Rozhodnutí NS

7 Tdo 130/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/26/2020
Spisová značka:7 Tdo 130/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.130.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1672/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 130/2020-561


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného Z. Z., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 11 To 128/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 96/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2018, č. j. 14 T 96/2018-458, byl obviněný Z. Z. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. D. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním popsaným v bodě 2. výroku o vině zmíněného rozsudku spočívajícím v tom, že dne 8. 1. 2017 v době od 01:30 hod. do 01:50 hod. venku před restaurací XY v obci Horoměřice, během incidentu spoluobviněného R. D. (popsaného v bodu 1. výroku o vině téhož rozhodnutí), sebral dřevěné poleno z hromady dřeva, které úmyslně zvenčí hodil směrem do restaurace, kterým za přítomnosti všech hostů restaurace zasáhl do levého boku incidentu přihlížející poškozenou K. K., další poleno úmyslně hodil směrem do vchodových dveří restaurace, ve kterých stála incidentu přihlížející poškozená B. B., kterou taktéž za přítomnosti všech hostů restaurace polenem zasáhl do čela její hlavy nad levé oko, čímž poškozené B. B. způsobil otevřenou vpáčenou zlomeninu přední stěny čelní dutiny a vnitřního okraje očnice vlevo s tržnou ranou délky 8 až 10 cm jdoucí od vnitřního koutku levého oka do vlasem kryté části hlavy, podkožní krevní výron v levé očnici, zejména horního víčka levého oka a v jejím okolí a podkožní krevní výron v okolí pravé očnice, přičemž následkem těchto zranění byla poškozená B. B. podstatně a citelně omezena v běžném způsobu života po dobu okolo pěti týdnů.

3. Tento rozsudek následně napadli obvinění a poškozená B. B. odvoláními. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 11 To 128/2019-503, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě škody týkajících se obviněného Z. Z. a poškozené B. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené B. B. na náhradě škody 846 157,96 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na občanskoprávní řízení. Odvolání obviněných Z. Z. a R. D. pak byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Z. Z. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů jednak učinily nesprávné právní posouzení, když uvedly, že se dopustil přečinů ublížení na zdraví a výtržnictví, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že svědci popsali skutkový děj tak, jak si ho pod vlivem alkoholu zapamatovali a poté po vzájemné konzultaci upřesnili, a nikoliv, jak se stal. Krom toho podle svědkyně D. K. měla hodit poleno osoba v modré bundě, kterou však obviněný neměl. Dále namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními. Výpověď poškozené byla nekonzistentní a vnitřně rozporná, neboť v přípravném řízení tvrdila, že neví, kdo po ní poleno hodil, před soudem naopak uvedla, že ho obviněný sebral před hospodou a pak ho na ní hodil, avšak k dotazu obhajoby doplnila, že ho polena brát neviděla. Někteří svědci tvrdili, že ke dveřím šli poté, co svědek J. E. přiběhl dovnitř po zasažení pepřovým sprejem, někteří pak, že se srotili u východu, když si obviněný R. D. a J. E. šli ven věci vyříkat. Nejasné také bylo, jak se dostal ven svědek K. Š., jehož nikdo neviděl procházet hlavními dveřmi. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami, kdo kde stál a ležel, např. zda se poškozený F. K. nacházel půl metru či dva metry od dveří, navíc obviněného nikdo neviděl brát si polena, kterými pak měl házet. Dále spatřoval rozpory v tom, kudy a jak tato polena letěla. Nalézací soud tedy uvěřil opilým svědkům zainteresovaným na výsledku řízení místo osobám bez přiměřeného zájmu, poškozená pak mohla obviněním sledovat majetkový prospěch. Obviněný zmíněné vady namítal již v rámci odvolání, avšak odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal a pouze převzal skutkové závěry soudu prvního stupně. Tímto nevypořádáním se s podstatnými námitkami zásadními pro rozhodnutí, paušálně odbytými nepřezkoumatelnými obecnými frázemi, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a způsobena procesní vada, ke které je třeba v souladu s judikaturou Ústavního soudu přihlížet i v rámci dovolání. Došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť soudy obou stupňů hodnotily důkazy selektivním způsobem, kdy nebylo přihlíženo k důkazům svědčícím ve prospěch obviněného, resp. bylo odhlíženo od rozporů ve výpovědích svědků a poškozených. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle kterého neexistovaly v rozhodnutí soudu prvního stupně žádné skutečné rozpory či nesrovnalosti a že určité nesrovnalosti mezi jednotlivými výpověďmi a důkazy nezpůsobují stav, o kterém by byly objektivní pochybnosti. V této trestní věci byly důkazy odůvodňující závěr o vině i nevině obviněného, došlo tedy k porušení zásady in dubio pro reo.

5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že obviněný uvedené námitky uplatňoval již v rámci své dosavadní obhajoby i svého odvolání, soud druhého stupně se jimi zabýval a náležitě a dostatečně se s nimi vypořádal, přičemž na jeho závěry lze bez výhrad odkázat. Jestliže přezkumné řízení v druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil u odvolacího soudu. Takové dovolání by pak mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Krom toho se obviněný ve své argumentaci zabýval prakticky výlučně otázkami skutkovými. K tomu konstatovala, že skutkové závěry byly náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Z výpovědi svědka F. K. a poškozené B. B. vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo hodil po poškozené dřevěné poleno. Pokud existovaly rozpory ve výpovědích dalších svědků, týkaly se drobností, konkrétně kde a kdo ze svědků a obviněných v dané chvíli stál. Obviněný se tedy svým dovoláním domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z toho vyvozoval odlišné skutkové závěry. Takto pojaté námitky však nesměřovaly proti právnímu hodnocení, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, což nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.

7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

8. Vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Ani v podstatě obecnou námitku týkající se nesprávného právního posouzení jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit. Tato námitka by sice mohla být formálně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť ji obviněný postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů obou stupňů. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

14. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka taktéž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť má procesní charakter a rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

16. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného Z. Z. shledat nelze.

17. Soudy obou stupňů zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně jednání obviněného. Především poškozená uvedla, zohlední-li se procesně použitelná výpověď učiněná v hlavním líčení a nikoli jí podané vysvětlení v rámci prověřování, že viděla obviněného, jak stojí mezi dveřmi, drží poleno a hrozí jí jeho hozením, přičemž následně poleno zasáhlo jednak svědkyni K. K. a poté poškozenou. Sdělila, že neviděla, jak poleno bere do rukou, což je ovšem zjevně zcela nepodstatné, pokud viděla následující fázi útoku. Výpověď poškozené není důvodu jakkoli zpochybňovat s odkazem na ničím nepodložené tvrzení o pouhé snaze se na úkor obviněného obohatit, zejména pokud jí bylo objektivně způsobeno ublížení na zdraví. Nelze také přehlédnout charakter tohoto poranění poškozené, že se v ráně na její hlavě našel kousek dřeva a v místnosti bylo následně nalezeno dřevěné poleno, jejichž větší množství se nacházelo bezprostředně před restaurací. Co se týče otázky, kdo vůči poškozené takto jednal, je vedle usvědčující výpovědi poškozené třeba nejprve zdůraznit, že bylo zjevně zcela vyloučeno, a obviněný to ani netvrdí, že by se do věci zapojila jiná, nijak zainteresovaná osoba, hodila po poškozené a svědkyni K. K. se značnou intenzitou dřevěné polena ležící před restaurací a následně zase odešla. Z osob přítomných na místě a zapojených určitým způsobem v konfliktu bylo nutné zcela nepochybně vyloučit J. E. a D. K., kteří se nacházeli na toaletě, kde si J. E. po zasažení pepřovým sprejem vymýval oči, stejně tak činil K. Š. v kuchyni (tedy taktéž mimo prostor místnosti, kde došlo k útoku na poškozenou). Rovněž lze vyloučit F. K., jenž se v době útoku nacházel na zemi napadán spoluobviněným R. D., u čehož zasahovala jeho manželka K. D. N. K. K. popsala, že byla rovněž zasažena dřevěným polenem, přičemž z přítomných na místě tak zbývá kromě poškozené pouze obviněný. Neexistuje tedy v podstatě jiná možnost, než že takto mohla vůči poškozené a K. K. jednat a také jednala právě tato osoba.

18. Uvedené ostatně dále podporuje i skutečnost, že vedle poškozené i F. K. popsal výhružky ze strany obviněného ohledně hození polena, které jeho útoku předcházely. Na závěr lze poukázat také na výpověď svědka J. R., partnera poškozené, podle které mu obviněný R. D. následně sdělil, že to byl obviněný, kdo po poškozené dřevěné poleno hodil, byť je třeba zmínit, že v hlavním líčení takové sdělení obviněný R. D. popřel.

19. Nejvyšší soud dále doplňuje, že není rozhodné (a prakticky ani možné) určení přesné polohy všech svědků, poškozených i obviněných, jelikož se jednalo o poměrně malý prostor a v detailu nikoli zcela přehlednou situaci. Jak se v každém časovém okamžiku celá událost, jejíž součástí byl útok obviněného, v podstatných momentech odehrála, je však zcela zřejmé. Stěžejní totiž bylo zjistit, kdo a jakým způsobem dřevěné poleno hodil, kdo jím byl zasažen a jaká zranění mu byla způsobena, což bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě a bez pochybností prokázáno. Naopak např. otázka přesné lokalizace polohy ležícího F. K., tedy zda se nacházel půl metr či metr od dveří, na uvedených zjištěních nic nezmění, stejně jako barva bundy útočníka sdělená svědkyní D. K. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že se skutkový děj stal tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

20. Pokud obviněný namítl, že nalézací soud uvěřil opilým svědkům zainteresovaným na výsledku řízení namísto osobám bez přiměřeného zájmu, je nutné především uvést, že ve věci se jednalo o konflikt mezi dvěma skupinami osob, které se v restauraci nacházely vždy pohromadě a tyto osoby mezi sebou měly příbuzenské, partnerské či přátelské vztahy. Z učiněných skutkových zjištění pak nijak nevyplývá závěr, že by jedna skupina osob byla opilá a druhá nikoliv, když bylo naopak zřejmé, že alkohol zde požívala většina osob, přičemž přesnější míra nebyla nijak zjišťována. Požitý alkohol ovšem nezpůsobil úplné nevybavení si průběhu skutkového děje. Zmíněná námitka je tak zcela irelevantní.

21. Veškeré důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny, skutková zjištění na ně zjevně navazují a není zde v konečném důsledku mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor.

22. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu seznatelný.

23. V souvislosti s námitkami a představou obviněného, že je porušením jeho práv, pokud není opětovně na každou jejich námitku reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Lze také dodat, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné i pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

24. V obecném smyslu je namístě také doplnit, že na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

25. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

26. Zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že jistou formulační nepřesnost by bylo možné shledat ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené B. B. na náhradě škody 846 157,96 Kč, neboť se poškozená domáhala v části skutečně náhrady škody (ztráty na výdělku), nicméně v části odčinění nemajetkové újmy (za bolest, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy). Zmíněný výrok by přitom měl přesně označovat nárok, který byl poškozenému přiznán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 176/2018). S ohledem na vázanost Nejvyššího soudu při přezkumu rozhodnutí v dovolacím řízení rozsahem a důvody dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) a formální charakter vady (když je jinak zřejmé, že poškozené byl důvodně přiznán nárok právě v takové výši, který navíc byl v odůvodnění podrobněji rozepsán a rozveden) ovšem nebylo podkladu a ani zásadního důvodu pro jakoukoli změnu.

27. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 16. 5. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až 30. 1. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel