Rozhodnutí NS

32 Cdo 2641/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/14/2019
Spisová značka:32 Cdo 2641/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2641.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2641/2019-259


USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Lázně Poděbrady, a. s., se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 39, identifikační číslo osoby 45147833, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, proti žalované MAO a. s., se sídlem v Kladně, Huťská 1557, identifikační číslo osoby 16978307, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o zaplacení částky 232 552 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 27/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, č. j. 21 Co 44/2019-235, takto:

      Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:


Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 18. 1. 2019, č. j. 14 C 27/2017-222, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje a o vrácení části soudního poplatku se nerozhoduje.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí stojí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dílem jde o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvedla, že „napadené rozhodnutí stojí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dílem jde o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: Jestli na vyřešení otázky, zda se na vyměření soudního poplatku ve spojitosti se změnou žaloby, kterou žalobce navrhl po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., kterým se novelizuje zákon o soudních poplatcích, užijí ve smyslu přechodných ustanovení čl. VI této novely pravidla dle zákona o soudních poplatcích ve znění do účinnosti této novely, je rozhodná totožnost předmětů řízení žaloby před její změnou a po její změně nebo alespoň existence takových okolností, které nastaly po podání žaloby, a které nebylo možné při jejím podání ani při vynaložení přiměřené míry opatrnosti předvídat, a které vedou ke změně žaloby, bez níž by nebylo možné žalobu projednat (např. pokud je požadována oprava vady díla, kterou může provést pouze určitý zhotovitel, který v mezidobí zemřel a požadované plnění by bez změny žaloby bylo plněním nemožným) resp. kdy je změnu žaloby třeba chápat již jako návrh na zastavení původního řízení a zároveň jako nový návrh.“

Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz). Nejvyšší soud navíc podotýká, že dovolatelkou formulovaná „právní otázka“ je na hraně srozumitelnosti a že na řešení takové „otázky“ odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Založil je na závěru, že připuštěním změny žaloby soudem nedochází k zahájení nového řízení, ale jde o pokračování stále stejného řízení, i když s odlišným předmětem. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila.

I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatelka prostřednictvím odkazu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou její odkazy správné, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu, a závěry citovaných rozhodnutí tedy na projednávanou věc nedopadají. V usnesení ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016, se Nejvyšší soud zabýval otázkou překážky věci rozsouzené. V usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, pak Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy se žalovaná smluvně zavázala, že přebírá veškeré závazky, které případně vzejdou žalobci ze soudního řízení vedeného pod sp. zn. 16 Cm 300/95, v němž se žalobkyně domáhala vydání věci, eventuálně náhrady škody. Poté však žalobkyně změnila žalobu, nově se domáhala peněžité náhrady za znehodnocení vozidla a věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 16 Cm 43/2006. Nejvyšší soud v této jiné věci přitakal závěru soudů nižších stupňů, že jestliže došlo ke změně žaloby s novým předmětem plnění, nejde již o totožný předmět řízení tak, jak byl specifikován ve smlouvě o převzetí plnění, a žalobu je třeba zamítnout.

Jestliže dovolatelka namítá, že odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, „na daný případ nelze aplikovat“, neuplatňuje tím žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř., a její tvrzení je tedy z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. 8. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu