Rozhodnutí NS

28 Cdo 3594/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 3594/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3594.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 4a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 100 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/02/2019
III.ÚS 529/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
03/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3594/2018-547
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: L. M. S., narozena XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovaným: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, 3) obec Běšiny, se sídlem v Běšinech č. 150, identifikační číslo osoby: 255211, zastoupena JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, a 4) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 319/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

    II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Rudolfa, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Radomíra Šimáčka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    IV. Žalobkyně je povinna nahradit čtvrté žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    V. poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá právo na náhradu náhrada nákladů dovolacího žádná z těchto účastnic.
    O d ů v o d n ě n í :

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. srpna 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, jímž byla zamítnuta žaloba na „uznání nároku žalobkyně jako domnělé oprávněné osoby“ (ve smyslu § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) k pozemkům v katastrálním území XY identifikovaným ve výrokové části rozhodnutí, resp. na určení, že „žalobkyně je oprávněnou osobou (ve smyslu § 4 a 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k označeným nemovitostem“; současně byl rozsudek okresního soudu potvrzen i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II až V rozsudku).

    Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobou uplatněné právo nelze žalobkyni přiznat z důvodu jeho promlčení, jehož se v řízení dovolali všichni žalovaní (§ 100, § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Podle zjištění soudů nižších stupňů příslušný pozemkový úřad neuznal restituční nárok uplatněný předchůdkyní žalobkyně a rozhodnutím odkázal předchůdkyni žalobkyně coby domnělou oprávněnou osobu s nárokem na soud. Ačkoliv nárok mohl být uplatněn již 12. 5. 1999, žaloba v dané věci byla u soudu podána až 7. 11. 2011, tedy s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí tříleté promlčecí doby. V běžící promlčecí době původně podanou žalobu (9. 9. 1999) vzala předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům zpět, tedy v řízení řádně nepokračovala a nedošlo tím ke stavení promlčecí doby (§ 112 obč. zák.). Uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných nepovažoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy, maje na zřeteli, že marné uplynutí promlčecí doby zavinila výlučně žalobkyně a žalovaní na něm vinu nenesou.

    V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně (dovolatelka) kritizuje posouzení odvolacího soudu, že žalovanými uplatněná námitka promlčení v této konkrétní věci není výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům.

    Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), podané dovolání odmítl (dle § 243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

    Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

    Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Žalobkyní dovoláním předestřená otázka týkající se posouzení uplatněné námitky promlčení prizmatem dobrých mravů, resp. odvolacím soudem dovozovaných závěrů, že nejde o výkon práva, jenž byl by v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka hmotného práva je rozsudkem odvolacího soudu vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i rozhodovací praxí Ústavního soudu) a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.

    Napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak nezpronevěřil odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).

    Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

    Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).

    Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).

    Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje z individuálních skutkových okolností daného případu, uzavírá, že žalovanými uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, maje přitom na zřeteli nejenom dobu prodlení žalobkyně s uplatněním nároku (s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí promlčecí doby, jenž zajisté nesvědčí o bdělém přístupu žalobkyně při výkonu jejích práv), ale též další okolnosti případu vedoucí k závěru, že na opožděném uplatnění nároku nese zavinění především sama žalobkyně a že k němu nepřispěli žalovaní, nelze jím učiněné závěry označit za nepřiměřené a rozporné se shora odkazovanou ustálenou soudní praxí.

    Na tom nic nemění ani argumentace obsažená v dovolání, kdy ani dovolatelkou nyní uváděné skutečnosti, objektivně posuzováno, nepřestavovaly reálnou překážku uplatnění práva na určení oprávněné osoby k identifikovaným pozemkům na základě označeného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 4. 1999; ostatně – jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů – takový návrh předchůdkyně žalobkyně u soudu původně i učinila (žalobou podanou 9. 9. 1999), avšak v dříve iniciovaném řízení – ve vztahu k předmětným pozemkům, poté, co již byly i identifikovány srovnávacím sestavením parcel a bylo dohledatelné i jejich vlastnictví – ve sporu řádně nepokračovala (žalobu vzala následně zpět, přičemž žalobkyní nyní prezentované důvody dříve učiněného zpětvzetí nelze považovat za přesvědčivé a ospravedlnitelné (to i se zřetelem k tomu, že k dosažení deklarovaného cíle žalobkyně nejenže nevyužila jiných, soudem příkladmo uváděných procesních institutů, ovšem ani bez zbytečného odkladu nepodala žalobu novou).

    Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s další žalobkyní odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a jí bezpočtukrát zdůrazňovaným principem ex favore restitutionis. Nejde zde o konkurenci dvou plausibilních, vzájemně si konkurujících výkladových alternativ restitučního předpisu, kdy bylo by lze upřednostnit výklad pro restituenta příznivější, nýbrž o situaci, kdy žalobkyně (její právní předchůdkyně) při uplatňování práva jednala očividně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva).

    Konečně, rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani se závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, jímž v jiné věci vytkl soudům nižších stupňů nesprávné posouzení uplatněné námitky promlčení uplatněné v rozporu s dobrými mravy za jiných skutkových poměrů, nesouměřitelných s poměry věci nyní projednávané (zejména co do okolností, pro něž bylo věřitelem uplatněno právo po uplynutí promlčecí doby, jakož i co do doby prodlení).

    Samotný závěr o promlčitelnosti uplatněného nároku na určení oprávněné osoby, podložený též odkazovanou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2893/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1395/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2990/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4806/2007), jež obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 856/07, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1395/2006), pak dovoláním ani zpochybňován není, stejně tak jako závěr o tom, že nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. (s ohledem na zpětvzetí původně podané žaloby, kdy v dříve zahájeném řízení – ve vztahu k předmětným pozemkům – nebylo řádně pokračováno), resp. že žaloba v této věci byla prokazatelně podána po uplynutí promlčecí doby.

    Argumentuje-li pak žalobkyně i v tom směru, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci a uzavřít, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jde o argumentaci překračující rámec způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (pokud jde o vyslovení nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci); dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení účinně zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5584/2016).

    Pokud snad dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že toto podává „do všech jeho výroků“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.).

    Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy odmítnuté dovolání podala žalobkyně a kdy k nákladům prvního žalovaného a třetí žalované, jež se prostřednictvím svých zástupců z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří vždy odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 3 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. K nákladům čtvrté žalované, která rovněž zaslala písemné vyjádření k dovolání, patří pak paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náklady, jež vznikly druhé žalované, která podala vyjádření k dovolání rovněž prostřednictvím zástupce z řad advokátů, nelze v dané věci považovat za účelně vynaložené (k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).

    Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

    K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 5. 12. 2018
    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu