Rozhodnutí NS

26 Cdo 114/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/04/2020
Spisová značka:26 Cdo 114/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.114.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1645/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 114/2020-774
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně Základní školy Rakovského v Praze 12, se sídlem v Praze 4, Rakovského 3136/1, IČO 61386782, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, proti žalované Klasické gymnázium Modřany a základní škola, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Rakovského 3136/1, IČO 61054682, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o 186 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 EC 146/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2019, č. j. 72 Co 130/2019-737, t a k t o:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2016, č. j. 72 Co 324/2015-282, zrušil dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, č. j. 18 EC 146/2011-244, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 186 834 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 8 632 Kč s příslušenstvím, Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 18 EC 146/2011-630, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 1. 2019, č. j. 18 EC 146/2011-646, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 479,26 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky ve výši 130 354,74 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III. až VI.).

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 72 Co 130/2019-737, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) ohledně odvoláním napadené částky 72 120 Kč s příslušenstvím, v nákladových výrocích (III. – V.) a v nákladovém výroku VI. s tím, že tyto náklady jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka však žádnou právní otázku nevymezila a právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje především prostřednictvím skutkových námitek (polemikou se závěry znaleckých posudků, zejména revizního znaleckého posudku č. 292-3129/2017, vypracovaného revizním znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s.r.o.) a napadá i způsob provedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Jen pro úplnost lze uvést, že z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a jeho skutkové závěry nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, z jakých důkazů a skutečností jimi prokázaných při vyčíslení nároku vycházel, odvolací soud se s jeho hodnocením důkazů ztotožnil a jeho skutkové závěry převzal.

Ani vytýkané vady řízení (řádně neodůvodněný a nepřesvědčivý rozsudek) nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, „kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“. V části, ve které odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, však nemá dovolatelka k podání dovolání subjektivní legitimaci [§ 243c odst. 3 o. s. ř. a § 218 písm. b) o. s. ř.], protože v této části jí bylo plně vyhověno a nevznikla ji ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998, v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále např. v usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3324/2013).

Napadá-li dovolatelka výroky o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by dovolání ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 3. 2020

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu