Rozhodnutí NS

8 Tdo 25/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:8 Tdo 25/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.25.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku
§ 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 25/2020-551
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 50 To 248/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 52/2019, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :
    1. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 1 T 52/2019, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

    v Plzni dne 27. 02. 2019 kolem 10:20 h v ul. XY rozbitím dvojité skleněné výplně okna pomocí doneseného šroubováku vnikl do objektu fitness centra C. P., kde z prostoru baru ze zásuvky kontejneru odcizil sportovní švihadlo v textilním pouzdře zn. RPM v hodnotě 1.800 Kč a 2 přenosné kovové pokladny každá v hodnotě nejméně 350 Kč s uloženými finančními hotovostmi – v neotevřené ve výši 3.200 Kč a v obžalovaným otevřené ve výši nejméně 1.301 Kč, čímž způsobil škodu jednak správci objektu spol. s.r.o. BLUE EARTH ve výši 810 Kč, jednak provozovateli fitness M. Š. ve výši nejméně 7.001 Kč,
    a po opuštění provozovny poškozeným oknem na nedalekém chodníku po otevření jedné z pokladniček a vysypání mincí k němu přiběhl poškozený J. H., nar. XY, a s úmyslem jej zadržet jakožto možného pachatele do příjezdu Policie ČR na něho zakřičel: "Zůstaň na místě, už jede policie, lehni si na zem", načež obžalovaný vstal z podřepu a otočiv se směrem k poškozenému H. odhodil pokladničku na zem, na výzvu poškozeného nereagoval, a proto ho poškozený kopl do oblasti hrudníku ve snaze jej srazit na zem, což se mu nepodařilo, vzápětí obžalovaný poškozeného vícekrát postříkal slzotvorným prostředkem mj. do oblasti očí, přičemž poškozeného opakovaně vyzval, aby ho nechal „bejt a vysral“ se na něho, načež ve chvíli, kdy poškozený chtěl obžalovaného rukama chytit a zadržet, obžalovaný z pouzdra za pasem vytáhl krátkou plynovou pistoli, s níž ze vzdálenosti cca 1,5 m míře poškozenému na hrudník mával a ukazoval mu směr, jakým má ustoupit, na což poškozený reagoval tím, že zvedl ruce, ustoupil vzad a z obavy o svůj život nechal obžalovaného z místa utéct, čímž poškozený utrpěl podráždění bulbů s následnou nutností lékařského ošetření a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím ve zhoršeném vidění nejméně téhož dne,
    a takového jednání se dopustil přesto, že dne 21. 4. 2018 vykonal společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 09. 2014 sp. zn. 4T 33/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 03. 2015 sp. zn. 9To 67/2015 mimo jiné pro přečiny krádeže podle § 205/1b), 205/1b), 3 a 205/1 a), b) trestního zákoníku.

    2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a jednak jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, a to krátké střelné zbraně se zasunutým zásobníkem včetně náboje černo-stříbrné barvy a plochého šroubováku délky cca 245 mm s rukojetí červené barvy.

    3. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 50 To 248/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodnými skutky, jež právně kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a jednak jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku; oproti soudu prvního stupně totiž neshledal, že by jednání obviněného bylo možno právně posoudit i podle písm. e) odst. 2 § 175 tr. zákoníku, tedy že daný čin spáchal na svědkovi. Za tyto trestné činy mu podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně se zasunutým zásobníkem včetně náboje černo-stříbrné barvy a plochého šroubováku délky cca 245 mm s rukojetí červené barvy.
      4. Ani s rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Krýsla proti němu podal dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
        5. V podrobnostech dovolatel nejprve opětovně (jak to učinil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) rozvedl své námitky k právnímu posouzení té části svého jednání, jež byla právně kvalifikována podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž měl i nadále za to, že nebylo vůbec důkazně prokázáno, že jeho údajné jednání naplňuje skutkovou podstatu zločinu vydírání, když nebylo prokázáno, že by poškozenému vůbec vyhrožoval, a ani to, že by mu vyhrožoval pro futuro násilím nebo ublížením na zdraví apod. Úvahy soudů obou stupňů v tomto směru označil za velmi extenzivní, nepřiléhavé a důkazně nepodložené s tím, že provedené důkazy jej neusvědčují. Namítl, že skutkový děj tak, jak je popsán v rozhodnutí obou soudů, neodpovídá skutečnosti, nebyl dostatečně a hodnověrně prokázán a svědecké výpovědi obsahují značné a podstatné rozpory. Tvrdil, že poškozený J. H. (dále jen „poškozený“), kterého nikdy předtím neviděl, a tedy netušil, o koho se jedná, na něj zcela bezdůvodně zaútočil, takže on jednal ryze pudově (v návalu emocí po svém předcházejícím úspěšném „lupu“) a jeho okamžitou myšlenkou byla opodstatněná představa, že jde toliko o „útočníka“, který zpozoroval, jak páčí získané pokladničky a snaží se je (resp. jejich obsah) přisvojit. Zdůraznil, že za této situace jen a pouze chránil svůj „čerstvý“ zisk tak, jak má na mysli ustanovení § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Současně považoval za důkazně prokázané, že poškozený prvotně pronesl větu „Dej mi ty kasy!“ a ihned poté ho kopl do hrudi, takže si osobu poškozeného nemohl spojit výlučně se svým předcházejícím jednáním. Kategoricky se proto neztotožnil s argumentací a odkazem odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení sp. zn. 5 Tdo 345/2007 a sp. zn. 8 Tdo 98/2012. Citovaná rozhodnutí považoval ve vztahu k dané věci za nepřiléhavá, neboť v obou šlo o konfrontaci mezi pachatelem a poškozeným s tím, že pachatel použil pohrůžku násilí proti poškozenému z toho důvodu, že chtěl zabránit svému zadržení. Trval na tom, že on naopak si chtěl bezprostředně po činu uchovat věc – peníze, které získal krádeží, tj. chránit svůj „čerstvý“ zisk, a použil pohrůžku násilí vůči mu naprosto neznámé osobě (domnělému útočníkovi), nikoliv vůči poškozenému. Odvolacímu soudu vytkl i to, že „bagatelizoval“ údajný, svědecky nepodložený a sporný výrok poškozeného „už jede policie“, který nepotvrdil ani svědek J. H., a je nepochybné, že na Polici ČR bylo fakticky voláno až po proběhnuvším „střetu“ mezi ním a poškozeným. Konečně namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly ani otázkou, co případně slyšel či vnímal, anebo mohl reálně slyšet a vnímat, když celá situace se odehrála venku a v rušné části města.
          6. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů nižších instancí v celém rozsahu a aby paralelně postupoval ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř., případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a uložil mu odpovídající mírnější trest.
            7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznil, že výhrady obviněného, jimiž brojí proti posouzení části jeho jednání jako zločinu vydírání (přičemž nijak nezpochybňuje spáchání přečinu krádeže), jsou jednak opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy nižších instancí bezezbytku a zejména správně vypořádaly, a jednak jsou z podstatné části zaměřeny proti způsobu hodnocení provedených důkazů a proti správnosti učiněných skutkových zjištění, vymezených ve skutkové větě a konkretizovaných v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Tato skutková zjištění jsou přitom s provedenými a řádně vyhodnocenými důkazy souladná a logicky z nich odvoditelná. Vyplývá z nich to, že poškozený k obviněnému přiběhl s úmyslem ho po spáchání krádeže zadržet, což doplnil i odpovídajícím slovním doprovodem, a o jeho fyzické zadržení se také neúspěšně pokusil; obviněný však v návaznosti na to odhodil odcizenou pokladničku s penězi (peníze z druhé pokladničky již předtím vysypal) a za pomoci užití slzotvorného prostředku, se slovním doprovodem „nech mě bejt … vyser se na to …“, a pod hrozbou plynové pistole, kterou na poškozeného mířil, se mu podařilo z místa činu utéct. Je tedy nesmyslné a skutkovým zjištěním neodpovídá závěrečné tvrzení odvolatele, že na ulici byl hluk a tak nemusel správně slyšet a vnímat, co poškozený požaduje.
              8. Státní zástupce zdůraznil, že ze shora uvedených skutkových zjištění naopak plyne, že obviněnému bylo zcela jasné, co po něm poškozený požaduje, a ve vazbě na jeho požadavky také popsaným způsobem reagoval. Na správnosti daných skutkových zjištění pak nic nemění ani výpověď svědka J. H., který se zastavil až v určité vzdálenosti za poškozeným a přirozeně nemohl slyšet konkrétní slovní výrazy obviněného a poškozeného, ani pozorovat detaily probíhající konfliktní situace; přesto však i jeho výpověď v základních rysech odpovídá popisu události tak, jak je prezentoval poškozený. Poukázal i na přiléhavé konstatování odvolacího soudu, že je zcela bez významu, zda a kdy byla fakticky přivolána policie; z hlediska posouzení věci je podstatné totiž to, že snahou poškozeného bylo zadržet dovolatele a ten mu v tom aktivním násilným jednáním zabránil.
                9. Státní zástupce vyslovil názor, že námitkou obviněného, kterou by snad bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byla ta, podle níž jeho jednání navazující na zmocnění se pokladniček nenaplnilo znaky zločinu vydírání, ale bylo namístě je kvalifikovat jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť se pouze bezprostředně po činu pokusil uchránit svůj předtím získaný lup. Považoval ji však za neopodstatněnou; poukázal v tomto směru jednak na příslušnou pasáž komentáře k trestnímu zákoníku a dále i na shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné problematiky, z nichž lze (při vědomí odlišnosti a specifik každé trestní věci) vyvodit obdobné závěry. V dané věci je přitom úmysl obviněného zcela očividný – poté, co k němu poškozený přiběhl a snažil se ho slovně a fyzicky zadržet, se totiž obviněný odcizených pokladniček a peněz zbavil a o tyto se žádným způsobem nezajímal, a jeho jedinou snahou bylo násilím zabránit poškozenému v jeho zadržení a předání policii. Obviněný tedy byl veden úmyslem ovlivnit svobodné rozhodování poškozeného a násilím ho donutit, aby něco opominul (tedy nekonal, nezadržel ho a nepředal policii), a nikoli úmyslem bezprostředně po činu si násilím uchovat odcizené věci; dopustil-li se přitom takového jednání za aktivního použití slzotvorného prostředku a pod hrozbou plynové pistole, kterou na poškozeného mířil, bylo takové jednání důvodně právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
                  10. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
                    11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 10. 1. 2020).
                      12. Obviněný ve své replice k němu vyjádřil svůj nesouhlas s jednotlivými tvrzeními státního zástupce, přičemž jednak zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednu z pokladniček „odhodil“ (tuto toliko zanechal na zemi), stejně jako ani to, že toto své údajné jednání měl doprovodit slovy „nech mě bejt, vyser se na to …“ (řekl „nech mě bejt, vyser se na …“), a tvrdil, že naopak bylo prokázáno, že první, co se při konfrontaci s poškozeným odehrálo, byl útok v podobě kopu do jeho hrudi ze strany poškozeného, přičemž na toto reagoval tak, že se o „získané“ pokladničky začal s poškozeným tzv. přetahovat; současně setrvale poukazoval na to, že krátce před kopnutím poškozený pronesl větu „Dej mi ty kasy!“ a o policii se ani jednou nezmínil. Stejně tak rozporoval, že by se snažil pokladniček zbavit a že se o tyto žádným způsobem nezajímal, když první z nich otevřel a vzal si z ní „zisk“, který měl v době konfrontace s poškozeným při sobě a jenž se snažil před ním uchránit (a s tímto okamžitě po odražení útoku odspěchal se slovy „tak si ty pokladničky vem …“), druhou se mu nedařilo otevřít. Zopakoval, že poškozený nebyl, pokud šlo o krádež, poškozeným a svým agresivním jednáním u něj důvodně vzbudil pochopitelnou domněnku, že jeho motivem bylo přisvojit si pro sebe „získané“ pokladničky. V závěru své repliky vyslovil názor, že na celou situaci lze nahlížet minimálně dvěma relevantními „způsoby“, a za takové situace je nutné tzv. v jeho prospěch aplikovat základní trestněprávní zásadu „in dubio pro reo“, tedy použít právní kvalifikaci „skutku“ pro něj příznivější, a tudíž shledat jeho dovolání důvodným.
                        13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                          14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                            15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                              16. Z tohoto pohledu je zřejmé, že podstatnou část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Tak tomu bylo v případě, pokud jednak namítal, že skutkový děj tak, jak je popsán v rozhodnutí soudů obou stupňů, neodpovídá skutečnosti, nebyl dostatečně a hodnověrně prokázán s tím, že konkrétně nebylo prokázáno, že by poškozenému vůbec vyhrožoval a ani to, že by mu vyhrožoval násilím nebo ublížením na zdraví apod., a úvahy soudů v tomto směru jsou velmi extenzivní, nepřiléhavé a důkazně nepodložené, a dále jestliže poukazoval na to, že svědecké výpovědi obsahují značné a podstatné rozpory. Takovými námitkami totiž dovolatel primárně napadal způsob hodnocení provedených důkazů soudy a správnost skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily, a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch. Současně předkládal vlastní (v průběhu trestního řízení navíc účelově, pod tíhou provedených důkazů měněnou, resp. doplňovanou) verzi skutkového děje spočívající v tvrzení, že poškozeného považoval za útočníka, jenž zpozoroval, jak páčí pokladničky, a který v něm svým agresivním jednáním (zaútočil na něj tak, že jej ihned po výkřiku „Dej mi ty kasy!“ fyzicky napadl kopnutím do hrudi) důvodně vzbudil domněnku, že jeho motivem je přisvojit si tyto pokladničky pro sebe, a proto chtěl před ním pouze chránit svůj „čerstvý“ zisk, tj. bezprostředně po činu si uchovat věc (peníze) získané krádeží (ve své replice tvrdil navíc, že se o pokladničky začal s poškozeným dokonce tzv. „přetahovat“, což v dosavadním průběhu trestního řízení nikdy neuvedl); přitom setrvale tvrdil, že poškozený se v průběhu konfliktu ani jednou nezmínil o policii (poukazoval na to, že poškozený na policii prokazatelně volal až po proběhnuvším střetu), a vytýkal soudům to, že se nezabývaly otázkou, zda vůbec mohl slyšet a vnímat, co na něj poškozený pokřikoval, když celá situace se odehrála venku a v rušné části města. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení předmětného skutku (části jeho jednání následující po spáchání přečinu krádeže) jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou argumentaci obviněného však pod jím tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
                                17. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal. Stačí jen připomenout, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, k nimž došly na základě procesu dokazování.
                                  18. Jestliže přitom dovolatel ve své replice zpochybňoval skutkové závěry obou soudů s tím, že na celou záležitost lze nahlížet minimálně dvěma relevantními „způsoby“, a že za takové situace je nutné tzv. v jeho prospěch aplikovat základní trestněprávní zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
                                    19. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
                                      20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. jeho strany 3 až 4) přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž jeho skutková zjištění v tomto směru jsou logická, zcela odpovídající provedeným důkazům a vycházejí z jejich hodnocení zejména ve vzájemné souvislosti. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 4 až 6), přičemž i tento soud se opětovně na provedené důkazy podrobně zaměřil a řádně se zabýval i odvolacími námitkami obviněného. Zcela přesvědčivě pak konstatoval, že nalézací soud učinil na podkladě provedených důkazů správné skutkové závěry a předmětné jednání obviněného správně právně posoudil jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jak již bylo výše uvedeno, neztotožnil se pouze s právní kvalifikací daného jednání i podle písm. e) citovaného zákonného ustanovení, tedy s tím, že takové jednání bylo spácháno na svědkovi. Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům nižších instancí v tomto směru mohl vytknout, a s jejich úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.

                                      21. Jak zmínil i státní zástupce ve svém vyjádření, z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem pouze námitka (ovšem s jistou mírou tolerance, neboť ve své podstatě vychází z jeho vlastní verze daného skutkového děje, jež je odlišná od skutkových zjištění soudů obou stupňů), že část jeho jednání bylo namístě právně kvalifikovat jen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť použil pohrůžku násilí pouze proto, že chtěl chránit svůj „čerstvý“ zisk proti domnělému útočníkovi, tj. uchovat si bezprostředně po činu věc – peníze, které předtím získal krádeží.
                                        22. Nejvyšší soud však současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel brojil proti právnímu posouzení daného jednání jako trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neshledal opodstatněnou, a protože se i v tomto ohledu ztotožnil s přiléhavou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
                                          23. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která shledal správnými i soud odvolací, formulovaných (shodně) ve skutkových větách rozsudků soudů obou stupňů a rozvedených v jejich odůvodnění, a z obsahu spisu vyplývá, že (stručně shrnuto) poškozený poté, co zjistil, že došlo k vniknutí do objektu fitness centra C. P., a přiběhl na místo, kde se nacházel obviněný vysypávající mince z jedné z odcizených pokladniček, v úmyslu jej zadržet do příjezdu Policie ČR na něho zakřičel: „Zůstaň na místě, už jede policie, lehni si na zem“, a protože obviněný na jeho výzvu nereagoval, namísto toho odložil jednu z pokladniček na zem a maje tak obě ruce volné vstal a otočil se čelem proti němu, pokusil se jej kopem do hrudníku srazit na zem, což se mu však nepodařilo, a naopak obviněný zaútočil na něj tak, že nejprve jej několikrát postříkal slzotvorným prostředkem zejména do obličeje (očí, úst), přičemž mu opakovaně řekl: „Nech mě bejt, vyser se na mě“, a když se snažil obviněného chytit rukama a zpacifikovat, tento vytáhl z pouzdra za pasem krátkou plynovou pistoli, s níž ze vzdálenosti cca 1,5 m míře mu na hrudník mával a ukazoval mu směr, jakým má ustoupit, nato poškozený z obavy o svůj život zvedl ruce nad hlavu, ustoupil vzad a obviněný z místa utekl.
                                            24. Ze shora popsaných skutkových okolností je nade vši pochybnost zřejmé, že úmyslem poškozeného bylo obviněného zpacifikovat a zadržet do příjezdu Policie ČR; tomu odpovídá jednak výše citovaný verbální projev poškozeného, kdy po obviněném požadoval, aby zůstal na místě a lehl si na zem, a dále jeho fyzické pokusy zajistit jej sražením na zem a držením rukama. Z jeho jednání naopak nelze v žádném případě dovodit, že by se jakkoli snažil zmocnit věcí odcizených obviněným, neboť o tyto zjevně nejevil žádný zájem, nikterak se jich nedomáhal; to ostatně muselo být zřejmé i obviněnému, neboť sám, byť na jedné straně tvrdil, že poškozený měl pronést větu „Dej mi ty kasy!“ (nutno však zmínit, že jde o součást výlučně jeho verze skutkového děje), již od řízení před nalézacím soudem (v přípravném řízení nevypovídal) opakovaně uváděl (a zdůraznil to i ve své replice), že na jednání poškozeného reagoval slovy „Nech bejt, vyser se na “, což svědčí pro závěr, že mu bylo zcela jasné, oč se snažil poškozený, tj. právě o zadržení jeho osoby, nikoliv o získání předmětných odcizených věcí pro sebe. Z jednání obviněného, který vůči poškozenému použil nejprve slzotvorný prostředek a následně na něj mířil plynovou pistolí, včetně jeho zmíněného slovního doprovodu pak jednoznačně vyplývá, že jeho snahou bylo zabránit poškozenému v tom, aby jej zadržel (resp. předal policii). Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, jak to učinil i odvolací soud, že skutečně není významné, zda se poškozený v okamžiku konfliktu zmínil o tom, že „už jede policie“, přestože tato na místo ještě přivolána nebyla, a rovněž ani to, zda se poškozený vůbec takto vyjádřil, neboť za popsané situace, jak o ní svědčí nejen – od přípravného řízení neměnná – výpověď poškozeného, ale i výpověď svědka J. H., poškozený jednal vůči obviněnému zjevně s úmyslem jej zadržet).
                                              25. V posuzované věci tak nelze dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu uchovat si bezprostředně po činu odcizené věci násilím, jak tvrdí v rámci své obhajoby, kterou v tomto smyslu v průběhu trestního řízení postupně precizuje, nýbrž v jeho jednání je třeba spatřovat nátlak na vůli poškozeného za použití násilí směřující výlučně k tomu, aby poškozený ustal ve své snaze jej zadržet, tj. aby něco opominul (tedy nekonal, nezadržel ho). Jestliže tak obviněný činil se zbraní – za užití slzotvorného prostředku a pod hrozbou plynové pistole, kterou na poškozeného mířil – bylo jeho jednání správně právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
                                                26. Jestliže dovolatel argumentoval i tím, že se svého jednání dopustil nikoliv vůči primárně poškozenému (z trestného činu krádeže), nýbrž že měl za to, že šlo o útočníka, který se snažil přisvojit si odcizené věci, a též proto nelze jeho jednání právně posoudit jako trestný čin vydírání, přičemž pak považoval za nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 98/2012 a sp. zn. 5 Tdo 345/2007 zmíněná v rozsudku odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Přestože v obou citovaných rozhodnutích se jednalo o situace, kdy poškozenými byly osoby, jimž obvinění odcizili věci z jejich majetku a které následně chtěly obviněné dopadnout, resp. zadržet, a v dané věci poškozený nebyl tím, komu osobně byly předmětné pokladničky odcizeny, lze závěry stran právní kvalifikace obsažené v obou citovaných rozhodnutích na posuzovaný případ aplikovat. Jak totiž výslovně plyne z prvně uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012, nemusí být osobou, vůči níž směřuje násilí nebo pohrůžka (bezprostředního) násilí, aby něco konala, opominula nebo trpěla, pouze poškozený z trestného činu krádeže, ale i jiná osoba, která se snaží obviněného zadržet, oznámit jeho čin policii apod.
                                                  27. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oběma soudy nižších instancí zjištěné jednání obviněného (resp. jeho posuzovaná část), jak je popsané ve skutkových větách výroků o vině a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
                                                    28. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v převážné části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
                                                      29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek coby zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

                                                      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                                                      V Brně dne 29. 1. 2020


                                                                                          JUDr. Jan Bláha
                                                                                        předseda senátu