získání informací a vůbec o jaké informace se jedná. Dále předložila několik pasáží z odposlechů a předložila k nim vlastní hodnotící úvahy s názorem, že na základě nich nelze její vinu dovodit. Vznesla rovněž námitku stran tzv. opomenutých důkazů a předložila v dané souvislosti odkazy na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 854/09, sp. zn. II. ÚS 1738/16, sp. zn. I. ÚS 403/03, sp. zn. III. ÚS 2042/08, sp. zn. III. ÚS 176/96). Dále namítla, že mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobou a rozsudkem jsou rozdíly a současně nalézací soud nekonstatoval, zda se jedná o pokračující trestný čin nebo o trestný čin hromadný či trvající a odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 a usnesení Nejvyššího soud, sp. zn. 8 Tdo 575/2015, 8 Tdo 196/2011 a 5 Tdo 494/2002. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů v plném rozsahu a podle § 265l přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

    4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se věcně vyjádřil. Ve svém vyjádření nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolaní obviněné a konstatoval, že z převážné části nelze dovolací argumentaci přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť podstata námitek tkví ve vlastním rozboru důkazů a vlastní prezentaci skutkových zjištění. Výjimku pak představují zejména vady mající podobu extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak k takové vadě v daném případě nedošlo, neboť skutková zjištění mají dle jeho názoru v provedených důkazech oporu. V dané věci neshledal ani vadu opomenutých důkazů, když obviněnou vznesené návrhy na doplnění dokazování byly soudem posouzeny jako nadbytečné. K namítanému zásahu do totožnosti skutku uvedl, že sice došlo ke změně právní kvalifikace, avšak k zásahu do jeho totožnosti nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    III.

    5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
    IV.

    6. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    7. Dovolání bylo obviněnou podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska tohoto a dalších dovolacích důvodů poukazuje Nejvyšší soud na to, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se má nacházet v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Takto je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    9. Na podkladě uvedených teoretických východisek pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení důvodnosti jednotlivých dovolacích námitek obviněné.

    10. Dovolací námitky obviněné lze na podkladě shora uvedeného obsahového vymezení jejího dovolání zrekapitulovat tak, že obviněná předně namítá, že dovoláním napadená soudní rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory, neboť soudy nezjistily „jediný důkaz, který by odůvodňoval tvrzení, že obviněná porušila své povinnosti a nezákonným způsobem“ a jednala způsobem tvrzeným soudy v přezkoumávaných rozhodnutích. Obviněná namítá, že usvědčující důkazy s výjimkou odposlechů neexistují. Dále pak považuje skutkovou větu odsuzujícího rozsudku za příliš obecnou, kdy soudy podle ní příliš neví, co přesně se stalo, na straně druhé však tvrdí, že se dopustila trestného činu. Trvá na tom, že nepřijala úplatek, ale pouze „dárek k narozeninám“. Soudní rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., rovněž nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny provedené důkazy. V tomto ohledu cituje obsah důkazů, které následně hodnotí a činí svá vlastní skutková zjištění a je přesvědčena, že její vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, neboť soudy porušily princip in dubio pro reo. Je totiž toho názoru, že žádný zákon úředním osobám přátelské či bližší osobní kontakty s dalšími lidmi nezakazuje a na jejím blízkém vztahu k T. H. N. a I. K. tak není nic špatného. V souvislosti se zpochybňováním skutkových zjištění soudů a v návaznosti na své vlastní hodnocení důkazů pak obviněná konstatuje, že nenaplnila svým jednáním skutkové podstaty trestných činů, které jí jsou kladeny za vinu, neboť absentuje nejen subjektivní, ale i objektivní stránka předmětných deliktů. Soudům vytýká i to, že se nevypořádaly s její argumentací, a na všechny výtky řádně nereagovaly. Naposledy pak namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada totožnosti skutku, respektive, že soudy nevyhověly jejím důkazním návrhům.

    11. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontoval tyto dovolací námitky obviněné se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněné nebylo možné s výhradou dále v tomto rozhodnutí uvedenou (týkající se námitek vtahujících se k objektivní a subjektivní stránce trestných činů) podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť tato část námitek nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jedná se o námitky skutkové a procesní povahy.

    12. Z obsahu dovolání je především zjevné, že podstata převážné části námitek obviněné spočívá v námitkách skutkové povahy. Tyto námitky obviněné spočívají v jejím vlastním rozboru provedených důkazů a v následném vlastním hodnocení skutkových zjištění, který ústí v závěr, že není prokázáno, že by se předmětné trestné činnosti dopustila. Obviněná má nepochybně v rámci trestního řízení (a to v řízení před soudy obou stupňů) právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. Dovolacím řízení je však toto právo v podstatě limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází v podstatě pouze ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K těmto námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

    13. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze situace, kdy jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

    14. Uvedená situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné v tomto ohledu konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelkou uplatněná námitka (spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním) úspěšná, musela by především být nejen (formálně) uplatněna, ale následně také obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak dovolatelkou tvrzená varianta skutkového stavu věci. V této trestní věci však dovolatelka „pouze“ uplatňuje jí příznivější variantu skutkového děje, a to polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Obviněná zároveň z pohledu své uplatňované skutkové verze nenabízí komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že v rámci těchto svých dovolacích námitek skutečně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým (co do skutkové roviny v projednávané věci) dospěl soud prvního stupně a se kterými se vypořádal s ohledem na jejich znovu uplatnění v podaném odvolání také odvolací soud.

    15. S ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obou soudů (které je zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.) lze konstatovat, že v této trestní věci mají skutková zjištění soudů v provedeném dokazování oporu, a to zejména v důkazu v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Jakkoliv se jedná o (usvědčující) důkaz objektivní povahy, byl tento důkaz hodnocen a posuzován (i z hlediska jeho procesního zajištění) oběma soudy pečlivě v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen samostatně, ale i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Konfrontace tohoto důkazu s obhajobou obviněné na straně jedné a svědeckými výpověďmi svědků J. M., P. P. a M. Š. a dalšími provedenými důkazy na straně druhé, dovoluje uzavřít, že soudy učiněná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování ohledně obsahu těchto odposlechů byla odpovídajícím způsobem promítnuta do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Na straně druhé a ze stejných důvodů nebylo možné přisvědčit námitkám obviněné, pokud tvrdí, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou zatížena extrémními rozpory, neboť obviněná se snaží dovolací soud přesvědčit o jiném hodnocení tohoto důkazu (odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), což je však s ohledem na absenci extrémních vad vyloučeno.

    16. Obviněná dále v podaném dovolání namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a má za to, že řízení trpí vadou tzv. opominutých důkazů. V obecné rovině lze konstatovat, že námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci nelze podřadit pod obviněnou uplatněný a deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku procesní povahy, nikoliv námitku povahy právní či hmotně právní. V rámci v dovolacím řízení může výjimečně odůvodnit zásah do oblasti dokazování a skutkových zjištění pouze vada tzv. opomenutých důkazů. Takováto vada však Nejvyšším soudem zjišťována není.

    17. Obviněná se domáhala doplnit dokazování o správními spisy ohledně rozhodování ve věci jejího služebního poměru, kdy příslušný služební funkcionář měl v jejím případě opakovaně závažným způsobem porušit zákon, když rozhodoval o jejím propuštění ze služebního poměru, a to na základě naprosto nedostatečně zjištěného stavu věci. Takovýto důkaz by však byl důkazem zcela nadbytečným, když není zřejmé, jaký vliv by na trestní odpovědnost obviněné v této trestní věci mohl mít. Za nadbytečné bylo nutné považovat i vyžádání (všech) spisů, které byly obviněné v rámci její služební činnosti přiděleny s cílem zjistit, ve vztahu ke kterým osobám se obviněná protiprávního jednání dopustila. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil pod bodem 10 odůvodněného svého rozhodnutí a Nejvyšší soud se s touto jeho argumentací zcela ztotožňuje. Přestože se ve výroku napadeného rozsudku objevují formulace…“ blíže nezjištěného spisu, či blíže nezjištěného cizince“, mají tyto skutečnosti, byť v této obecné podobě, podklad v odposlouchávaných hovorech. Jakkoliv z těchto hovorů mohl být určen pouze konkrétní úkon, který byl požadován, jen stěží by mohlo být zjištěno, kterého konkrétního cizince či spisu se mohl úkon týkat, neboť i v průběhu jediného dne mohlo být vyřízeno několik spisů se stejným požadavkem, neboť v těchto hovorech nepadlo konkrétní jméno, které by posléze mohlo být ustanoveno jako konkrétní jméno určité osoby. Tyto kusé poznámky naopak nasvědčují tomu, že se jedná o rozpracované věci, které jsou oběma účastníkům hovoru známy, stejně jako, že účastníci těchto rozhovorů jsou v blízkém kontaktu. S ohledem na tyto skutečnosti, v situaci, kdy byla vina obviněné prokázána (ostatními důkazy) bez důvodných pochybností, nelze proto ve vztahu k těmto důkazům hovořit o jejich opomenutí.

    18. Pokud jde o výhrady obviněné ohledně nedostatků odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, je nutné s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. především konstatovat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zároveň je nutné uvést, že není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Po řádném prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, skýtají obě rozhodnutí, a to jak rozsudek okresního soudu zejména v bodech 21 až 23, tak i rozsudek krajského soudu v bodech 10 až 16.

    19. Také námitku ohledně porušení zásady totožnosti skutku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku (či jinému hmotně právnímu posouzení) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jde o procesní otázku. Zároveň tato námitka není důvodná ani v obecné rovině. Jakkoliv je skutečností, že v průběhu trestního stíhání obviněné došlo z pohledu skutkové a právní stránky věci k určité modifikaci těchto závěrů, je nutné zabývat se touto otázkou konfrontací výsledků dokazování při uplatnění zejména ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k tomu, k jakým skutkovým a právním závěrům došel nalézací soud ve skutkové a právní větě svého rozsudku.

    20. Totožnost skutku pak je zachována tehdy, pokud je totožná podstata skutku, tedy je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). V posuzované trestní věci je totožnost skutku částečně zachována jak v jednání obviněné, jehož podstata po celou dobu jejího trestního stíhání spočívá v její protiprávní činnosti při vyřizování agendy, která jí byla s ohledem na její pracovní zařazení svěřena, tak i v částečné totožnosti skutku z hlediska jeho následku, neboť činnost vykonávanou obviněnou je nutné svým významem zahrnout pod pojem plnění úkolů státu nebo společnosti souvisejících s plněním úkolů ohledně s věcí obecného zájmu [k otázce totožnosti skutku viz rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr., rozh. č. 21/2010 Sb. rozh. tr.].

    21. Dále obviněná namítá nedostatky právní kvalifikace ohledně trestných činů, kterými je shledávána vinou. K této námitce je předně nutné uvést, a vyplývá to ze shora uvedeného, že s ohledem na absenci vad v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, je nutno vycházet z těchto skutkových zjištění. Tato skutková zjištění pak vykazují veškeré znaky jak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak i znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, respektive znaky úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.

    22. V souladu s odůvodněním rozhodnutí obou soudů tak lze konstatovat, že obviněná se předně nacházela v postavení příslušnice Policie ČR. Z hlediska objektivní stránky je ve skutkové větě popsáno její jednání spočívající v tom, v rozporu s jakými právními předpisy postupovala. S ohledem na agendu jí vykonávanou lze doplnit, že pod znakem vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, je třeba rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ale také porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, kterými je úřední osoba povinna se řídit při plnění úkolů, které vyplývají z jejího zvláštního postavení a mají zároveň širší společenský dosah (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 396/2013). Z hlediska subjektivní stránky je ve skutkové větě popsán úmysl obviněné opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch spočívající v prospěchu materiálním pro obviněnou, tak i prospěchem imateriálním pro T. H. N. a I. K. spočívající v lepším a výhodnějším postavení ve správním řízení, aniž by kdokoliv ze zainteresovaných měl na zvýhodnění jakékoliv právo.

    23. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou také vyjádřeny i veškeré znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Kromě znaku úřední osoby (viz shora) a prokázané souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu je také nepochybné, že úřední agenda, která byla svěřena obviněné, představuje činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, což je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina
    (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 3161, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1409/2014). Zároveň byl naplněn v podobě přijetí částky 2000 Kč i znak přijetí úplatku, neboť se jedná o neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení.


    24. Z hlediska právní kvalifikace jednání pak nemají žádný význam skutkové námitky obviněné, podle kterých nešlo o úplatek, ale o dárek, resp. že soudy v řešené kauze kriminalizují nezávadné přátelské či bližší osobní vztahy. Tyto námitky jsou výhradami z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantními, neboť jak bylo vysvětleno výše, představují dovolatelkou tvrzenou jinou variantu skutkového stavu věci, která je jí příznivější. Ty námitky nejsou důvodné ani v obecné rovině. Trestní odpovědnost obviněné je založena a odůvodněna jejím protiprávním jednáním podrobně v popsané skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nikoli její vstřícností či přátelskými vztahy obviněné k T. H. N. a I. K. Zároveň nejde ani o kriminalizaci dárku k narozeninám, protože s ohledem na obsah záznamu a odposlechu telekomunikačního provozu a s ohledem na osobu poskytovatele předmětného plnění, osobu příjemce (obviněná) a kontext, za kterého k předání došlo (nezákonná kooperace při správních řízeních), šlo jednoznačně o úplatek.

    25. Lze tedy shrnout, že skutková zjištění soudů mají oporu v provedeném dokazování a byla také odpovídajícím způsobem právně kvalifikována. Výrok a odůvodnění rozsudku jsou v tomto ohledu zcela v souladu s ustanoveními § 120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.

    26. K námitce obviněné, že. „skutková věta rozsudku je příliš obecná a soudy tedy vlastně neví, co se vůbec stalo“, lze znovu zopakovat již výše uvedené, že pro závěr o vině není s ohledem na okolnosti a podobu posuzovaného jednání podstatné zcela přesné zjištění a označení podkladů, se kterými obviněná protiprávně manipulovala, ani přesná identifikace osoby, ke které neoprávněně sháněla v úředních databázích informace. Není také nezbytně nutné zjistit, za který svůj dílčí protiprávní akt získala obviněná úplatek, ale postačí i zjištění obecnější povahy, pokud bylo bez důvodných pohybností zjištěno, že došlo k neoprávněné manipulaci s podklady, k neoprávněné lustraci či k přijetí úplatku jako odměny
    za poskytnutí neoprávněných výhod. Tato jakkoliv obecnější zjištění svědčící pro závěr o spáchání trestné činnosti mají podklad v provedených důkazech, zejména pak v záznamu
    a odposlechu telekomunikačního provozu. K otázce přípustné míry obecnosti skutkových závěrů lze v tomto ohledu odkázat např. na bod 11 rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
    sp. zn. II. ÚS 1377/2015).
      V.

      27. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy její dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

      28. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
      přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 17. 7. 2019


      JUDr. Jan Engelmann
      předseda senátu
      Vyhotovil:
                                  JUDr. Aleš Kolář