Rozhodnutí NS

33 Cdo 4136/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2019
Spisová značka:33 Cdo 4136/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4136.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Uznání závazku
Dotčené předpisy:§ 110 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4136/2018-290


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. V., bytem XY, b) XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupených Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Praha, Belgická 276/20, proti žalované PROJEKT WELLNEROVA s.r.o., se sídlem Olomouc, Hodolany, Fibichova 1141/2, identifikační číslo osoby 26818299, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem Brno, Riegrova 1378/1, o uložení povinnosti bezplatně odstranit vady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 382/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2018, č. j. 69 Co 639/2017-262, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2018, č. j. 69 Co 639/2017-262, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 69 Co 639/2017-262, potvrdil rozsudek ze dne 25. 7. 2017, č. j. 27 C 382/2016-201, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované na vlastní náklady odstranit vadu domu na adrese XY, projevující se zatékáním vody do prostoru garážových stání a sklepů v 1. PP stropem v prostoru atria domu a rozhodl o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež učinil soud prvního stupně, že žalobci v souladu s reklamačním řádem stavby ze dne 1. 1. 2008 uplatnili v záruční době (dne 30. 5. 2008) vadu domu na adrese XY, projevující se zatékáním vody do prostoru garážových stání a sklepů v 1. PP stropem v prostoru atria, s tím, že požadovali její bezplatné odstranění. Žalovaná započala s opravami, ale k odstranění vytčené vady nedošlo. Odvolací soud (k námitce žalované) dovodil, že právo žalobců na odstranění vad je promlčeno, neboť uplynula tříletá promlčecí doba, jejíž počátek připadá na den, kdy byla dotyčná vada nejen vytčena, ale bylo uplatněno právo na její bezplatné odstranění. Námitku žalobců, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neshledal opodstatněnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky doposud nevyřešené ohledně samostatného běhu záruční doby a promlčecí doby v případě, kdy dochází ke stavění záruční doby ve smyslu § 627 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kteroužto odvolací soud nesprávně posoudil. Přípustnost dovolání dále zakládají na přesvědčení, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou posoudil otázku promlčení jejich práva na odstranění vady, aniž vzal v úvahu přípis ze dne 18. 2. 2009 (ve spojení s přípisem ze dne 16. 1. 2009), jímž došlo „k uznání dluhu“ žalovanou. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury při řešení otázky posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání nezakládá dovolateli formulovaná otázka týkající se řešení samostatného běhu záruční doby a promlčecí doby v případech, kdy dochází k jejímu stavení, založená na přesvědčení, že v důsledku stavení záruční doby mělo dojít k počátku běhu nové tříleté promlčecí doby od okamžiku (včasného) uplatnění reklamace. Odvolací soud otázku uplatnění práva z odpovědnosti za vady posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž práva z odpovědnosti za vady prodané věci, pro které platí (zákonná nebo smluvní) záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. Jestliže prodávající neuspokojí právo, které bylo uplatněno v záruční době, může se kupující domáhat ochrany u soudu; promlčení tohoto práva nastane uplynutím tří let ode dne, kdy bylo uplatněno u prodávajícího (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1847/2015). Uvedené je v souladu i se závěry prezentovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 939/2016, na které žalobci odkazují, a od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Žalobci ve své argumentaci zjevně přehlížejí rozdíl mezi během (stavením) záruční doby pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady a během promlčecí doby pro jeho uplatnění.

Opodstatnění však nelze upřít argumentaci, že pro posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva na bezplatné odstranění uvedené vady, bylo podstatné, že žalovaná svou povinnost odstranit dotyčnou vadu (v přípisu ze dne 18. 2. 2009 ve spojení s předloženým plánem odstraňování vad na společných částech domu a řešení reklamačních případů ze dne 16. 1. 2009) uznala.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (promlčení práva na bezplatné odstranění vady).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak i jeho výše.

Odvolací soud vycházel ze zjištění (jež převzal od soudu prvního stupně), že žalobci vadu, která je předmětem v projednávané věci, dne 30. 5. 2008 nejen vytkli, ale současně uplatnili i právo na její bezplatné odstranění. Z toho dovodil právní závěr, že uplynutím tříleté promlčecí doby, jejíž počátek stanovil ode dne uplatnění práva z odpovědnosti, došlo k promlčení práva žalobců na odstranění vady, aniž zohlednil zjištění soudu prvního stupně (jež nebylo v odvolacím řízení zpochybněno), že žalovaná se v přípisu ze dne 18. 2. 2009 plně přihlásila k odpovědnosti za odstranění vad na společných částech domu v rozsahu a v termínech vyplývajících z jejího sdělení datovaného 16. 1. 2009 (i ohledně zatékání do 1. PP stropem v prostoru pod atriem) s tím, že cílem je udělat vše pro jejich dodržení. Z obsahu vyjádření jasně vyplývá vůle žalované uznat právo žalobců na bezplatné odstranění zmíněných vad, včetně té, která je předmětem sporu, tudíž obsahově splňuje veškeré náležitosti shora zmíněné pro závěr, že jím došlo k uznání práva na bezplatné odstranění vady, která je předmětem řízení.

Jak vyplývá z ustálené judikatury, pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu a výše, je důsledkem tohoto úkonu přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, nebo ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015).

Lze proto uzavřít, že právní posouzení otázky promlčení práva žalobců na bezplatné odstranění vady, která je předmětem sporu v projednávané věci, odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

S ohledem na výše uvedené logicky odpadá důvod pro přezkum správnosti řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 18. 12. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu