Rozhodnutí NS

26 Cdo 4036/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:26 Cdo 4036/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4036.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem bytu
Právní nástupnictví
Výpověď z nájmu bytu
Dotčené předpisy:§ 680 odst. 2 obč. zák.
§ 711 odst. 4 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 4036/2018-288


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalovaným 1) P. H. a 2) M. H., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 444/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017, č. j. 19 Co 49/2017-231, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč k rukám Mgr. Pavla Švarce, advokáta se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
    Odůvodnění:

    Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2016, č. j. 5 C 444/2014-177, zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi žalovaných ze dne 23. října 2014 z nájmu žalobkyně k tam specifikovanému bytu, nacházejícímu se ve druhém poschodí tam označeného domu (dále jen „Výpověď“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

    K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2017, č. j. 19 Co 49/2017-231, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

    Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

    Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84/1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy se uplatnilo i ve vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. § 685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučovala a jeho aplikace nebyla vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. V dřívější judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006) nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. upravovalo zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž byl spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházely práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), tj. bez ohledu na skutečnost, zda o existenci nájemní smlouvy věděl, nastala-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojoval – nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupoval do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Citované ustanovení se vztahovalo nejen na složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které přecházely na nového vlastníka, učinil by tak výslovně. Nečiní-li tak, nebyl žádný důvod vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že na nového vlastníka přecházely jen vybraná práva a povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). Nový vlastník též bez dalšího vstupoval do nájemního vztahu (ke konkrétnímu bytu), který byl v době převodu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází, postižen výpovědí z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 756/2006, a z 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4216/2009).

    Dovolací soud zastává názor, že není žádného rozumného důvodu pro odchýlení se od těchto závěrů v poměrech nynější právní úpravy, neboť úprava obsažená v ustanovení § 2221 odst. 1 o. z. vychází ze stejných principů jako dřívější úprava obsažená v § 680 odst. 2 obč. zák.

    Judikatura Nejvyššího soudu však byla za dřívější právní úpravy ustálena rovněž v názoru, že v řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 4 obč. zák.) byl aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován byl pronajímatel. K podání této žaloby nebyla aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která v době jejího doručení nebyla nájemcem bytu (např. proto, že jí nájem již dříve zanikl nebo že nájemcem bytu nikdy nebyla). Výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z 18. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 5029/2016).

    Od těchto závěrů není důvod se odchýlit ani za současné právní úpravy. I k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může být aktivně legitimován jen nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017).

    V poměrech dřívější právní úpravy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 5029/2016 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. května 2018, sp. zn. III. ÚS 1054/18), dovodil, že výpověď z nájmu bytu nelze jednostranně odvolat (vzít zpět). Dovolací soud je přesvědčen, že uvedený názor je aplikovatelný i v poměrech nynější právní úpravy.

    Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že do původního nájemního vztahu, založeného nájemní smlouvou ze dne 31. března 2009, vstoupila na straně pronajímatelky kupní smlouvou ze dne 22. dubna 2014 obchodní společnost M&M investiční s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 535/15, IČO: 28779827 (dále jen „obchodní společnost“). Obchodní společnost dala dovolatelce výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z., datovanou 4. zářím 2014, kterou dovolatelka obdržela 8. září 2014 a 22. září 2014 podala u soudu žalobu na neoprávněnost výpovědi. Další výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z., datovanou rovněž 4. zářím 2014, dovolatelka obdržela od obchodní společnosti 19. září 2014 a žalobu na neoprávněnost výpovědi podala u soudu 13. listopadu 2014. Řízení v obou věcech bylo pravomocně zastaveno v důsledku zpětvzetí žalob. Spornou Výpověď, tentokrát z důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b/. o. z., pak dovolatelka obdržela 25. října 2014 již od žalovaných, ohledně nichž už v žalobě na neoprávněnost výpovědi prohlásila, že do jejich společného jmění manželů obchodní společnost převedla pozemek s předmětným domem. Ve smyslu ustálené judikatury tak žalovaní (pravděpodobně někdy v době od 19. září 2014 do 23. října 2014) vstoupili jako pronajímatelé do existujícího (avšak výpověďmi postiženého) nájemního vztahu k předmětnému bytu (viz § 2221 odst. 1 o. z.). Judikatura dovolacího soudu sice připustila úvahu o zpětvzetí výpovědi z nájmu bytu formou dvoustranného právního jednání pronajímatele a nájemce – např. i ve formě dohody o narovnání, v níž pronajímatel vezme zpět výpověď z nájmu bytu (srov odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 5029/2016). Nebyla-li však v červnu 2015, tj. v době, kdy obchodní společnost a dovolatelka uzavřely dohodu o narovnání, obchodní společnost vlastnicí předmětného domu a tudíž ani pronajímatelkou předmětného bytu, nemohla v té době účinně uzavřít dohodu o narovnání a nemohla se ani účinně zavázat ke zpětvzetí výpovědí z nájmu bytu, doručených dovolatelce 8. září 2014 a 19. září 2014 (v té době by mohli takovou dohodu s dovolatelkou uzavřít jen žalovaní jako tehdejší vlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu, kteří vstoupili do existujícího nájemního poměru postiženého těmito výpověďmi). Z toho pak vyplývá jediný možný důsledek, a to že na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 4. září 2014 dovolatelčin nájemní poměr k předmětnému bytu uplynutím tříměsíční výpovědní doby zanikl. Pak je ovšem v konečném důsledku v souladu s judikaturou názor, že dovolatelka nemohla být úspěšná s žalobou na neoprávněnost Výpovědi proto, že v době rozhodování odvolacího soudu již nebyla nájemkyní předmětného bytu, a proto taková výpověď v té době již neměla žádný vliv na její tehdejší „práva“ k bytu.

    Vzhledem k dovolacím námitkám, že i kdyby výpověď z nájmu nebyla vzata zpět, pak z následného jednání obou stran je zjevné, že nerozporují existenci nájemního vztahu, a pokud by přes to zanikl, „prodloužil se“ faktickým jednáním obou stran, dovolací soud jen na okraj připomíná ustanovení § 2238 o. z., podle něhož se nájemní smlouva považuje za řádně uzavřenou jen v případě, užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, k čemuž v daném případě – vzhledem k podaným výpovědím z nájmu – dojít nemohlo.

    Protože odvolací soud dospěl k (správnému) závěru, že dovolatelka není nájemkyní bytu (neboť její nájemní poměr k bytu zanikl na základě výpovědi, kterou jí jako tehdejší pronajímatel doručil právní předchůdce žalovaných) a není proto v řízení o určení neoprávněnosti Výpovědi aktivně legitimována, neměl již posuzovat její neoprávněnost. V dovolacím řízení je pak bezpředmětné zkoumat, zda jsou případně opodstatněné dovolací námitky vztahující se k otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z., byť odvolací soud se v odvolacím řízení touto otázkou nadbytečně zabýval. Na celkový závěr o nedůvodnosti žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu nemohlo mít řešení zmíněné otázky žádný vliv.

    Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

    Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

    S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o.s.ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

    V Brně dne 13. 2. 2019


    JUDr. Miroslav Ferák
    předseda senátu