Rozhodnutí NS

22 Cdo 3336/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3336/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3336.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3336/2018-241


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. F., zastoupené JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 458/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018, č. j. 72 Co 8/2018-215, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Trnky, advokáta se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 24 C 458/2014-193, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. o výměře 34 m2, zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro P., Katastrálního pracoviště P. pro k. ú. Ď., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 72 Co 8/2018-215, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud striktně omezil požadovaná tvrzení a důkazní návrhy žalovaného vztahující se k existenci dobré víry žalobkyně jen na období mezi roky 1992 až 2002 a nezabýval se obdobím předcházejícím, čímž se řádně nevypořádal s relevantními tvrzeními žalovaného, odůvodnění je nedostatečné a činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Jestliže žalobkyně nemohla být v dobré víře již před rokem 1992, mělo to vliv na neplatnost darovací smlouvy z roku 1992. Žalovaný poukazoval na nedůvěryhodné okolnosti týkající se uzavření předmětné darovací smlouvy, a bylo tak povinností soudu zkoumat soulad jednání žalobkyně s nároky kladenými na dobrou víru. I odvolací soud konstatoval, že žalobkyně předmětný pozemek užívala nerušeně od svého mládí a v roce 1992 jej dostala společně s bratrem darem. Žalobkyni bylo v roce 1967, kdy její rodiče koupili sousední pozemky, 19 let, byla tak schopna posuzovat vše, co se stalo ohledně pozemků, zvláště pokud je společně s rodiči od samého počátku užívala. Dobrou víru je tak třeba posuzovat pro celý předcházející život dotčené osoby. Ze skutečností, které se před rokem 1992 odehrály, jednoznačně vyplývá, že hranice pozemků byla vždy určena hranou domu stojícího na pozemku parc. č. , takže žalobkyně musela vždy jednoduše na vlastní oči vidět, že severní hrana předmětného domu nepřiléhá k hranici oploceného pozemku v podobě, jak ho užívá, žalobkyně tak nebyla v omluvitelném omylu. Pokud nebyla pro odvolací soud přesvědčivá argumentace soudu prvního stupně ohledně ztráty dobré víry žalobkyně, bylo jeho povinností provést účastnický výslech žalobkyně; bez něj nebylo možné získat ucelený obrázek o předmětné věci. V průběhu řízení bylo rovněž navrhováno provedení důkazu znaleckým posudkem ing. arch. Jaroslava Křeliny; byť se soud prvního stupně pokusil o získání tohoto posudku, nakonec proveden nebyl a jeho provedení nebylo zdůvodněno. Tento posudek přitom může hrát zásadní roli. V dané věci se jedná o pochybení soudů, tedy i soudu odvolacího. Rozhodnutí vykazuje znaky svévole, je nepřezkoumatelné a představuje porušení práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jakož aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení v celé výši.

Žalobkyně se ve vyjádření domnívá, že dovolání není přípustné ani důvodné. Závěr odvolacího soudu považuje za správný a podkládá jej odkazy na právní předpisy a judikaturu. Žalobkyni není a nebylo známo nic o tom, že by v minulosti došlo k posunu oplocení předmětného pozemku. Vzhledem k tomu se domnívá, že je její držba oprávněná. Nesouhlasí ani s tvrzenými procesními pochybeními. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odmítl, případně zamítnul.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud především poukazuje na skutečnost, že dovolání je z převážné části postaveno na polemice se zjištěným skutkovým stavem, případně na výhradách vad řízení, dovolatel však pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá, vadami řízení se může odvolací soud zabývat až tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že odvolací soud v průběhu jednání zčásti zopakoval provedené dokazování (kopie katastrální mapy k 1. 8. 2016, geometrický plán z července 1992, který byl zpracován s rozdělením původní parcely č. ) a ve zbytku vyšel z provedeného dokazování soudem prvního stupně, na jehož základě účastníkům v průběhu řízení předestřel svůj předběžný názor, že držbu předmětného pozemku žalobkyní lze od roku 1992 považovat za oprávněnou. Poučil přitom žalovaného o nezbytnosti tvrzení a prokázání skutečností, které dobrou víru žalobkyně v období od roku 1992 do roku 2002 vyvracejí. Zástupce žalovaného vyjádřil při jednání odvolacího soudu nad uvedeným posouzením překvapení, poukázal na skutečnosti týkající se dobré víry rodičů žalobkyně, zpochybnil existenci putativního titulu, konkrétní tvrzení, která by zpochybňovaly dobrou víru žalobkyně v průběhu uvedeného období či již před rokem 1992, v průběhu odvolacího řízení neuvedl, žádné důkazy v tomto ohledu nenavrhl; chybějící skutková tvrzení a patřičné důkazní návrhy přitom není možné uvádět, resp. navrhovat až v průběhu dovolacího řízení (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), které slouží k řešení otázek právních, a nikoliv skutkových.

Rovněž právní posouzení oprávněnosti držby předmětného pozemku žalobkyní, jak učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, nelze považovat za nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].

Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud může zpochybnit posouzení dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].

V dané věci odvolací soud dovodil, že se žalobkyně chopila společně se svým bratrem držby předmětného pozemku na základě putativního titulu – darovací smlouvy z roku 1992 s tím, že jej považovala za část pozemků, které skutečně nabyla. Přistupuje-li k této skutečnosti zjištění, že předmětný pozemek nebyl v letech 1992 až 2011 veden v katastru nemovitostí jako samostatný pozemek, jeho tvar zachycený v geometrickém plánu z roku 1992 a jeho velikost nemohly při běžné obezřetnosti vyvolat u obdarovaných povědomí o tom, že se jedná o neoprávněně užívanou plochu nacházející se uvnitř oplocení; lze tak hovořit o omluvitelném omylu žalobkyně a jejího bratra, a to s přihlédnutím k místním podmínkám a ke vzájemnému poměru výměry předmětného pozemku a výměry ostatních převedených pozemků, kdy předmětný pozemek tvoří jen bagatelní výměru (34 m2 oproti skutečně nabytým 500 m2). Oba obdarovaní převzali předmětný pozemek do užívání, který předtím měli v držení jejich rodiče, aniž by jejich držba byla do té doby jakkoliv zpochybněna. Oba obdarovaní tak byli se zřetelem ke všem okolnostem od roku 1992 oprávněnými držiteli předmětného pozemku, když zjištěný skutkový stav nemůže odůvodnit nic více než jen případné pochybnosti o jejich dobré víře, které však v souladu s § 130 odst. 1 větou druhou obč. zák. pro závěr o neoprávněnosti držby nepostačují. Odvolací soud pak uzavřel, že bratr žalobkyně byl v okamžiku své smrti 27. 11. 2012 vlastníkem ½ předmětného pozemku, kterou pak žalobkyně jako jeho jediná dědička po něm zdědila, takže „od té doby“ svědčí výlučné vlastnické právo k tomuto pozemku pouze žalobkyni.

Namítá-li dovolatel procesní pochybení soudů, uplatňuje tvrzené vady řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Pouze pro úplnost v této souvislosti dovolací soud podotýká, že námitky dovolatele v daném směru nejsou důvodné. Jestliže odvolacímu soudu vytýká, že bylo jeho povinností „provést účastnický výslech žalobkyně“, protože jinak „nelze získat ucelený obrázek o předmětné věci“, poukazuje dovolací soud na znění § 131 odst. 1 o. s. ř., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Odvolací soud však zjevně nedospěl při zjišťování skutkového stavu k závěru, že by některou z potřebných dokazovaných skutečností nebylo možné zjistit jinak než výslechem žalobkyně (a dovolatel ostatně ani neuvádí, o jakou konkrétní skutečnost by mělo jít), takže již z tohoto důvodu nemůže neprovedení důkazu výslechem žalobkyně zakládat žádné procesní pochybení.

Tvrzené procesní pochybení spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem taktéž nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že dovolatel vůbec neuvádí, jak se jeho závěry konkrétně měly promítnout do poměrů souzené věci a zda prostřednictvím poukazu na tento posudek dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěnými nalézacích soudů nebo uplatňuje výhradu nesprávného právního posouzení věci. Naznačuje-li dovolatel, co „by se např. dalo vyčíst“, je hypotetická úvaha, není-li z dovolání ani patrno, k jakému tvrzení měl být důkaz znaleckým posudkem navržen.

Žalobkyně se společně se svým bratrem chopili na základě darovací smlouvy z roku 1992 držby nejen skutečně nabytých pozemků, ale i části sousedního (připloceného) pozemku (předmětný pozemek); byť předmětný pozemek nebyl předmětem darování, lze jej ve shodě s judikaturou dovolacího soudu považovat za putativní titul dostačující ke vzniku oprávněné držby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (uveřejněný pod č. C 14 261 v Souboru)]. Při posouzení oprávněnosti držby odvolací soud zvažoval relevantní okolnosti případu, zejména skutečnost oplocení předmětného pozemku s ostatními nabytými pozemky, užívání předmětného pozemku rodiči obdarovaných, bagatelní výměru předmětného pozemku, jakož i skutečnost, že držba právními předchůdci nebyla nikým zpochybňována. V řízení pak nevyplynula žádná relevantní skutečnost, která by oprávněnost držby zpochybňovala ať v době chopení se držby, nebo v průběhu vydržecí doby. Závěr odvolacího soudu o oprávněnosti dobré víry je z hlediska judikatury dovolacího soudu přiměřený, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 10. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu