Rozhodnutí NS

30 Cdo 1377/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 1377/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1377.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1377/2019-128


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Imex Group, s. r. o., IČO 25829050, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1343/16, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, o zaplacení 35 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 438/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ˗ pobočky ve Zlíně ze dne 27. 11. 2018, č. j. 59 Co 254/2018-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 35 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé jí nesprávným úředním postupem složek integrovaného záchranného systému v souvislosti s výbuchem skladu č. 12 dne 3. 12. 2014 v areálu Vojenského technického ústavu ve Vrběticích.

Krajský soud v Brně ˗ pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně jako soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 19 C 438/2017-92, kterým soud zastavil řízení (výrok I), uložil České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně vrátit žalobkyni část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok II), a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázky uvedené v dovolání pod body b) a c), tedy „zda je lhůta k zaplacení soudního poplatku lhůtou hmotněprávní nebo procesněprávní, a zda tedy, jak tvrdí soud prvního stupně, byl soudní poplatek 2 000 Kč zaplacen opožděně, nebo naopak včas“, a „zda lhůta k zaplacení soudního poplatku, navíc pak v tak značné výši jako zde (1 750 000 Kč) může být určena soudem toliko v trvání 2 dnů, jak učinil soud prvního stupně“, přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru o tom, že žalobkyně neuhradila soudní poplatek ve správné výši.

Otázka použitelnosti položky 8a Sazebníku soudních poplatků dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud svým závěrem, že se v projednávané věci nejedná o odpovědnost v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nýbrž že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o IZS“), neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018), když v ní vyložené závěry stran poplatkové povinnosti jsou použitelné bez dalšího i na řízení o náhradu škody podle zákona o IZS.

K vadám řízení namítaným žalobkyní (že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, než o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího usnesení seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit) dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 7. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu