Rozhodnutí NS

25 Cdo 1396/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/20/2019
Spisová značka:25 Cdo 1396/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1396.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 písm. a) předpisu č. 549/1991Sb.
§ 7 odst. 1 předpisu č. 549/1991Sb.
§ 11 odst. 2 písm. n) předpisu č. 549/1991Sb.
§ 107 odst. 4 o. s. ř.
§ 107a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1396/2019-130


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: ENREDA a. s., se sídlem Mezírka 775/1, Brno, IČO 27758532, zastoupená Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti žalovanému: L. G., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 141/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 1. 2019, č. j. 59 Co 7/2019-110, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 1. 2019, č. j. 59 Co 7/2019-110, se mění takto: Usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 11. 2018, č. j. 20 C 141/2017-99, se mění tak, že řízení se nezastavuje.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 20 C 141/2017-99, zastavil řízení o zaplacení částky 110.000 USD s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žaloba ve věci byla původně podána insolvenčním správcem dlužníka LTC Vysoké Mýto, a. s., Ing. Davidem Jánošíkem, jenž byl osvobozen od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Po podání žaloby došlo k postoupení uplatněné pohledávky na společnost ENREDA a. s., v návaznosti na což soud prvního stupně na návrh žalobce připustil postupem podle § 107a o. s. ř. vstup jmenované společnosti do řízení na místo dosavadního žalobce. Jelikož nové žalobkyni nesvědčilo postavení insolvenčního správce ani postavení poškozené v trestním řízení a ve věci dosud neproběhlo jednání, přistoupil okresní soud k vyměření soudního poplatku za žalobu ve výši 141.097 Kč, a poté, co jej žalobkyně ve lhůtě nezaplatila a ani nepožádala o osvobození od jeho placení, řízení zastavil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 14. 1. 2019, č. j. 59 Co 7/2019-110, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1252/07, resp. ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1929/10, a uzavřel, že žalobkyně sice musela ve smyslu § 107 odst. 4 a § 107a odst. 3 o. s. ř. přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu, za ten však nelze považovat postavení nového účastníka řízení a hodnocení podmínek pro existenci jeho práva na osvobození od placení soudních poplatků. Pokud se tedy na žalobkyni nevztahuje osobní osvobození od soudních poplatků a ani jí nebylo podle § 138 o. s. ř. přiznáno soudem, vznikla jí okamžikem nástupu do řízení povinnost k úhradě soudního poplatku za podanou žalobu, a okresní soud postupoval správně, pokud po uplynutí lhůty k jeho zaplacení řízení zastavil. Dané pojetí reflektuje princip stejného přístupu k jednotlivým účastníkům, jež stíhá poplatková povinnost, a rovněž umožňuje čelit případnému účelovému obcházení zákona o soudních poplatcích.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky, zda lze po procesním nástupci původního žalobce, jenž byl ze zákona osvobozen od soudních poplatků, požadovat po jeho vstupu do řízení zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 144/2015.

Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení žalobkyní vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „zákon o soudních poplatcích“), se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel (navrhovatelé), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení řízení").

Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích je poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, splatný vznikem poplatkové povinnosti.

Podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozuje insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.

Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval otázkou, zda lze po procesním nástupci insolvenčního správce, který byl ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, požadovat zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podané původním žalobcem (insolvenčním správcem). Uzavřel, že vstoupí-li do řízení po jeho zahájení procesní nástupce původního žalobce, stává se ke dni právní moci usnesení, jímž soud vyhoví návrhu na vstup do řízení podle § 107a o. s. ř., účastníkem řízení. Musí přitom přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107a odst. 3, § 107 odst. 4 o. s. ř.), tedy – jinými slovy – vstupuje do procesních práv a povinností původního žalobce. Z toho pak plyne, že neměl-li povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání původní žalobce [neboť byl od jeho placení osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích], nemá tuto povinnost ani jeho procesní nástupce, který do řízení vstoupil podle § 107a o. s. ř. až po podání odvolání. Řečené platí bez zřetele k tomu, že na procesního nástupce nepřechází osobní osvobození původního účastníka podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích (ani osvobození přiznané původnímu účastníku řízení podle § 138 o. s. ř.; srov. shodně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 30 Cm 3/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 51). Po procesním nástupci tudíž nelze požadovat, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání podané jeho procesním předchůdcem, jenž byl od placení soudních poplatků osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a odvolací řízení nelze zastavit pro nezaplacení takového poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 144/2015, publikované pod číslem 97/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěry citovaného usnesení, jakkoli se týkají poplatkové povinnosti procesního nástupce původního účastníka v odvolacím řízení, je možno aplikovat rovněž v nyní projednávané věci. Lze shrnout, že vstoupila-li žalobkyně do řízení až po podání žaloby ve věci samé, musela přijmout stav řízení, který tu byl v době jejího nástupu, tzn. vstoupila do procesních práv a povinností původního žalobce. Z toho pak plyne, že nevznikla-li původnímu žalobci poplatková povinnost za řízení před soudem prvního stupně vzhledem k jeho zákonnému osobnímu osvobození od soudních poplatků, nemůže ji mít ani stávající žalobkyně, jež vstoupila na jeho místo až po zahájení řízení. Uvedené přitom platí bez ohledu na to, že na procesního nástupce osobní osvobození původního účastníka ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nepřechází.

Jelikož právní posouzení otázky poplatkové povinnosti procesního nástupce žalobce od soudního poplatku osvobozeného není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť o všech nákladech řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. 6. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu