Rozhodnutí NS

22 Cdo 252/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2017
Spisová značka:22 Cdo 252/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.252.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 252/2017
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) SH ČMS - Sbor dobrovolných hasičů Žernov, identifikační číslo osoby 48623237, se sídlem v Žernově 112, zastoupeného Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 140/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2016, č. j. 25 Co 181/2016-134, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2016, č. j. 25 Co 181/2016-134, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 C 140/2015-93, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 8 C 140/2015-93, zamítl žalobu na určení vlastnického práva ke stavbě na pozemku par. st. č. 145 v katastrálním území Ž., zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Náchod (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku st. par. č. 145 v katastrálním území Ž. u Č. S.; na tomto pozemku se nachází stavba, která je v katastru nemovitostí evidována jako vlastnictví žalovaného 1). Žalobkyně se již dříve domáhala odstranění této stavby ze svého pozemku, nyní se domáhá určení, že vlastníkem stavby je žalovaný 2). Naléhavý právní zájem shledává v nejistotě ohledně toho, s kým je v právním vztahu ze zákonného předkupního práva. Oba žalovaní trvají na správnosti zapsaného stavu.

Žalobkyně nemá podle soudu naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť není objektivně ohroženo její právo. Právní postavení obou účastníků je chráněno zásadou materiální publicity [§ 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. z.“)], neboť v případě převodu pozemku bude nabyvateli (potencionálnímu nástupci žalobkyně) svědčit současný stav zápisu v katastru nemovitostí.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 25 Co 181/2016-134, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Nadto uvedl, že nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně spočívá již v tom, že žádný z účastníků nehodlá předkupní právo využít; nic nenasvědčuje ani tomu, že by měl žalovaný 1) v úmyslu předkupní právo žalobkyně porušit. Výsledek sporu tak za této situace nevede k odstranění nejistoty v právním postavení účastníků, nýbrž slouží pouze k rozmnožování sporů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud měl nesprávně uvést, že jistotu právnímu postavení dovolatelky poskytuje zásada materiální publicity (§ 984 odst. 1 o. z.). Tento institut chrání postavení nabyvatele v dobré víře, nicméně dovolatelka si je vědoma toho, že vlastníkem stavby není žalovaný 1); v takovém případě ji zásada materiální publicity nechrání. Naléhavý právní zájem nadto spočívá v preventivní ochraně a je tudíž nerozhodné, zda dovolatelka nebo žalovaný 1) zamýšlí právo uplatnit. Tím, že se nalézací soudy žalobou věcně nezabývaly, porušily dovolatelčino ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oba žalovaní se ve vyjádření ztotožňují se závěry napadeného rozhodnutí a navrhují dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 o. s. ř. přitom může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích práv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Významné není ani to, že pochybnosti o vlastnickém právu zapsaného vlastníka nikdo další nemá (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1798/2002).

Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 24 Cdo 294/98). Skutečnost, že jednání účastníků zatím nesměřuje k realizaci právního vztahu z předkupního práva (či jeho porušení), nemůže být sama o sobě důvodem zamítnutí žaloby.

Mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na něm umístěné existuje podle okolností řada právních vztahů – nejde jen o předkupní právo, ale i o příp. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vlastník stavby získává užíváním cizího pozemku, nemá-li k jeho užívání právní důvod, o zajištění přístupu ke stavbě a náhradu újmy tím způsobené vlastníkovi pozemku; vlastník pozemku má též právo vědět, kdo je podle hmotného práva jeho partnerem při jednání ohledně úpravy vzájemných právních vztahů. I když je do jisté míry (zejména je-li v dobré víře ohledně práva evidovaného v katastru nemovitosti) chráněn zásadou materiální publicity, nelze mu v případě, že má o skutečném („naturálním“) vlastnictví stavby pochybnost, odepřít naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem stavby. Ostatně již samotné podání žaloby na určení, že vlastníkem stavby je někdo jiný než knihovní vlastník, může zpochybnit dobrou víru žalobce a tím i uplatnění uvedené zásady vůči němu.

Na těchto závěrech v dané věci nic nemění ani ustanovení § 984 odst. 1 o. z., které zakotvuje tzv. princip materiální publicity. Již z podané žaloby jednoznačně vyplývá, že dovolatelka není v dobré víře ohledně vlastnického práva žalovaného 1), proto stav zápisu ve veřejném seznamu nemůže svědčit v její prospěch.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil s napadeným rozhodnutím také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu