Rozhodnutí NS

21 Cdo 216/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/03/2019
Spisová značka:21 Cdo 216/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.216.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Pracovní úraz
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 216/2019-211


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně P. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 1293/3, proti žalovanému Dopravnímu podniku Ostrava a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 224/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2018 č. j. 16 Co 66/2018-177, t a k t o:

      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2018 č. j. 16 Co 66/2018-177 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že „v posuzovaném případě je dán důvod pro úplné zproštění odpovědnosti žalovaného podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“, založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že „závěry soudní znalkyně jsou pouze spekulací, které nemají základ v odborné erudici znalkyně“, že závěr, podle kterého „opakované neplnění povinností zaměstnavatele, které mu striktně ukládá zákon a prováděcí vyhláška ministerstva dopravy jako obecně závazný právní předpis, vylučuje naplnění příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 21. 11. 2012, je nesmyslným závěrem, který není ničím podložen“, že „žalovaný ničím neprokázal, že příčinou výše uvedené dopravní nehody bylo pouze nedbalostní jednání žalobkyně“), a na předestření vlastních skutkových závěrů [že „zcela každému člověku, se kterým žalobkyně hovoří a který se jí je schopen podívat do očí, musí být zřejmé, že trpí nějakou formou oční vady“, že „odborný lékař oboru oftalmologie (oční lékařství) tuto skutečnost nezohlednil“, že „žalobkyně nebyla řádně vyšetřena ve smyslu ustanovení přílohy č. 1 vyhl. č. 101/1995 Sb.“, a to „jak před nástupem do zaměstnání, tak ani při průběžných preventivních zdravotních prohlídkách, a ani po nehodě v r. 2009“, a že „vada prostorového vidění spolu s kombinací a dalšími očními vadami, kterými žalobkyně trpí od dětství, a šedým zákalem žalobkyni způsobila to, že vnímala kolejovou výhybku v jiném postavení, než v jakém ve skutečnosti byla, a tím došlo k nehodě“], na jejichž základě potom činí vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci (že „nelze dojít k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti za škodu na zdraví žalobkyně, protože žalovaný neprokázal, že příčinou výše uvedené dopravní nehody bylo pouze nedbalostní jednání žalobkyně“).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že i otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009), protože právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012).

Namítá-li dovolatelka (podle obsahu dovolání), že odvolací soud – vycházel-li z obsahu trestního spisu – nezohlednil v tomto spise obsažený „závěr znalce Doc. MUDr. Vladimíra Jana Stibora, CSc., ve kterém uvádí, že oční vady žalobkyně a porucha prostorového vidění mohly mít vliv na vidění postavení výhybky“, skutečnost, že „přístroje zaznamenávající rychlost kolejového vozidla jsou přístroje fungující na základě elektromechanického zapisovače údajů, který vykazuje standardní nepřesnost měření 10 % z rozsahu měření, tedy 10 % z maximální rychlosti uvedené na ciferníku rychloměru“, a skutečnost, že „žalovaný nikdy nepředložil kalibrační list zařízení měřícího rychlost tramvaje“, uplatnila tím jinou vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout (byla-li by opodstatněná) – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. – pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě však takové námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Odvolací soud navíc postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud – vycházel-li z odsuzujícího trestního rozsudku – vzal v úvahu nejen právní, ale i skutkovou část výroku o vině, podle které si žalobkyně „jako řidička tramvaje (…) počínala neopatrně a jela nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 11,2 km v hodině, plně se nevěnovala řízení vlaku – tramvaje, neboť ve snaze projet křižovatkou (…) se před mechanicky ovládanou výhybkou (…) nepřesvědčila o jejím správném postavení a poloze jazyků výhybky, a v době, kdy výhybka byla nakloněna doleva, na ni najela v okamžiku, kdy v protisměru (…) najížděla tramvaj“ [srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, a v něm uvedený závěr, že výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele, že rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody, a protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání, a že v občanském soudním řízení však soud není vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 7. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu