Rozhodnutí NS

3 Tdo 223/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:3 Tdo 223/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.223.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné vyhrožování
Nedbalost
Ohrožování výchovy dítěte
Dotčené předpisy:§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 223/2020-412


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání obviněného O. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 To 118/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 T 11/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného O. K. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 6 T 11/2019, byl obviněný O. K. uznán vinným:
pod bodem 1. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od května 2015 do dne 28. 12. 2017 v místě společného bydliště v XY v XY, okr. Jeseník, i na jiných místech v místní části XY v XY, zejména pod vlivem alkoholu, bezdůvodně fyzicky napadal svoji nezletilou dceru poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterou bil s menší intenzitou otevřenou dlaní do oblasti hlavy a těla, urážel ji vulgárními výrazy, nechával přes její nízký věk samotnou doma v době, kdy její matka K. B., nar. XY, byla v zaměstnání a obžalovaný měl sám o poškozenou pečovat, často v době, kdy sám o poškozenou nezletilou pečoval v její přítomnosti konzumoval ve větším množství alkoholické nápoje, poté byl vulgární a nejméně verbálně agresivní vůči nezletilé poškozené i osobám v okolí, před nezletilou poškozenou vulgárně napadal svou družku a matku nezletilé K. B. a dne 28. 12. 2017 po předchozím požití alkoholických nápojů nejprve napadl bezdůvodně v přítomnosti nezletilé poškozeného P. V., nar. XY, tak, že jej strhl na zem, poté plačící nezletilou poškozenou v úmyslu přimět ji, aby odešla spát do dětského pokoje, chytil prudce za paži a udeřil s ní o zem, takže jí způsobil hematom na vnitřní straně pravé paže a krvácivé zranění rtu,
a pod bodem 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v létě roku 2017 na společné zahradě patřící k obytnému domu v XY v XY, okr. Jeseník, napadal vulgárními výrazy poškozenou M. M., nar. XY, a poškozeného F. M., nar. XY, kteří ho slušně požádali, aby zavíral společné dveře a dále jim vyhrožoval pobitím a zabitím, a to bez ohledu na vyšší věk poškozených, takže se oba poškození ze strachu obžalovanému vyhýbali.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců za současného vyslovení dohledu.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem zdržel požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a podrobil se na výzvu probačního úředníka testování na přítomnost těchto látek v těle.

Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 27.000 Kč v 135 celých denních sazbách ve výši 200 Kč, a to v přiměřených měsíčních splátkách po 2.250 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, škodu ve výši 3.153 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. byla poškozená nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, zastoupená opatrovníkem Městským úřadem Jeseník, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, oddělením sociálně právní ochrany dětí, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 11. 2018, č. j. 6 T 123/2018-57, který byl obviněnému doručen dne 28. 1. 2019 a dne 6. 2. 2019 nabyl právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 6 T 11/2019, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 To 118/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 To 118/2019, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 397–399), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá, že v žádné fázi trestního řízení nebylo prokázáno, že by byly naplněny znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte a nebezpečného vyhrožování a že by mu tato trestná činnost byla jakkoliv prokázána.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině namítá, že soudy vadně hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpovědi svědků H. P. a P. V., ze kterých vycházely. Tyto svědky označuje, s odkazem na další svědecké výpovědi, za osoby mající problematické chování i sousedské vztahy, zejména pak svědek V. Uvádí, že s nimi a s K. B. společně konzumoval alkohol v bytě K. B., není tedy nikterak prokázáno, kdo vyprovokoval konflikt mezi jím a V., z jakého důvodu ležely na podlaze nože a kdo je tam dal a také jak vzniklo zranění nezletilé poškozené AAAAA. Soud nemůže mít za prokázané, že zranění způsobil nezletilé dovolatel. Naznačuje, že osobou, která mohla nezletilé způsobit zranění, byla svědkyně P., kterážto nebyla ve střízlivém stavu a účelově lhala. Tvrzení zprostředkovaná z doslechu o jeho údajném chování a případné konzumaci alkoholu v přítomnosti nezletilé pak nijak nevypovídají o jeho vině v projednávané věci. Brojí dále proti závěru soudu o tom, že by úmyslně způsobil jakékoli zranění své nezletilé dceři.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině vznáší totožnou námitku, tedy, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Má za to, že soudy vadně hodnotily svědecké výpovědi poškozených – M. M. a F. M. Připouští, že mezi ním a poškozenými mohly v důsledku generačních rozdílů vznikat konflikty, neexistuje však jediný svědek, který by prokázal, že poškozeným vyhrožoval. Soudy vychází toliko z tvrzení poškozených, kteří si jej však mohli splést s jinou osobou. Dalším důkazem je svědectví osob, která ovšem mají pouze z doslechu o konfliktech mezi nimi, opětovně se tedy nejedná o důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání trestného činu.

Dále má obviněný za to, že soud dostatečně nevzal v potaz závěry posudku Mgr. Moniky Novotné, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, ze dne 15. 1. 2019, která si k jeho vypracování přibrala konzultantku MUDr. Evu Rozsívalovou, znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace pedopsychiatrie, z něhož vyplývá, že znalkyně nezjistily narušení vztahu mezi ním a K. B., které by mělo charakter domácího násilí, nejsou u ní přítomny známky syndromu týrané ženy, úzkosti či deprese. U poškozené nezl. AAAAA nebylo zjištěno, že by z něj měla strach nebo obavy, nebyly u ní zjištěny prvky syndromu týraného dítěte.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 1326/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně napadá skutková zjištění soudů prvního stupně. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že námitky dovolatele vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu. V tomto směru dovolání podáno důvodně není a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pak s tím, že při rekonstrukci skutkového děje nevyšly z jeho obhajoby a z výpovědi jeho družky K. B., která nepřipouští jakékoliv závadové jednání na straně obviněného, jak vzhledem k nezletilé dceři AAAAA, tak i k sousedům manželům M. Je však třeba zdůraznit, že soudy k závěrům o vině obviněného došly na základě logických úvah a logického přístupu k jednotlivým důkazům. Je možné zejména odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se tento zcela transparentně vyrovnal s námitkami obviněného proti skutkovým zjištěním. Na jeho úvahy státní zástupkyně proto odkázala.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť námitky obviněného pod jím uplatněný, a ani žádný jiný z taxativně v zákoně vypočtených dovolacích důvodů, podřadit nelze.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 To 118/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o jím učiněnou výpověď, stejně jako výpověď jeho družky K. B., a dále výpovědi svědků H. P. a P. V., kdy současně napadá i charakter těchto osob a poukazuje na jejich údajnou podjatost, svědků M. M. a F. M., další blíže nejmenované svědecké výpovědi, přepisy SMS zpráv, a taktéž znalecký posudek Mgr. Moniky Novotné, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a MUDr. Evy Rozsívalové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace pedopsychiatrie) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se incidentu pod bodem 1. výroku o vině, tedy kdo vyprovokoval konflikt mezi svědkem P. V. a dovolatelem, z jakého důvodu ležely na podlaze nože a kdo je tam dal, jak vzniklo zranění nezletilé poškozené AAAAA, zda byla svědkyně H. P. pod vlivem alkoholu, zda nedošlo k záměně osoby pachatele u skutku pod bodem 2. výroku o vině, zda svědkyně K. B. a nezletilá AAAAA utrpěly v soužití s dovolatelem nějaké fyzické či psychické následky), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména že soudy vycházely z neúplné důkazní situace) a soudu předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy ke skutku pod bodem 1. uvádí, že popíjel s ostatními v bytě K. B. a není jasné, jak ke konfliktu s P. V. došlo, přičemž zranění mohla nezletilé AAAAA způsobit H. P., která byla pod vlivem alkoholu; u skutku pod bodem 2. pak uvádí, že poškození jsou starší osoby a mohli si jej s někým splést).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl, či další námitky spojené se zásadou spravedlivého procesu.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z § 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.

Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvádí, že zatímco soud výpovědím svědků V. a P. přikládá váhu a důvěru, jeho tvrzení označuje za nepravdivá a účelová, přestože jsou podporována výpovědí svědkyně B. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o jeho vině. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo, když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto dovolatel opakovaně namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Nalézací i odvolací soud založily své závěry na náležitě provedeném dokazování, kdy učiněná skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V bodě 1. vycházely soudy zejména z výpovědí „svědků přítomných u incidentu dne 28. 12. 2017, a to P. V. a H. P., kdy oba se vyjadřovali nejen k tomuto incidentu, ale i k celkové situaci v rodině obžalovaného, zejména pak k jeho častému požívání alkoholu (skoro každý den) a následné slovní agresivitě směřované vůči svědkyni B. a nezletilé AAAAA. Závadové chování obžalovaného vůči nezletilé popsané ve skutkové větě napadeného rozsudku pak bylo prokázáno i výpověďmi dalších svědků, a to A. P., P. R., A. S., I. F. a P. R. K incidentu ze dne 28. 12. 2017 se vyjadřovali i zasahující policisté“ (str. 3 napadeného usnesení). Současně pak vycházely i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, v rámci něhož byla svědkyně K. B., družka obviněného, vyhodnocena jako osoba se sklony k bagatelizaci jednání obviněného a k účelové výpovědi v jeho prospěch, jelikož je na něm nadměrně nekriticky závislá. „Za této situace lze logicky dojít k závěru o snížené věrohodnosti této svědkyně“ (str. 3 napadeného usnesení), s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

Je nutno uvést, že závadové jednání obviněného bylo kvalifikováno podle ustanovení § 201 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako přečin ohrožování výchovy dítěte, nikoli jako jiný trestný čin, v rámci něhož by bylo možno předpokládat následek ve formě jiné formy újmy, ať už fyzické či psychické (např. trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, kde je častým následkem rozvinutí posttraumatické stresové poruchy). Pro posouzení závažnosti dovolatelova jednání tak není relevantní, zda se jej partnerka či jeho děti bojí nebo zda se u nich projevily známky fyzického či psychického strádání, případně se projevily znaky zmíněné posttraumatické stresové poruchy.

Přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje jsou zpravidla jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Při výkonu práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953–1957). Postačí tedy, že zde hrozí reálná možnost, že pachatelovo jednání bude mít nepříznivý vliv na vývoj dítěte, zejména pak mravní, citový a sociální.

Obviněnému je kladeno za vinu, že v důsledku jeho chování vzniklo reálné nebezpečí, že si jeho nezletilá dcera, které bylo v době páchání trestné činnosti dovolatele mezi necelými třemi a pěti a půl rokem, začne postupně osvojovat škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti (str. 3 napadeného usnesení). Jednalo se o osobu, která s ohledem na rodinný i osobní vztah s dovolatelem, byla jím a jeho chováním přímo ovlivňována. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného vykazuje vyšší intenzitu závadovosti oproti běžně společensky tolerovaným způsobům chování rodičů vůči svým dětem. Obviněný porušil závažnou povinnost pečovat o svou nezletilou dceru, kterou vystavoval situacím a jednáním ze své strany, se kterými by dítě jejího věku, ale v podstatě dítě jakéhokoli věku, nemělo vůbec přijít do styku. Uvedeného jednání se pak dopouštěl po delší dobu, od května roku 2015 do 28. 12. 2017. Nejvyšší soud poznamenává, že právě obviněným proklamovaný „dobrý“ vztah mezi ním a nezletilou dcerou, nebezpečnost jeho jednání zvyšuje, neboť jedná-li se o blízký a citově založený vztah, je větší pravděpodobnost, že dítě bude svého rodiče napodobovat.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. pak soudy vycházely z výpovědí poškozených, manželů M., které shledaly věrohodnými. Jejich výpověď byla podporována i dalšími svědeckými výpověďmi (svědkyně J. P., spolumajitelka domu, svědkyně A. P.).

Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu