Rozhodnutí NS

24 Cdo 2444/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2019
Spisová značka:24 Cdo 2444/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2444.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Znalecký posudek
Znalci
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 o. s. ř.
§ 127a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 618/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2444/2019-382

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně J. E., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štěpánská č. 2033/8, proti žalovaným 1) J. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru č. 33/9, a 2) E. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze, Kolínská č. 1686/13, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 370/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2019, č. j. 8 Co 276/2018-340, 8 Co 62/2019-340, takto:


I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta se sídlem v Duchcově, Míru č. 33/9.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Macáka, advokáta se sídlem v Praze, Kolínská č. 1686/13.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 11. 2014 domáhala určení, že je ze zákona dědičkou M. Š., nar. XY, zemřelé dne 6. 1. 2014. Žalobu odůvodnila tím, že před Okresním soudem v Teplicích pod spisovou značkou 36 D 84/2014 probíhá dědické řízení po zůstavitelce M. Š. V tomto dědickém řízení byla předložena závěť, sepsaná formou notářského zápisu JUDr. Ivou Brušákovou, notářkou v Teplicích ze dne 18. 8. 2008, sp. zn. NZ 101/2008, kterou jako dědice veškerého svého majetku povolala zůstavitelka žalovanou 2) a v případě, že by tato nedědila, náhradním dědicem ustanovila svého bratrance V. P. Dále zůstavitelka pořídila závěť sepsanou rovněž formou notářského zápisu Mgr. Janou Bečkovou, notářkou v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. NZ 330/2010, kterou výslovně zrušila závěť předchozí a o rozdělení svého majetku rozhodla tak, že její nemovitost v k. ú. XY má jako dědic nabýt žalovaná 1) a jako dědice ostatního majetku povolala žalovanou 2). Žalobkyně, která je neteří zůstavitelky, přichází v úvahu jako dědička ze zákona za předpokladu, že závěti by byly neplatné. Podle žalobkyně zůstavitelka již v roce 2010 byla psychicky nezpůsobilá sepsat závěť a považuje obě závěti za neplatné. Podle žalobkyně nebyla zůstavitelka v době podpisu notářských zápisů psychicky způsobilá k pořízení závětí, neboť nebyla orientovaná v místě a čase a nebyla schopna posoudit význam listiny.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 24 C 370/2014-288, ve spojení s usneseními ze dne 27. 9. 2018, č. j. 24 C 370/2014-293, a ze dne 18. 10. 2018, č. j. 24 C 370/2014-298, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je ze zákona dědičkou zůstavitelky, a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným i státu náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že M. Š. v roce 2008 ani 2010 nejednala v duševní poruše, která by ji činila k pořízení závětí nezpůsobilou, byla psychicky i fyzicky schopna podepsat obě závěti a chápat následky tohoto jednání. Tento svůj závěr soud opřel o soudem vyžádaný znalecký posudek znaleckého ústavu – Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ve znění jeho následného doplnění. Tento závěr byl podpořen i znaleckým posudkem MUDr. Petra Kozelka, který v řízení předložila žalovaná strana, a dále rovněž svědeckými výpověďmi obou notářek, které neměly žádné pochybnosti o způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti, jakož i výpověďmi E. K., sousedů zůstavitelky, i jejího praktického lékaře. V rozporu s těmito důkazy byl znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., ve znění jeho pozdějšího doplnění, předložený žalobkyní, podle kterého dne 28. 12. 2010 již zůstavitelka nebyla schopna jednat samostatně, přičemž pro rozpor tohoto znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy soud prvního stupně ze závěrů v něm obsažených nevycházel. S rozporností tohoto posudku se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal tak, že závěr znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., že zůstavitelce byl předepsán lék Piracetam za účelem léčby demence, i když tento účel její lékař nikde neuvedl, byl vyvrácen svědectvím jejího praktického lékaře, a ostatní znalci uvedli, že zůstavitelce byly předepsány nízké dávky tohoto léku, kdy šlo až o poddávkování, za účelem léčby zapomětlivosti a nikoli deteriorace intelektu zůstavitelky. Závěrům MUDr. Ivana Davida, CSc., bylo dále ostatními znalci vyčteno, že vycházejí z CT vyšetření zůstavitelky, zcela však absentuje konkrétní a doložitelný psychopatologický nález, centrální mozková příhoda z listopadu 2008 byla malého rozsahu a neměla vliv na poznávací a rozhodovací funkce zůstavitelky, a že rozsah degenerativních nebo vaskulárních změn zjištěný neurozobrazovacími metodami často nekoreluje s klinickým stavem pacienta, neboť průběh onemocnění je individuálně variabilní. V řízení byli vyslechnuti znalci z komise, která vypracovala znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Návrh žalobkyně na výslech soudního znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., jehož znalecký posudek v řízení předložila, byl pro nadbytečnost zamítnut. Závěr znaleckého posudku MUDr. Ivana Davida, CSc., obsahuje zjištění znalce, že v listopadu 2008 bylo provedeno vyšetření zobrazovací metodou (CT), které prokázalo degenerativní proces mozku – atrofii (zmenšení objemu) mozkové kůry a pozitivní axiální reflexy. Na počátku roku 2012 byl psychiatrem popsán stav zůstavitelky odpovídající středně těžké demenci, z čehož lze podle znalce dovodit, že na konci roku 2010 se u zůstavitelky projevovala demence na hranici lehké až středně těžké demence. Následně znalec uzavírá, že „v době podpisu první závěti již byly přítomny známky rozvinutého degenerativního procesu mozku, nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010 nebyla schopna kriticky zhodnotit význam a následky podpisu závěti“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Co 276/2018-340, 8 Co 62/2019-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně zamítl její návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku a výslechy všech znalců, kteří vypracovali znalecké posudky, neshledal důvodnou, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil, proč neprovedl žalobkyní navrhované důkazy a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně zamítnutí jejích důkazních návrhů měl odvolací soud za nepřiléhavý. Odvolací soud dále zdůraznil, že znaleckým zkoumáním je dokazován psychický stav osoby, která již nežije, a to k datům předcházejícím vypracování znaleckých posudků o téměř 7 a 9 let, přičemž i v doplnění znaleckého posudku MUDr. Ivan David, CSc., uvádí, že jediné, o čem lze vést spor, je míra demence zůstavitelky v době podpisu závěti, když byla-li konstatována středně závažná demence rok po podpisu závěti na počátku roku 2012, musela být demence přítomná byť v méně rozvinuté formě již nejméně rok předtím (jedná se tedy o závěr vztahující se k v pořadí druhé závěti z roku 2010). Dále považoval za významné, že závěr o způsobilosti zůstavitelky nebyl učiněn pouze na základě znaleckých posudků, ale ve vzájemné souvislosti s jinými v řízení provedenými důkazy, a že znalci z komise, která vypracovala znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, v řízení vyslechnuti byli. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelka v době pořízení obou závětí nejednala v duševní poruše, která by ji činila k těmto úkonům neschopnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti namítá odchýlení odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce odstraňování rozporů mezi znaleckými posudky a v otázce, za jakých okolností lze upustit od výslechu znalce. K tomu dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014; ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Odo 2214/2010; ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015; a ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2784/2014. Podstatou námitek dovolatelky je tedy skutečnost, že v řízení nebyl vyslechnut znalec MUDr. Ivan David, CSc., jehož znalecký posudek v řízení předložila, který byl v její prospěch, a z jehož závěrů odvolací soud nevycházel, když přijal opačný závěr vyplývající z ostatních znaleckých posudků a dalších důkazů.

Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka podle jejího přesvědčení pouze polemizuje s výsledky dokazování, ve věci přitom bylo provedeno korektní úplné dokazování, všechny dostupné důkazy byly zcela vyčerpány a hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodující je, že byli vyslechnuti znalci stěžejního znaleckého posudku.

Žalovaná 2) považuje napadené rozhodnutí správné, neboť není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soud nebyl povinen vyslechnout všechny znalce, když vyslechl zpracovatele posudku znaleckého ústavu a znalecký posudek předložený žalobkyní hodnotil z hlediska jeho nesouladu s ostatními provedenými důkazy, neboť se jednalo o odůvodněný případ, kdy se soud podle ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. místo výslechu znalce spokojil s písemným posudkem.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda lze za odůvodněný důvod pro nevyslechnutí jednoho ze znalců považovat situaci, kdy znalecké posudky jsou v rozporu pouze v dílčí otázce, která není samostatně významná pro rozhodnutí ve věci. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že je dovolání přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

Podle ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku
nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

Podle ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.

Podle ustanovení § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Z ustálené judikatury se podává, že o odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce [neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 38 odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních)], jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení; v případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají (srov. např. Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu "K uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu" ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, který byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Protože při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se postupuje
- jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. - stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník řízení předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek jiného znalce (tzv. revizní znalecký posudek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014], může soud upustit od výslechu znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený účastníkem, za stejných podmínek, za jakých se může místo výslechu znalce ustanoveného soudem spokojit s jeho písemným posudkem.

Dovolací soud již ve své judikatuře dospěl k závěru, že pokud má soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).

Zároveň není pochyb o tom, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud limitován mezemi stanovenými v § 127 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016).

V projednávané věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, dva z nich byly následně v rámci snahy o odstranění jejich vzájemných rozporů ještě doplněny. Zpracovatelé posudku znaleckého ústavu, který byl pro soud stěžejní, byli v řízení vyslechnuti a žalobkyně měla možnost klást těmto znalcům otázky. Žalobkyně v dovolání namítá, že pro nadbytečnost nebyl vyslechnut i znalec, jehož posudek v řízení předložila ona, a který byl k jejímu prospěchu. Z uvedeného je patrné, že žalobkyni byla zachována možnost pokládat zpracovatelům znaleckého posudku, s nímž nesouhlasila, otázky ke zpochybnění jejich závěrů (čehož žalobkyně také využila), zatímco obě žalované, které naopak nesouhlasí s posudkem předloženým žalobkyní, výslech tohoto znalce v řízení nepožadovaly, nic proti nevyslechnutí znalce nenamítaly, a podle jejich vyjádření k dovolání považují rozsudky soudů obou stupňů za správné a souhlasí s tím, že znalec, který vypracoval posudek předložený žalobkyní, nebyl v řízení vyslechnut.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se hodnocení znaleckého posudku platí, že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).

V souladu s uvedenými zásadami hodnocení znaleckých posudků postupovaly soudy obou stupňů, když odůvodnily, které ze znaleckých posudků a z jakých důvodů pojaly za podklad pro svá rozhodnutí, když znalecký posudek předložený žalobkyní byl v rozporu s výsledky ostatních důkazů (dvou znaleckých posudků a řady svědeckých výpovědí), a nepojaly proto tento znalecký posudek jako důkaz, na němž založí své rozhodnutí ve věci.

Z hlediska nutnosti výslechu všech znalců pro učinění výše uvedené hodnotící úvahy o tom, který ze znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí, kdy je soud limitován mezemi stanovenými v ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř., je základním předpokladem, že rozpor mezi znaleckými posudky nespočívá jen v dílčí otázce, kdy tyto dílčí rozdílné závěry posudků nejsou pro rozhodnutí ve věci samé významné (určující), neboť z hlediska jiných závěrů učiněných v posudcích nejsou tyto dílčí rozpory rozhodné.

Předně nelze totiž přehlédnout, že aby žalobkyně mohla být v řízení úspěšná, musela by úspěšně zpochybnit obě závěti pořízené zůstavitelkou. Mezi znalci přitom panoval spor o to, zda zůstavitelka učinila druhou závěť v duševní poruše, která by ji činila neschopnou k tomuto úkonu. Žalobkyní předložený posudek znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., k první zůstavitelkou pořízené závěti z roku 2008 toliko uvádí, že „v době podpisu první závěti již byly přítomny známky rozvinutého degenerativního procesu mozku, nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010 nebyla schopna kriticky zhodnotit význam a následky podpisu závěti“. Ani žalobkyní předložený znalecký posudek tedy neprokazuje, že by zůstavitelka již v roce 2008, kdy učinila svoji první závěť, trpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou, když znalec uvádí, že „nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010“ nebyla zůstavitelka schopná pořídit závěť (č. l. 186). Byť znalec tvrdí, že se u zůstavitelky již v roce 2008 vyskytoval degenerativní proces mozku – atrofie (zmenšení objemu) mozkové kůry a pozitivní axiální reflexy, ani on ve svém posudku neuvádí závěr, že by pro toto onemocnění již v roce 2008 nebyla schopná závět pořídit, neboť takový závěr vztahuje s určitostí až k datu pořízení druhé závěti v roce 2010. Z jeho tvrzení, že „nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010“ nebyla zůstavitelka schopná pořídit závěť, lze vyvodit, že znalec nevylučuje, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou před tímto datem, resp. dovozuje, že je možné, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou již před tímto datem. Je to však žalobkyně, na níž leží důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzení, že zůstavitelka nebyla pro duševní poruchu schopná pořídit ani jednu ze závětí.

Pokud by žalobkyně byla schopna úspěšně zpochybnit pouze druhou závěť, kterou byla zrušena závěť první, nadále by platila závěť první učiněná ve prospěch žalované 2) a žalobkyně by se nemohla úspěšně domoci určení, že je zákonnou dědičkou zůstavitelky.

Rozpory mezi znaleckými posudky (se kterými se soudy v odůvodnění přesvědčivě vypořádaly) se tak vztahují pouze na dílčí závěr ohledně schopnosti pořídit druhou ze závětí, ohledně první závěti však takové rozpory, které by bylo nezbytné odstranit pouze výslechem znalců, spatřovat nelze. Znalecké posudky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a MUDr. Petra Kozelka dospěly k závěru, že zůstavitelka byla schopná pořídit první závěť v roce 2008 a porozumět následkům tohoto právního úkonu: Žalobkyní předložený posudek znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., ve vztahu k první závěti pouze dovozuje možnost, že zůstavitelka mohla trpět duševní poruchou. Nejedná se tedy o tvrzení, které by bylo v přímém rozporu s ostatními znaleckými posudky, které by bylo zapotřebí objasňovat výslechy všech znalců, neboť v posudku znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., absentuje s určitostí učiněný rozhodný závěr, že by zůstavitelka nebyla schopna pořídit už první závěť. Stěží přitom může žalobkyně unést důkazní břemeno ohledně existence duševní poruchy zůstavitelky v roce 2008, jestliže znalec, který nebyl v řízení vyslechnut (jak žalobkyně v dovolání nyní namítá), toliko dospěl v posudku k závěru, že duševní poruchou zůstavitelka trpěla nejméně od 28. 10. 2010 a všechny ostatní v řízení provedené důkazy byly ve prospěch závěru, že zůstavitelka byla schopná pořídit obě závěti (pořízené v letech 2008 a 2010).

Jelikož je již na základě uvedeného zřejmé, že žalobkyně nemůže být v řízení úspěšná, je nepochybné, že se jedná o odůvodněný případ, kdy není zapotřebí vyslechnout znalce, na jehož znalecký posudek žalobkyně odkazuje, neboť tento znalecký posudek předložený žalobkyní neobsahuje skutečnosti, díky kterým by žalobkyně mohla být v řízení (ani částečně) úspěšná, jelikož rozpory mezi znaleckými posudky byly jen ohledně dílčí otázky, jejíž řešení není pro konečné rozhodnutí ve věci samé samo o sobě rozhodné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovaným nahradila náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokáty žalovaných 1) a 2) ve výši 7 500 Kč jednotlivě. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly oběma žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) i zástupce žalované 2) jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovaným každé jednotlivě za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 638 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9 438 Kč žalované 1) zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), a dále je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku v celkové výši 9 438 Kč k rukám advokáta, který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu