Rozhodnutí NS

3 Tdo 355/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:3 Tdo 355/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.355.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Škoda
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,2 tr. zákoníku
§ 137 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 355/2019-207


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněného J. P., roz. Ch., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 44 To 440/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 12/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 1 T 12/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 4. 2017 v Praze 6, XY, v obchodu C.A.P., si po předchozí e-mailové rezervaci zapůjčil 4 jízdní kola (1x pánské horké jízdní kolo zn. SPIDER TREK MTB 21 palců s příslušenstvím, 2x pánské horské jízdní kolo zn. SPIDER TREK 19 palců a 21 palců a 1x dámské jízdní kolo zn. ACSTAR CROSS FIRE 100 LADY 17 palců) složil zálohu ve výši 6.000 Kč s tím, že zápůjčka trvala do 28. 4. 2017, následně přestal reagovat na výzvy o vrácení zapůjčených kol, přičemž předmětná kola si půjčoval, ačkoli věděl, že je nevrátí, čímž způsobil společnosti C.A.P. J. B., IČ: XY, škodu ve výši 28.000 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl dne 15. 12. 2015 trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 134/2015, který nabyl právní moci dne 6. 1. 2016, odsouzen mimo jiné pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let.

Za tento přečin a sbíhající se úmyslný přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 7. 2018, č. j. 38 T 102/2018-182, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2018, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost C.A.P J. B., IČ: XY, se sídlem XY, XY, odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu, a to z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 7. 2018, č. j. 38 T 102/2018-182, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 1 T 12/2018, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.

O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 44 To 440/2018, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnul.


II.


Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 44 To 440/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 193–194), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutu nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje ve způsobu stanovení jím způsobené škody, neboť za stavu skutkových zjištění, kdy soudy mají za prokázaný podvodný úmysl vylákat a nevrátit zapůjčená kola, odpovídá výše škody obvyklé ceně kol (zjištěno ve výši 28.000 Kč) ponížené o částku složené zálohy ve výši 6.000 Kč, neboť uzavření smlouvy o zápůjčce bylo pouze prostředkem k vylákání jízdních kol na poškozeném a skutečná škoda na majetku poškozeného je proto pouze ve výši 22.000 Kč. Dovolatel rovněž nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že je třeba vzít v úvahu i škodu v podobě půjčovného, která představuje škodu způsobenou majiteli půjčovny. Má za to, že nelze jím složenou zálohu započítat na půjčovné, neboť podle nalézacího soudu bylo jeho úmyslem předmětná jízdní kola podvodně vylákat za použití uzavření smlouvy, kdy vypůjčitel požadoval složení zálohy. Případný ušlý zisk poškozeného v podobě ušlého půjčovného ve vztahu k vylákaným jízdním kolům je otázkou případného občanskoprávního řízení, ale nelze jej zahrnout pod škodu ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku. Dále namítá, že takto vytýkaný nesprávný postup soudů je i v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího srov. usnesení 6 Tdo 1141/2012, rozh. č. 27/1996 Sb. tr. rozh. Dovolatel je současně toho názoru, že otázka řádného stanovení výše škody má zásadní právní význam, kdy současné projednání dovolání může ovlivnit jeho postavení v trestním řízení potud, že při novém projednání věci může být upuštěno od uložení souhrnného trestu, resp. mu může být s ohledem na nižší škodu uložen mírnější trest.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 44 To 440/2018, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 126/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že nic nevypovídá o tom, že by při zohlednění dovolatelem složené zálohy ve výši 6.000 Kč nedosahovala výše jím způsobeného škodlivého následku zákonné hranice škody nikoli nepatrné, tak jak vyplývá z odpovídající části přisouzené věty právní a že by tak jeho jednání již nebylo trestným činem. Pokud dovolatel zmiňuje případný dopad snížené výše způsobené škody na výrok o trestu, pak přehlíží, že byl uznán vinným i za sbíhající se trestnou činnost a byl mu uložen souhrnný trest.

Případnou vadu v aplikaci ustanovení § 137 tr. zákoníku by nebylo možno dovodit ani s dovolatelovým poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení 6 Tdo 1141/2012, rozh. č. 27/1996 Sb. tr. rozh.), která se vztahuje ke skutkově odlišné věci.

V posuzovaném případě se jednalo o pronájem čtyř jízdních kol v celkové hodnotě 28.000 Kč, který nebyl z dovolatelovy strany realizován ve smyslu § 2201 a násl. občanského zákoníku o nájmu věci, ale již s počátečním trestným záměrem, směřujícím k vylákání uvedeného předmětu smluvního vztahu. Uvedený záměr dovolatel také uskutečnil k vlastnímu obohacení, odpovídajícímu tržní hodnotě vylákaných jízdních kol, o kterou současně poškodil svého smluvního partnera. Jestliže bylo složení tzv. zálohy ve výši 6.000 Kč podmínkou k tomu, aby se předmět nájmu dostal do nájemcovy dispozice, pak je namístě vnímat takto uskutečněnou platbu pouze jako náklad vynaložený na dosažení dovolatelova trestného záměru, aniž by tak bylo možno takovou okolnost posuzovaného jednání považovat za jakkoliv ovlivňující výši způsobeného škodlivého následku na vylákaných jízdních kolech. Navíc zůstává otázkou, k jakému konkrétnímu účelovému určení se ona poskytnutá záloha vztahovala, kdy odvolací soud platbu ve výši 6.000 Kč označil výslovně jako garanci s tím, že by její výše (právě s ohledem na to, že došlo k jejímu snížení o jednu polovinu) nemohla pokrýt ani půjčovné za předmětná jízdní kola. Takovou úvahu je přitom možno vyložit tím způsobem, že by poskytnutá platba mohla být pro pokrytí uvedeného účelu zohlednitelná pouze tehdy, pokud by půjčovné nebylo uhrazeno buď vůbec, nebo v dohodnuté výši, a to za předpokladu řádného vrácení předmětu nájmu. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy se zcela správně řídily těmi rozhodnými skutkovými okolnostmi dovolatelova jednání, které se nacházely v příčinné souvislosti se způsobeným trestným následkem a tím i s jeho rozsahem v následně přisouzené výši. Jak odvolací soud v této souvislosti zcela správně zdůraznil, vina obviněného se vztahuje k takovému jeho jednání, kdy si předmětná kola „vypůjčil“ s úmyslem je již nevrátit a tudíž takto způsobený trestný následek musí odpovídat tržní hodnotě vylákaných jízdních kol tak jak je předepsána v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Uhrazená platba zálohy či garance tak v rámci předmětného trestního řízení zcela postrádá na takovém právním titulu, který by odůvodňoval její zohlednění při stanovení výše způsobené škody.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť podané dovolání je zjevně neopodstatněné.


III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 44 To 440/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněným uplatněnou námitku stran určení výše škody lze pod předmětný dovolací důvod podřadit.

Obviněný namítl, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 137 tr. zákoníku, kdy podle obviněného měly cenu kol v celkové výši 28.000 Kč ponížit o částku složené zálohy ve výši 6.000 Kč, neboť uzavření smlouvy o zápůjčce bylo pouze prostředkem k vylákání jízdních kol na poškozeném a skutečná škoda na majetku poškozeného je proto pouze ve výši 22.000 Kč.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050–2056).

Uplatnění nároku na náhradu škody je možné v rámci trestního řízení učinit v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř., kdy je poškozený mající podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Tento návrh je pak projednán v tzv. adhezním řízení o náhradě škody, kteréžto je součástí trestního řízení a splývá s ním. Soud v něm rozhoduje podle hmotného práva povahy jiné než trestní, ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu (srovnej Šámal, P. a kol, S. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 315).

Pro účely trestního řízení je nutno posuzovat výši škody k okamžiku spáchání trestného činu, neboť má vliv na právní kvalifikaci jednání pachatele. Soudy zcela správně vycházely z celkové hodnoty odcizených kol v době, kdy došlo ze strany obviněného k uvedení poškozeného v omyl, tedy k momentu, kdy byl trestný čin dokonán. Při určení výše škody vycházel nalézací soud z odborného vyjádření ze dne 8. 9. 2017, které hodnotu odcizených kol stanovilo na částku 28.000 Kč. Nalézací soud uvedl, že „nelze přesně zjistit částku, která by poškozenému panu J. B. měla být obžalovaným zaplacena jako náhrada škody“, a dále, že „nemůže poškozenému přiznat náhradu škody ve výši 28.000,- Kč, protože obžalovaný jednak zaplatil zálohu ve výši 6.000,- Kč a jednak bylo jedno z jízdních kol poškozenému vráceno“. Nalézací soud proto postupoval v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. a poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se k předmětné námitce obviněného vyjádřil v rámci napadeného usnesení, kdy uvedl, že vina obžalovanému je tedy kladena toliko za částku, kterou předmětná kola představovala, tedy na hodnotu kol v konkrétní době a čase, kdy si je obžalovaný „vypůjčil“ s úmyslem, již je nevrátit. Na tuto skutečnost nemá vliv ani následná situace, kdy jedno kolo ... bylo poškozenému, respektive půjčovně vráceno, … neboť pro posouzení výše způsobené škody je naprosto jednoznačně třeba vycházet z hodnoty kol v době jejich zapůjčení (str. 2–3 napadeného usnesení). S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Pro účely trestního řízení se stanovuje výše škody podle ustanovení § 137 tr. zákoníku, které říká, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů a obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

Škoda, která tedy byla poškozenému způsobena trestním jednáním obviněného a která bude poškozenému případně určena k náhradě, bude stanovena v rámci občanskoprávního řízení, v rámci něhož bude škoda stanovena nejen s ohledem na zaplacenou zálohu, ale i reálnou hodnotu jednotlivých kol a případně i ušlý zisk poškozeného. V projednávané věci není zaplacená záloha pro stanovení výše škody coby znaku skutkové podstaty přečinu podvodu relevantní, neboť je třeba vycházet z tržní hodnoty odcizených kol, a může být zohledněna až ve vztahu k určení náhrady škody poškozeného.

S ohledem na výše uvedené shledal dovolací soud námitku obviněného neopodstatněnou.

K odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1141/2012, Nejvyšší soud uvádí, že se v tomto případě jednalo o skutkově zcela odlišnou věc, týkající se leasingového vztahu, kdy vznikla škoda ve výši rovnající se rozdílu mezi kupní cenou automobilu a platbou, která byla na ni započtena.

Nad rámec Nejvyšší soud připomíná, že případné snížení výše škody by nebylo dostačujícím podnětem ke změně výroku o trestu. Obviněný zcela přehlíží skutečnost, že byl současně odsouzen za sbíhající se trestnou činnost, stejně jako skutečnost, že byl shledán vinným i podle odst. 2 § 209 tr. zákoníku, tedy pro opakující se trestnou.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).


IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu