Rozhodnutí NS

22 Cdo 3674/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 3674/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3674.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pravomoc soudu
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř.
předpisu č. 361/2003Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3674/2019-140


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Č., se sídlem v XY, IČO: XY, proti žalovanému P. O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, o určení vlastnictví a vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 374/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2019, č. j. 49 Co 60/2018-107, takto:


Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2019, č. j. 49 Co 60/2018-107, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 14 C 374/2016-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem generálského palaše s laserovým gravírováním „XY“, a dále uložení povinnosti žalovanému vydat tento generálský palaš žalobkyni (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 16 650 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný u žalobkyně zastával funkci generálního ředitele XY. V souvislosti s udělením generálské hodnosti byl pro žalovaného vyroben a následně mu byl k této příležitosti tehdejší ministryní spravedlnosti předán pamětní generálský palaš s laserovým gravírováním „XY“. Po skončení výkonu funkce žalovaného žalobkyně po žalovaném požadovala vrácení palaše, neboť tuto věc považovala za své vlastnictví.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že palaš je vlastnictvím žalovaného, neboť pro něj byl vyroben na míru a byl mu věnován v souvislosti s udělením generálské hodnosti. Ze zvyklostí u žalobkyně ostatně nevyplývá, že by se věnované palaše při skončení výkonu funkce vracely a žalobkyně toto tvrzení navrženými důkazy neprokázala. Soud prvního stupně dále konstatoval, že uložení povinnosti žalovanému předmětný palaš vrátit žalobkyni by se ve vojenském prostředí rovnalo prakticky degradaci. Žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem palaše proto soud prvního stupně zamítl a v návaznosti na to jako nedůvodnou zamítl rovněž žalobu na vydání věci.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 29. 3. 2019, č. j. 49 Co 60/2018-107, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o postoupení věci ministru spravedlnosti České republiky (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 16 650 Kč (výrok III.).

Odvolací soud v průběhu řízení dospěl k závěru, že věc nespadá do pravomoci obecných soudů, což představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky na straně soudu, pro který není možné v řízení pokračovat a o podané žalobě rozhodnout, a proto řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu.

Odvolací soud konstatoval, že se jedná o řízení ve věci služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), kde podle § 2 tohoto zákona ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů rozhoduje služební funkcionář, kterým je v tomto konkrétním případě ministr spravedlnosti jakožto nadřízený ředitele bezpečnostního sboru (neboť žalovaný byl ve vztahu k žalované generálním ředitelem bezpečnostního sboru).

Věc bylo podle odvolacího soudu třeba posuzovat podle zákona o služebním poměru, a to konkrétně podle ustanovení o náhradě škody, pod kterou spadají i nároky z titulu bezdůvodného obohacení.

Odvolací soud uzavřel, že nárok na vydání věci (generálského palaše), která byla žalovanému předána v době výkonu funkce generálního ředitele žalobkyně, má časový, místní i věcný poměr k výkonu služby žalovaného jako příslušníka bezpečnostního sboru, a proto se nejedná o nárok soukromoprávní povahy, nýbrž veřejnoprávní povahy, o němž obecným soudům rozhodovat nepřísluší.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny.

Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyřešil otázku procesního práva, zda může být rozhodování o soukromoprávním nároku na vydání věci, jež byla předána příslušníku bezpečnostního sboru v době výkonu jeho funkce, vyňato z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch služebního funkcionáře.

Žalobkyně má za to, že žalobou uplatněný nárok nemá základ v zákoně o služebním poměru. Řízení ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů se z povahy věci může vztahovat pouze na ta práva a povinnosti, které jsou zákonem o služebním poměru upraveny, přičemž služební funkcionář není příslušný rozhodovat o nárocích, které z tohoto zákona nevyplývají.

Žalobkyně se prostřednictvím podané žaloby nedomáhá ani náhrady škody, ani nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž podává vlastnickou žalobu na vydání věci spolu s požadavkem na určení vlastnického práva k této věci. Není tedy dán žádný důvod pro to, aby bylo rozhodování o takové žalobě vyňato ze soudní pravomoci. Předmětem reivindikační žaloby je totiž výhradně vydání zadržované věci, a nikoliv náhrada škody. Zadržením věci nemusí žalobkyni žádná škoda vzniknout, jde-li o věci, které vlastník nepoužívá, nebo o věci pro něj zcela bezcenné. Proto je otázka, zda vnikla škoda, zcela nerozhodná.

Žalobkyně dále uvádí, že cílem zákona o služebním poměru zcela jistě není vyloučit veškeré spory mezi účastníky služebního poměru z rozhodovací pravomoci obecných soudů, nýbrž svěřit služebnímu funkcionáři řešení pouze těch otázek, které úzce souvisejí s výkonem služby, kdy potřeba vrchnostenského rozhodnutí služebního funkcionáře je v takovém případě odůvodněna charakterem dané věci. Ochrana vlastnického práva, byť se jedná o účastníka služebního poměru, však takovou otázkou není, přičemž z povahy věci je naopak vyloučeno, aby rozhodování o zcela běžné reivindikační žalobě bylo vyňato z rozhodovací pravomoci obecných soudů a rozhodoval o ní služební funkcionář. Takový postup zákon o služebním poměru nepředpokládá a jeho akceptování by znamenalo nepřípustné rozšiřování pravomoci orgánů moci výkonné.

Žalobkyně ještě závěrem podotýká, že i kdyby žalobou uplatněný nárok spadal do rozhodovací pravomoci služebního funkcionáře podle zákona o služebním poměru, nebyl by pro rozhodnutí o této věci příslušný ministr spravedlnosti, ale generální ředitel žalobkyně, neboť žaloba byla podána až v době, kdy již funkce generálního ředitele žalobkyně žalovanému zanikla a žalovaný u žalobkyně nejdříve nadále působil na pozici ředitele věznice a poté služební poměr žalovaného u žalobkyně skončil úplně.

S ohledem na výše uvedené námitky proto žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“)
– (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k pravomoci soudu rozhodovat o ochraně vlastnického práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Žalobkyně v dovolání namítá zejména, že odvolací soud nesprávně posoudil procesněprávní otázku, zda jsou dány podmínky pro vynětí této věci z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch služebního funkcionáře, přestože se jedná o žalobu na vydání věci spolu s návrhem na určení vlastnického práva k této věci, kde žalobou uplatněný nárok nemá základ v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a žalobkyně se žalobou nedomáhala ani náhrady škody, ani nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu tohoto zákona.

Tato námitka je přípustná a zároveň i důvodná, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Soudy tedy mají obecnou pravomoc rozhodovat o věcech, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů, přičemž soukromoprávní vztah lze z hlediska tzv. mocenské teorie charakterizovat rovným postavením účastníků a nemožností jednostranně určovat obsah právního vztahu, z hlediska tzv. zájmové teorie jako vztah sloužící k prosazení zájmu jednotlivce, nikoliv zájmu veřejného či obecného, a z hlediska tzv. organické teorie jej lze definovat postavením jednotlivce v právním vztahu, a to na základě právní skutečnosti vyplývající z vůle jednajícího [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5773/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Při úvaze o tom, zda je posuzovaný právní vztah vztahem soukromoprávním či veřejnoprávním nicméně nelze vyjít pouze z toho, o jaké účastníky se v daném případě jedná, anebo v jakém právním předpise jsou obsaženy právní normy tento vztah upravující [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Samotná okolnost, že stranou žalující je v tomto případě organizační složka státu a žalovaným je bývalý příslušník bezpečnostního sboru, přičemž na tento právní vztah v době výkonu služby žalovaného u žalobkyně nepochybně dopadal zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, však nemůže vést bez dalšího k závěru, že posuzovanou věc je třeba chápat jako nárok vyplývající z veřejnoprávního vztahu, kde není dána rozhodovací pravomoc obecných soudů.

Žalobkyně se prostřednictvím podané žaloby domáhala vydání věci (generálského palaše), o níž se domnívá, že je jejím vlastnictvím, a tudíž že žalovaný tuto věc žalobkyni zadržuje neoprávněně, když jej při skončení výkonu služby žalobkyni neodevzdal; mimo to žalobkyně v rámci podané žaloby formulovala rovněž návrh na určení vlastnického práva k této věci, kdy požadovala, aby soud autoritativně určil, že vlastníkem generálského palaše je právě žalobkyně. Svůj žalobní návrh opřela o tvrzení, že žalovaný disponoval palašem na základě zápůjčky, tj. na základě obligačního právního vztahu.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se žalobkyně prostřednictvím podané reivindikační žaloby domáhala ochrany svého vlastnického práva k předmětné věci (generálskému palaši) spolu s určením, že jí toto právo skutečně náleží. Žalobkyně tak využila jednoho z prostředků ochrany vlastnického práva, jenž umožňuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a sice žalobu na vydání věci ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z., podle kterého ten, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Současně pak uplatnila určovací nárok ve smyslu § 80 o. s. ř.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že k rozhodování o vlastnických žalobách a jejich prostřednictvím uplatněných nárocích na ochranu vlastnického práva je pravomoc soudu obecně založena. Pokud se tedy žalobkyně v této věci domáhá ochrany svého vlastnického práva formou reivindikační žaloby (navíc spolu s uplatněním návrhu na určení vlastnického práva), není pochyb o tom, že věc spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)].

Výše citovaná judikatura byla přijata ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), konkrétně ve vztahu k § 126 odst. 1 obč. zák. Nicméně, s ohledem na znění tohoto ustanovení, podle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, v porovnání se zněním aktuálně účinné právní úpravy obsažené v § 1040 o. z., lze závěry dosavadní judikatury promítnout i do poměrů současné právní úpravy, neboť § 1040 o. z. chrání vlastnické právo způsobem co do základu obsahově shodným jako § 126 odst. 1 obč. zák. [obdobně ve vztahu k negatorní žalobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Ostatně ani v poměrech o. z. nejsou v judikatuře dovolacího soudu žádné pochybnosti o tom, že k projednání žalob na vydání věci nebo na určení vlastnického práva k věci je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, nebo rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 227/2019 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Z judikatury dovolacího soudu se ostatně podává, že rozhodování služebních funkcionářů ve smyslu § 2 zákona o služebním poměru se týká právě a jenom těch případů, které jsou podřaditelné zákonu o služebním poměru, tj. případů, které pod úpravu obsaženou v zákoně o služebním poměru spadají i z hlediska hmotněprávního [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 489/2014, ve vztahu k výsluhovému příspěvku (dostupné na www.nsoud.cz)]. Byť je uvedený zákon poměrně obsáhlý a obsahuje úpravu řady hmotněprávních nároků přímo se vážících k výkonu služebního poměru nebo nárokům s ním souvisejícím,
nelze ho – oproti úvaze odvolacího soudu – považovat za předpis natolik komplexní, že by zcela vylučoval pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Zákon o služebním poměru výslovně předpokládá např. možnost služebního funkcionáře rozhodnout o náhradě škody či vydání bezdůvodného obohacení (§ 196 odst. 2), tj. o institutech, kterým v obecné rovině nelze upřít soukromoprávní charakter. Žádné ustanovení služebního zákona však nesvěřuje služebnímu funkcionáři oprávnění řešit nároky na ochranu vlastnického práva, do něhož má být ze strany příslušníka bezpečnostního sboru protiprávně zasaženo, a již vůbec ne s tím spojené požadavky na určení vlastnického práva. To platí – pro danou věc – tím spíše, že právním podkladem pro předání generálského palaše žalovanému měla být zápůjčka jako typický soukromoprávní institut.

Tomu ostatně nasvědčuje již předmět úpravy a rozsah působnosti zákona o služebním poměru, podle jehož § 1 odst. 1 tento zákon upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Konkretizace tohoto předmětu a rozsahu působnosti je pak následně rozvedena v dalších zákonných ustanoveních tohoto zákona.

Vzhledem k výše uvedenému je proto úvaha odvolacího soudu, že k projednání a rozhodnutí o této věci není dána pravomoc obecných soudů, nesprávná. Žalobkyně se prostřednictvím podané žaloby nedomáhala ani náhrady škody, ani nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ani jiného nároku, jenž by byl tímto zákonem upraven, nýbrž se domáhala ochrany svého vlastnického práva k dané věci formou reivindikační žaloby spolu s návrhem na určení vlastnického práva k této věci. K projednání a rozhodnutí o žalobním návrhu žalobkyně je proto s ohledem na výše uvedené závěry dána pravomoc soudu.

Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu