Rozhodnutí NS

30 Cdo 32/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/12/2019
Spisová značka:30 Cdo 32/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.32.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 120 o. s. ř.
§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/04/2019
I.ÚS 1142/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 32/2018-178


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 277/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 58 Co 15/2017-137, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhá jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 69 912,50 Kč s příslušenstvím, jednak náhrady skutečné škody ve výši 1 497 981 Kč s příslušenstvím a ušlého zisku ve výši 1 901 028 Kč s příslušenstvím, jež mu měly být způsobeny nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 381/99.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23 C 277/2012-119, žalobu na zaplacení částky 69 912,50 Kč s příslušenstvím a částky 1 901 028 Kč s příslušenstvím zamítl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Dovolání žalobce však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Založil-li žalobce přípustnost dovolání na předpokladu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka vzniku škody ve formě ušlého zisku má být posouzena jinak, pak uvedl předpoklad přípustnosti dovolání, který ustanovení § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.

Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobce se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel ovšem ani nepopsal, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky, a ani neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit.

Otázka, zda lze rozhodnout o nároku na ušlý zisk ještě před tím, než je rozhodnuto o nároku na náhradu skutečné škody, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť postup odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§ 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, a i když oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006).

Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani v tom, pokud ve věci rozhodl jen o části předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1509/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 628/2012), a to o nároku na náhradu ušlého zisku a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Předpokladem takového postupu byl požadavek účelnosti, jenž v daném případě byl splněn. Bylo by totiž nehospodárné pokračovat v řízení ohledně nároku, který jednak nevyplýval ze skutkových zjištění (náhrada ušlého zisku), jednak na něm bylo plněno za strany žalované více, než byla částka určená v řízení odvolacím soudem (zadostiučinění za nemajetkovou újmu).

Ve vztahu k námitce snížení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 35 % z důvodu složitosti řízení Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výslednou částkou se dovolací soud pak zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Rovněž tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohla založit.

Ani námitka žalobce, že odvolací soud nevedl důkazní řízení ohledně nároku na náhradu ušlého zisku, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Soud je totiž oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Pokud soud některé z důkazů neprovede, řádně to odůvodní ve svém rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94). Tomuto požadavku odvolací soud i soud prvního stupně ve svých rozhodnutích dostály, a jestliže založily neprovedení důkazů zejména na závěru, že žalobce nepostavil na jisto, že nebýt škodné události, k nárůstu zisku by došlo, pak se ani v tomto postupu neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 310/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 618/2015). K tomu Nejvyšší soud dodává, že nárok na náhradu majetkové škody (ušlého zisku) spočívající v nesprávném úředním postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk lze odškodnit pouze v případě, pokud je odůvodňován existencí průtahů ve smyslu období nečinnosti, nikoliv, jak dovozoval žalobce, v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013).

O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. 2. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu