Rozhodnutí NS

30 Cdo 2237/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/09/2018
Spisová značka:30 Cdo 2237/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2237.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2237/2017-sine


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) V. P., b) L. H., obě zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, a c) Z. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 301 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 127/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 39 Co 371/2016-72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 39 Co 371/2016-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 18 C 127/2015-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 18 C 127/2015-56, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 301 490 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci se domáhali peněžitého zadostiučinění ve výši 301 490 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 269/2008 (dále jen „posuzované řízení“). J. P. a V. P. podali 12. 3. 2008 žalobu, kterou se domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 178 193 Kč s příslušenstvím. Dne 18. 11. 2008 doručili žalobci soudu návrh na přerušení řízení z důvodu jiného probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 2/2007 (dále jen „vedlejší řízení“), řízení bylo přerušeno usnesením dne 16. 12. 2008 do rozhodnutí dovolacího soudu. Podáním ze dne 20. 9. 2010 žalobci navrhli, aby v řízení nebylo pokračováno do nového rozhodnutí Městského soudu v Praze. O pokračování řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 3. 2014 a usnesením ze dne 20. 5. 2014 bylo rozhodnuto, že místo zemřelého J. P. bude v řízení pokračováno s V. P., Z. P. a L. H. Dne 3. 9. 2014 se konalo ústní jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek pro uznání. Řízení bylo pravomocně skončeno 15. 10. 2014.

4. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 39 Co 237/2015-70, Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2015, č. j. 10 C 267/2013-49, tak, že žalobcům V. P., Z. P. a L. H. přiznal peněžité zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce vedlejšího řízení. Vedlejší řízení ve věci samé trvalo 6 let, 9 měsíců a 21 dní a spolu s řízením o nákladech 7 let, 10 měsíců a 4 dny. Žalobci uplatnili u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a žalovaná žádosti žalobců nevyhověla.

5. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť celkovou délku řízení je třeba vzhledem k okolnostem případu hodnotit jako přiměřenou. Posuzované řízení bylo zahájeno v březnu 2008, přičemž řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, a to na návrh žalobců usnesením z prosince 2008 do skončení vedlejšího řízení, ve kterém byla řešena skutkově obdobná věc. V řízení bylo pokračováno od března 2014, neboť vedlejší řízení bylo pravomocně skončeno. Věc byla pravomocně skončena v říjnu 2014 na základě rozsudku pro uznání. Soud uzavřel, že žalobcům byla již kompenzována nemajetková újma, která jim vznikla v souvislosti s vedlejším řízením. Pokud by soud nepřihlížel ke skutečnosti, že řízení bylo přerušeno, rozhodoval by o kompenzaci nemajetkové újmy duplicitně. Při posuzování celkové délky řízení (v rámci úvahy o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) je třeba zásadně vycházet i z doby, po kterou bylo řízení přerušeno. Uvedené však platí pro posuzování kritéria celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. V tomto odvolací soud odkázal na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dle nějž, probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoliv tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Předmětem vedlejšího řízení byl totožný nárok mezi týmiž subjekty pouze za jiné období. Odvolací soud tak považoval za bezespornou úzkou souvislost posuzovaného a vedlejšího řízení, neboť většina důkazů by byla nehospodárně prováděna duplicitně, nadto základ nároku prejudiciálně mohl být vyřešen již ve vedlejším řízení. Vyřešení otázky ve vedlejším řízení tak bylo pro posouzení důvodnosti nároku v posuzovaném řízení zásadní. Odvolací soud tak uzavřel, že obě řízení svým předmětem spolu souvisela natolik úzce, že újmu utrpěnou žalobci je třeba vnímat jako újmu jedinou.


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu zásadně odchyluje od soudní praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3110/2014 a 30 Cdo 348/2010. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud aplikoval uvedená rozhodnutí chybně, nekomplexně, zjednodušeně a nedostatečně ve prospěch žalobců, a že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když konstatovaly, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk. Pokud soudy v případě vedlejšího řízení dospěly k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pak se tento závěr měl promítnout také do posouzení délky nyní posuzovaného řízení. Soudy se také měly zabývat tím, zda řízení bylo přerušeno produktivně, a to po celou dobu, anebo zdali v řízení bylo možné pokračovat ihned, nebo již dříve. Dovolatelé jsou toho názoru, že přerušení řízení nebylo vůbec nutné, neboť soud v posuzovaném řízení mohl rozhodnout sám. Závěr odvolacího soudu, že přerušení řízení bylo nutné z důvodu hospodárnosti řízení, považují dovolatelé za nesprávný, neboť před principem hospodárnosti má přednost Listinou základních práv a svobod garantované právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Dovolatelé dále uvádí, že předmětné řízení a řízení vedené pod sp. zn. 7 C 2/2007 nejsou nerozlučně spojená, a proto by se neměla považovat pro účely odškodnění za jeden celek. Spatřují tak pochybení odvolacího soudu v tom, že nesprávně posoudil duplicitu odčinění vzniklé újmy, jež je dána jen za předpokladu, že původní přerušený spor tak úzce souvisí s vedlejším sporem, že nemohl být rozhodnut bez rozhodnutí ve vedlejším sporu, což v nyní posuzované věci naplněno není. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněným, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (§ 25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě tato řízení natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu (souběžného průběhu) z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.

13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dále navázal: „[P]robíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Pokud by tedy například probíhala vedle sebe řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (hlavní řízení) a nároků z něj plynoucích (navazující řízení), je zjevné, že řízení o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou závislá na zodpovězení otázky, zda skutečně k rozvázání pracovního poměru došlo neplatně. Tato okolnost se proto typicky projeví v přerušení navazujících řízení do doby skončení řízení hlavního. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich.“

14. Dále v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „V kompenzačním řízení je vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení přerušeno a bylo-li řízení přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je nutno se zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním, je v případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. právně nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).“

15. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatelů vztahující se k otázce souvislosti posuzovaného řízení s vedlejším řízením a z toho plynoucí překážce duplicitního odčinění totožné újmy. Z výše citované judikatury je zjevné, že Nejvyšší soud jmenovaná řízení (řízení o rozvodu manželství a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství; a dále řízení o skončení pracovního poměru a řízení o nárocích z něj plynoucích) uvedl pouze jako příklady, případně je uvedl v souvislosti s projednávanou věcí. Zásadní pro řešení otázky souvislosti řízení je však úvaha, zda předměty daných řízení spolu souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních. Soudy nižších stupňů se touto otázkou zabývaly a vysvětlily, že v nyní posuzované věci je souvislost dána tím, že jde o práva plynoucí z téhož právního poměru mezi týmiž účastníky pouze za jiný časový úsek. Soudy tak postupovaly v souladu s výše citovanou judikaturou.

16. Dovolání rovněž není přípustné ohledně otázky účelnosti přerušení řízení, neboť odvolací soud postavil své rozhodnutí právě na výše uvedeném závěru o překážce duplicitního odčinění újmy. Z toho důvodu nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

17. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným v otázce, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v souvislosti s délkou vedlejšího řízení, neboť při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolání je důvodné.

19. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

20. Již v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, Nejvyšší soud uvedl: „Je-li namístě postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou hlavní a vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu.“

21. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že „pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“

22. V usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že „je nezbytné důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a fázi, kdy soud posuzuje výši přiměřeného zadostiučinění. Závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na nějž dovolatel poukazuje [závěr citovaný v předcházejícím odstavci], se vztahuje k prvně zmíněné fázi řízení.“ Překážka duplicitního odčinění újmy se pak vztahuje k druhé fázi řízení, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uvedl, že pro určení přiměřeného zadostiučinění je třeba „odečíst celou dobu souběhu obou řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou.“

23. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly nesprávně, pokud se nejprve zabývaly překážkou duplicitního odčinění téže újmy, a následně z tohoto závěru dovodily, že posuzované řízení bylo přiměřeně dlouhým. V otázce posouzení délky řízení totiž v souladu s výše citovanou judikaturou měly zohlednit okolnost, že vedlejší řízení již bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, a tuto okolnost měly promítnout rovněž do závěru ohledně délky nyní posuzovaného řízení. Následně měly dovolatelům na základě posouzení kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk přiznat přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy již posuzované řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením.

24. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. 10. 2018



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu