Rozhodnutí NS

30 Cdo 2909/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 2909/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2909.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 234c o. s. ř.
§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2909/2019-203


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce A. Č., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu2 pod sp. zn. 37 C 111/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 11 Co 294/2018-109, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 127 750 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 99/2009, následně vedeného ve spojeném řízení u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 91/2009, resp. pod sp. zn. 39 C 92/2009 (dále jen „posuzované řízení“).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 37 C 111/2017-128, zamítl žalobu na zaplacení částky 127 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není.

Skutečnost, že odvolací soud pro posouzení přiměřené délky řízení a) samostatně nehodnotil kritérium celkové doby trvání posuzovaného řízení, že se b) zabýval pouze tím, zda došlo v posuzovaném řízení k průtahům, a nikoliv celkovou délkou řízení, a že c) nezohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk každé zvláště, a zároveň komplexně, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Naopak odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu určil počátek a konec posuzovaného řízení s ohledem na dobu přerušení řízení a na délku vedlejšího řízení sp. zn. 39 C 95/2009, pro které bylo posuzované řízení přerušeno (srov. bod III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně pro svůj závěr o přiměřené délce posuzovaného řízení zohlednil ostatní kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b)–e) OdpŠk (tedy složitost řízení, jednání poškozeného, postup soudů včetně zmiňovaných průtahů v řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného) samostatně a v jejich vzájemném poměru tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tyto námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. § 241a o. s. ř.).

Námitka, že odvolací soud nezohlednil počátek vzniku újmy žalobce již od roku 1998, kdy podal žalobu o totožném nároku na náhradu škody, která byla posléze pro předčasnost zamítnuta, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže k době před podáním žaloby v posuzovaném řízení nepřihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016). Nejvyšší soud v této souvislosti dále uvádí, že rozhodný počátek pro posuzování délky řízení a případné odčinění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou může výjimečně předcházet dni zahájení řízení dle procesních předpisů pouze tehdy, pokud účastníkům řízení bránil právní řád v jeho dřívějším zahájení (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016), což ovšem není případ žalobce, jemuž nic nebránilo, aby u soudu podal žalobu o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené v letech 1998–2003.

V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí, stejně jako např. v rozsudcích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, uvedl, že pokud újma spojená s nejistotou může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení; probíhající řízení je tak nezbytným předpokladem pro s ním spojený pocit nejistoty. Ani v tomto ohledu tedy nelze posuzovat vznik újmy žalobce již od roku 1998, neboť žádné skutečnosti ohledně řízení stále probíhajícího před podáním žaloby v posuzovaném řízení žalobce netvrdil.

Také námitka žalobce ohledně přičitatelnosti přerušení posuzovaného řízení státu z důvodu rozporného rozhodování soudů ve vedlejším řízení sp. zn. 39 C 95/2009 o pasivní legitimaci příslušné organizační jednotky státu a o existenci a příčinné souvislosti odpovědnosti státu za škodu, čímž mělo dojít k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vedlejším řízení došlo pro jiný právní názor a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). K tomu dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Tato okolnost ovšem nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který byl vydán ve vedlejším řízení, ani z dalších žalobcem uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu