Rozhodnutí NS

11 Tvo 5/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/07/2019
Spisová značka:11 Tvo 5/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.5.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Předběžná vazba
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 94 odst. 2 z. m. j. s.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/15/2019
ECLI:CZ:US:2019:1.US.1615.19.1 JUDr. Tomáš Lichovník odmítnuto 11/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 5/2019-12 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2019 stížnost Ch. Ch.-H., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 161/2018, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost Ch. Ch.-H., nar. XY zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 161/2018 tak, že podle § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. (dále „ZMJS“) a § 71a tr. ř. zamítl žádost vyžádaného Ch. Ch.-H. o propuštění z předběžné vazby. Současně v souladu s § 73 odst. 1 písm. b) - d) tr. ř. nepřijal písemný slib vyžádaného, že povede řádný život a nedopustí se trestné činnosti, stejně jako rozhodl, že předběžná vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka, ani zákazem vycestování do zahraničí. V souladu s § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nepřijal ani nabídku peněžité záruky. 2. Proti tomuto usnesení podal Ch. Ch.-H. ihned po jeho vyhlášení stížnost. V odůvodnění stížnosti Vrchnímu soudu v Praze především vytknul, že neuvedl pádné argumenty, proč by měl být i nadále držen ve vazbě. Odmítá zejména tvrzení o oprávněnosti délky trvání extradičního řízení s odůvodněním, že o vydání žádá Čínská lidová republika (dále „ČLR“), tedy země zeměpisně vzdálená s odlišnou právní kulturou. Proti tomu zdůraznil, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci předpokládá určité lhůty, ze kterých musí justice vycházet. Podle jeho názoru liknavost ČLR nesmí být přičítána k jeho tíži. Extradiční řízení je záležitostí justice, která musí vycházet z litery zákona a ne ze zeměpisných a diplomatických skutečností, resp. konstatování, že vyžadující země je oblastí jiné sociální a právní kultury. Ad absurdum by při aplikaci názorového postoje vrchního soudu mohla být osoba držena ve vazbě nekonečně dlouho. Navíc obviněný Vrchnímu soudu v Praze navrhl řadu alternativních opatření, prostřednictvím kterých by bylo možné vazbu účelně nahradit. Ten se měl jimi detailně zabývat a odůvodnit, proč daná opatření nemohla být akceptována. Pokud je argumentováno, že v případě vyžadované osoby je od počátku dána obava z jejího uprchnutí, když byl zadržen den před plánovaným odjezdem z ČR, tak je otázkou, zda dotčený nebyl zadržen právě proto, že chtěl odjet. Daná argumentace tak v jeho případě nesmí být ohýbána a zneužívána, když na území ČR se žádné trestné činnosti nedopouštěl, ani si nebyl vědom, že je z ní podezřelý. V závěru své stížnosti obviněný ještě zdůraznil, že v tomto případě dochází k zásadnímu zásahu do jeho osobních práv, která jsou chráněna Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, konkrétně k zásahu do lidské svobody, ke kterému může dojít jen ve zcela výjimečných případech. Vzhledem k tomu, že v této věci lze veškerá pochybení přičíst na vrub ČLR, je dle jeho názoru nutné, aby obecný soud po provedení testu proporcionality dospěl k závěru, že žadatel má být propuštěn na svobodu. Proto také navrhnul, aby Nejvyšší soud v souladu s § 149 odst. 1 tr. ř., a dále podle § 94 odst. 2 ZMJS ve spojení s § 73b odst. 2 tr. ř. sám rozhodl o jeho propuštění z předběžné vazby na svobodu. 3. Nejvyšší soud po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že podaná stížnost je nedůvodná a Vrchní soud v Praze postupoval při zamítnutí žádosti vyžádaného Ch. Ch.-H. o propuštění z předběžné vazby zcela správně, vyhodnotil veškeré okolnosti případu a stejně tak se řádně vypořádal se všemi navrhovanými opatřeními, prostřednictvím kterých navrhoval nahradit stávající předběžnou vazbu. 4. Ze spisového materiálu vyplynulo, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2018 nepravomocně rozhodl o přípustnosti vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do ČLR podle § 95 odst. 1 ZMJS pro trestnou činnost spočívající v tom, že během pobytu v České republice od července 2017 společně s dalšími čínskými občany založili v P. organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za čínské policisty a prokurátory, a pomocí telefonu a internetu z domu v P. kontaktovali čínské občany žijící v Austrálii a pod různými záminkami od nich vylákali převedení finančních částek na účty v ČLR celkem ve výši 16 433 000 yuanů a 515 000 australských dolarů. 5. V souvislosti s tímto řízením rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. Nt 407/2018, o vzetí Ch. Ch.-H. do předběžné vazby. Tentýž soud svým usnesením z 10. 7. 2018 zamítnul žádost vyžádané osoby o propuštění z předběžné vazby a jeho rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2018. Naposledy o trvání předběžné vazby rozhodoval Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 161/2018. 6. Nejvyšší soud se musí na tomto místě v prvé řadě plně ztotožnit s argumentací, kterou vrchní soud užil zejména v bodech 4 - 7 odůvodnění svého usnesení, kde velmi podrobně rozvedl veškeré skutečnosti, které jsou relevantní k otázce důvodnosti podezření, že došlo ke spáchání trestné činnosti, na které stěžovatel participoval a zejména, že v jeho případě hrozí obava, že po propuštění na svobodu bude mařit průběh extradičního, a tím pádem také vlastního trestního řízení. Je přitom třeba zdůraznit, že ačkoliv tedy vrchní soud věnoval pozornost shora uvedeným otázkám souvisejícím s důvodností trestního stíhání vyžadovaného ze strany orgánů ČLR (zejména poukazem na existenci údajů o obsahu hovorů, vedených z domu na ul. K. S. v P., odkud byla předmětná trestná činnost páchána), je takový přezkum oproti případům trestního řízení v ČR podstatným způsobem omezen. Tato skutečnost je dána faktickými možnostmi, které české soudy k tomuto mají, ale též skutečností, že trestná činnost je řešena orgány jiného státního suveréna se všemi odlišnostmi, které z toho plynou. Tento závěr je mimo jiné podepřen vyloučením užití ustanovení § 68 tr. ř., pro rozhodování o předběžné vazbě podle § 94 ZMJS. Ostatně také v samotném řízení o vyslovení přípustnosti vydání osoby do jiného státu není přezkum zaměřen na zhodnocení všech adekvátních důkazů vztahujících se k vině vyžádané osoby, neboť takovým postupem by české soudy suplovaly činnost cizích orgánů činných v trestním řízení. Daná úloha jim však nepřísluší, a proto svou činnost omezují toliko na přezkum podmínek uvedených zejména v § 91 ZMJS. V každém případě soudům byly předloženy důkazy vypovídající o důvodnosti podezření, které jsou dostatečné pro zahájení a vedení trestního řízení. Nelze proto akceptovat námitku stěžovatele, že „všem soudům, které do řízení doposud zasáhly, musí být zřejmé, že obsah spisu by v České republice nepostačoval ani pro zahájení trestního stíhání“. Naopak vrchní soud se vypořádal též s otázkou místní působnosti příslušných trestních norem ve vztahu k osobě jmenovaného, a to i z titulu jeho národnosti a problematiky vazeb mezi ČLR a Čínskou republikou (Taiwan) z hlediska mezinárodněprávního. 7. Nejvyšší soud hodnotí závěry vrchního soudu o tom, že další setrvání vyžádaného v předběžné vazbě je nutné, jako zcela opodstatněné a vrchním soudem řádně odůvodněné. V prvé řadě bylo zdůrazněno, že jmenovaný je podezřelý ze zapojení se do aktivit organizované skupiny, která operovala na území několika států a své jednání směřovala k protiprávnímu získání rozsáhlého zisku, který při přepočtu přesahuje částku 60 mil. Kč. Za dané situace je proto ohrožen citelným trestem odnětí svobody, v rozsahu zmiňovaném v napadeném usnesení. 8. Dále je třeba dodat, že Ch. Ch.-H. nemá k území České republiky žádné podstatné vazby. Vyžádaný přijel do ČR jen na krátkodobou návštěvu a vysvětlení důvodu jeho pobytu není z mnoha důvodů věrohodné. Jednak dům, ve kterém bydlel, byl lokalizován jako objekt, z něhož byly vedeny telefonní hovory, pomoci kterých měly být podvodně získávány peníze od poškozených. Rovněž však v tomto domě (ve kterém byl zadržen) bydlel zdarma, přičemž ostatní spolubydlící ani neznal. V této souvislosti se jeví jako podstatné i to, že i když obviněný pochází z nízkopříjmové rodiny, podnikal nákladné cesty po celém světě –v době před svým zadržením bylo zjištěno, že pobýval v Japonsku, Thajsku a dvakrát v ČR. Pokud tedy tvrdí, že by měl po svém propuštění zajištěno ubytování, tak vzhledem k výše uvedenému nelze jeho sociální vazby v České republice považovat za nijak zásadní, aby to mělo na projednávání jeho případu klíčový význam, resp. aby mu bránily při vědomí možného uložení dlouholetého trestu odnětí svobody, opustit území republiky a vyhýbat se kontaktu s dotčenými soudy. 9. Také námitky k délce extradičního řízení nelze akceptovat. Je zřejmé, že komunikace s ČLR jako s neevropskou zemí není jednoduchá, a to nejen kvůli geografické a jazykové bariéře, ale také vzhledem k odlišné mentalitě a právní kultuře. Rovněž vyžádání doplnění extradičních materiálů ze strany Vrchního soudu v Praze přispělo k prodloužení celého řízení. Rozsáhlý materiál čínské strany označený jako „Souhrn relevance mezi imateriálními důkazy nalezenými v telekomunikačním podvodu v České republice a kriminálními skutečnostmi v Čínské lidové republice“, bylo nótou Velvyslanectví ČLR v ČR předán prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti v čínském jazyce, a proto bylo nutné přibrat tlumočníka, který tento materiál zpřístupnil českým úřadům. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dobu extradičního řízení považovat za nepřiměřeně dlouhou, když lze doplnit, že v případech jiných - neevropských - států, které jsou geograficky blíže ČR, trvá vzájemná komunikace stejnou, mnohdy i delší dobu. To pochopitelně neznamená, že by české soudy měly jakkoliv rezignovat na potřebu kontroly průběžného stavu řízení, ale musí se snažit činit veškeré kroky za účelem maximálního urychlení řízení; o to více, je-li vedeno vůči osobě omezené na svobodě vazbou. Žádného takového pochybení nebylo Nejvyšším soudem ze strany Vrchního soudu v Praze, či Městského soudu v Praze, zjištěno. 10. Není rovněž pravdou, že se Vrchní soud v Praze detailně nezabýval alternativními opatřeními, která mohou nahradit institut vazby. Zde lze odkázat na bod 9 odůvodnění jeho usnesení, kde se vypořádal s přeloženým písemným slibem vyžádaného, možností dohledu probačního úředníka, či odevzdání cestovního dokladu a nabídkou peněžité záruky. Jejich spektrum, zejména v případě dohledu probačního úředníka, slibu či odevzdání cestovního dokladu, není takové povahy, aby při závažnosti trestné činnosti, která je kladena vyžadovanému za vinu výrazným způsobem eliminovalo důvodnou obavu, že jmenovaný uprchne z území ČR minimálně do jiné země Schengenského prostoru. Jak správně Vrchní soud v Praze poznamenal, nelze vyloučit, že by jmenovaný mohl prostřednictvím svých kontaktů snadno získat cestovní doklad (ať už pravý či falešný). Vzhledem k rozsáhlému zisku, který organizovaná skupina generovala ze své trestné činnosti, vrchní soud také zcela správně vyloučil i náhradu předběžné vazby peněžitou zárukou, protože ani ta není způsobilá eliminovat obavu z útěku, nehledě na to, že nelze vyloučit její původ v předchozí protiprávní činnosti. Takovému závěru ostatně nahrává tvrzení vyžadovaného, že pochází z méně majetné rodiny, která je však náhle schopna složit poměrně vysoké prostředky na jeho propuštění z vazby. 11. Vrchní soud v Praze tedy zcela správně posoudil, že v současné fázi trestního řízení, s ohledem na charakter, povahu a závažnost projednávané trestné činnosti, i osobu vyžadované osoby, trvají důvody, pro které byl vzat do vazby, stejně jako nepřichází do úvahy její nahrazení přijetím některého z alternativních institutů. Nejvyšší soud akceptuje závěry Vrchního soudu v Praze a proto rozhodl tak, že stížnost vyžadovaného zamítl jako nedůvodnou. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. 3. 2019 JUDr. Antonín Draštík předseda senátu Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D. soudce