Rozhodnutí NS

32 Cdo 1841/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:32 Cdo 1841/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1841.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smlouva mandátní
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1841/2018-281


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Partners Financial Services, a. s., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Türkova 2319/5b, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27699781, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, proti žalované J. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, o zaplacení částky 140 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 197/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 212/2017-226, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 518,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 42 C 197/2015-184, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 140 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení jakožto sjednané ceny za vzdělání, které bylo žalované poskytnuto, a to na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 2013, podle níž žalovaná vykonávala ve prospěch žalobkyně zprostředkovatelskou a poradenskou činnost. Vedle toho soud prvního stupně uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.

Argument, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích měla být tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. již usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je též, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť rozhodnutí, v nichž by Nejvyšší soud tutéž otázku řešil rozdílně, neoznačila. V rámci vymezení důvodu dovolání však namítá, že „odvolací soud ve věci rozhodl a posoudil stěžejní otázky hmotného práva rozdílně, než jak je rozhoduje dle své dosavadní konstantní judikatury Nejvyšší soud jako soud dovolací“, ve skutečnosti (podle obsahu) tedy uplatňuje předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však v souzené věci dán není.

Dovolatelka konstatuje, že odvolací soud se základem sporu, jímž je uzavření dohody o úhradě vzdělávání, žádným způsobem nezabýval, dovolatelka má však s ohledem na ujednání v mandátní smlouvě za nepochybné, že bylo sjednáno úplatné vzdělávání žalované, z čehož dovozuje, že o základu uplatněného nároku nemůže být pochyb a obtíže jsou spojeny jen s jeho výší. I kdyby tedy nebylo prokázáno, že příloha obsahující ceník vzdělávání byla žalované k dispozici při uzavření smlouvy, nebyl soud podle jejího přesvědčení oprávněn žalobu zamítnout, aniž se snažil určit výši nároku (ceny za vzdělání) postupem podle § 136 o. s. ř. Cituje judikaturu Nejvyššího soudu vztaženou k tomuto ustanovení a vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ní.

Taková argumentace přípustnost dovolání založit nemůže, neboť vychází z premisy, že právní základ uplatněného nároku byl postaven najisto, ačkoliv tomu tak není. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že žaloba je založena na tvrzení, podle něhož se žalovaná vůči žalobkyni zavázala k úhradě částky 140 400 Kč, a žalovaná toto tvrzení neprokázala. To je bezpochyby závěr o tom, že nárok není dán, nikoliv že co do základu dán je, ale jeho výši lze zjistit s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Na právní otázce, k níž se vztahuje uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání, tak napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud ji neřešil a neměl důvod řešit (neměl důvod aplikovat § 136 o. s. ř.), dovodil-li, že nárok není dán (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). O případ, na který míří ustanovení § 136 o. s. ř., se tu nejedná (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 99/2015), a odkaz na judikaturu vykládající toto ustanovení je tudíž nepřípadný.

Obdobně je tomu s tou částí dovolání, v níž dovolatelka „za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval v otázce základu nároku v rozporu s judikaturou co do použití ust. § 136 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že se nesnažil zjistit cenu obvyklou za poskytnuté vzdělání žalované, k jehož absolvování se zavázala a s jehož úplatností souhlasila podpisem smlouvy“. I zde dovolatelka postupuje stejnou metodou jako ve vztahu k tvrzeným podmínkám pro aplikaci § 136 o. s. ř. Dovozuje právní závěr, který odvolací soud neučinil (aniž mu to zároveň vytýká způsobem naplňujícím některý z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř.), totiž že z vůle smluvních stran lze dovodit, že strany ujednaly závazek žalované zaplatit cenu za vzdělání i bez určení ceny (tj. že základ nároku je dán), a namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla v řízení prokázána cena za vzdělání, měl ji buď poučit, aby cenu prokázala, anebo měl tuto cenu zjistit jako cenu obvyklou sám, cestou analogické aplikace ustanovení § 409 odst. 2 a § 536 odst. 3 obch. zák. Cituje rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud aplikuje ustanovení § 409 odst. 2 a § 448 odst. 2 obch. zák., a vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud se od této judikatury odchýlil. Též v tomto případě tak předkládá právní otázku, kterou odvolací soud neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí, a odkaz na judikaturu vykládající ustanovení § 409 odst. 2 a § 448 odst. 2 obch. zák. je nepřípadný. Podle tvrzení dovolatelky se ostatně žalovaná ve smlouvě ze dne 1. 2. 2013 zavázala zaplatit jí částku 140 400 Kč dodatečně, za vzdělání, které absolvovala před uzavřením této smlouvy, na základě předchozí mandátní smlouvy.

Lze k tomu ještě dodat, že odkaz ve smlouvě na přílohu, z níž má vyplývat cena plnění, rozhodně není ujednáním o způsobu určení ceny. Ujednání o způsobu určení ceny podle § 409 odst. 2 obch. zák. je ujednání o způsobu jejího dodatečného určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009), jen stěží proto může mít takovou povahu ujednání, které odkazuje na cenu uvedenou v příloze smlouvy. Pro závěr, že ve zde souzené věci měla být podle vůle smluvních stran příloha obsahující údaj o ceně vyhotovena dodatečně, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci.

Pokud jde o naznačený rozpor úvah odvolacího soudu při hodnocení důkazů se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, pak názor, že nedostatek podpisu smluvních stran na příloze smlouvy nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, dovolací soud v označeném rozhodnutí nevyslovil (jde o citaci názoru odvolacího soudu), nehledě na to, že odvolací soud ve zde souzené věci založil své skutkové závěry na argumentu, že žádná z listin, které měly být přílohou smlouvy, soudu předložena nebyla, k čemuž pouze v závorce dodal „tím spíše ne v písemné formě podepsané žalovanou“. I v tomto případě tak dovolatelka předkládá otázku, na níž napadené rozhodnutí nezávisí (nebyla-li listina předložena vůbec, pak je bez významu, zda by byla relevantní jen předložená listina podepsaná či nikoliv), a odkazuje na judikaturu, v níž dovolací soud takovou otázku neřeší.

Zcela nepřípadný je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012. Ve zde souzené věci přeci nejde o to, zda byl obsah přílohy smlouvy přehledný a srozumitelný. To, co z tohoto rozhodnutí dovozuje dovolatelka (totiž že pokud žalovaná neměla přílohu smlouvy k dispozici, bylo na ní, aby si ji vyžádala), z něho v žádném ohledu nevyplývá.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení ve výši 105 142,90 Kč a druhý výrok o nákladech odvolacího řízení ve výši 17 036,80 Kč. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu