Rozhodnutí NS

28 Cdo 2994/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:28 Cdo 2994/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2994.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Závazkové vztahy obchodní
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 261 odst. 1 obch. zák.
§ 451 obč. zák.
§ 397 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/29/2019
ECLI:CZ:US:2019:2.US.378.19.1 JUDr. Kateřina Šimáčková odmítnuto 04/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2994/2018-409 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Ř., P., zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, proti žalovaným 1) A. K., 2) V. K., oběma K., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, a 3) L. T., K., zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o zaplacení částky 84 226 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 100/2007, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2017, č. j. 21 Co 410/2015-364, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Třetí žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v dotčených výrocích I a III potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. března 2015, č. j. 8 C 100/2007-258, jímž bylo třetímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 82 731 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit žalobci určené náklady řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné (podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. K tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – ve světle výše uvedeného – dovolatel nedostál. Uvádí-li v textu dovolání, že „Krajský soud v Praze se odchýlil od rozhodovací praxe a je třeba vyřešit právní otázku ohledně posouzení žaloby z hlediska hmotněprávního, zejména pokud jde o pasivní legitimaci dovolatele – žalovaného č. 3“, postrádá jím podané dovolání jakékoliv upřesnění toho, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem (dle jeho názoru) odchyluje, nehledě na neurčité vymezení samotné právní otázky, na jejímž řešení dle dovolatele závisí napadené rozhodnutí ve věci samé. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak nepodává ani z jiných částí dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Nad rámec řečeného sluší se pak připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelem vymezený důvod, že není ve věci pasivně legitimován (tedy že není nositelem povinnosti vydat žalobci bezdůvodné obohacení), který dovolatel zakládá na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolatel není srozuměn se skutkovým závěrem, že žalobce – navzdory chybějící smlouvě o dílo – konal vyjmenované stavební práce při zhotovování stavby žalovaných 1/ a 2/ právě pro žalovaného 3/ jakožto „generálního dodavatele“ stavby), které odvolací soud učinil na základě hodnocení v řízení provedených důkazů a na nichž následně vystavěl své závěry právní. Pokud pak dovolatel kritizuje i právní posouzení otázky, jaké povahy je právní vztah účastníků, či od jejího řešení se odvíjející posouzení otázky, zda žalobcem uplatněné právo promlčeno je či není, sluší se odkázat na závěry, které Nejvyšší soud v posuzované věci vyslovil již v rozsudku ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016, jakož i na judikaturu shrnutou v odůvodnění toho rozhodnutí, od níž se odvolací soud později vydaným rozsudkem v žádném směru neodchýlil, uzavřel-li, že závazkový vztah vzniklý mezi účastníky, podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti, svým pojetím odpovídá relativnímu obchodu dle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Na uvedeném nic nemění ani dovolatelem nyní uplatňovaná argumentace, že v rozhodné době žalobce nedisponoval živnostenským oprávněním přímo ve vztahu k jím v tomto případě konané činnosti (k tomu srov. § 3a odst. 1 obch. zák., které od 1. ledna 2001 zavedla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. a v němž je již výslovně uvedeno, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání; tato zásada je tak zcela v kontextu i se samotným ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák., které nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že se musí týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006). Proti rozhodnutí v částech týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání rovněž vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017). I z takto uvedeného vyplývá, že podané dovolání nesplňovalo by ani atributy přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), nehledě na to, že – jak výše uvedeno – jde o dovolání vadné. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady spojené s podáním stručného vyjádření žalobce k podanému dovolání (které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva. Vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované bylo řízení již dříve pravomocně skončeno a tito účastníci již nebyli účastníky dovolacího řízení, jehož předmětem bylo právo (jemu korespondující povinnost) z právního poměru mezi žalobcem a třetím žalovaným. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soud na stránkách http://nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 10. 2018 Mgr. Petr Kraus předseda senátu