Rozhodnutí NS

23 Cdo 1970/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:23 Cdo 1970/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1970.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1970/2019-541


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Ludvíkovice, se sídlem v Ludvíkovicích, č. p. 71, identifikační číslo osoby 00831964, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, proti žalovanému J. B., nar. XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, o zaplacení 1.819.617 Kč nebo 1.603.113 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 325/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 17 Co 192/2017-521, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Děčíně mezitímním rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 15 C 325/2006-449, rozhodl tak, že základ žalobního nároku je opodstatněn.

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že základ žalobního nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí „je založeno na skutkových zjištěních, která se navzájem vylučují a která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř.“. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. V souvislosti s těmito námitkami předkládá dovolacímu soudu otázky: „Může soud rozhodnout a odůvodnit své rozhodnutí skutečnostmi, které se navzájem v rámci provedeného dokazování prokazatelně vylučují, ba dokonce skutkový závěr soudu I. stupně i II. stupně nelze mít za prokázaný, a to na základě soudem provedených důkazů, mj. v případě, kdy dílčí skutečnosti se nejen vyvracejí, ale nejsou závěry soudu ani prokázány? […] Zda soud na základě skutkových zjištění správně právně posoudil odstoupení od smlouvy zhotovitelem?“

Dovolací námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, který vyplývá z provedených důkazů a z něhož odvolací soud vyšel při svém právním posouzení, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým závěrům, čímž však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze. Dovolatel totiž pomíjí, že odvolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 a contrario) [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014]. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou tedy založit námitky založené na zpochybňování skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem a na kritice hodnocení provedených důkazů.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, jež byly navíc vydány za odlišné procesní úpravy přípustnosti dovolání, tj. podle občanského soudního řadu ve znění do 31. 12. 2012. Uvedená rozhodnutí stojí na závěru, že nelze-li z odůvodnění rozsudku seznat skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. V projednávané věci je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých veškerých právně významných skutkových zjištění odvolací soud vycházel a na základě jakého závěru o skutkovém stavu dospěl k právnímu závěru o neplatnosti odstoupení od smlouvy učiněném žalovaným a z jakých důvodů se neztotožnil s námitkami žalovaného, že neměl k dispozici potřebnou prováděcí projektovou dokumentaci a že neměl podle čeho stavět.

Dovolatel současně bez další bližší argumentace předkládá dovolacímu soudu druhou otázku, „zda soud na základě skutkových zjištění správně právně posoudil odstoupení od smlouvy zhotovitelem“.

Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Žalovaný předestřel druhou právní otázku, aniž by uvedl konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud v souvislosti s jejím řešením odchýlit. Navíc chybí údaj, v čem konkrétně dovolatel shledává nesprávnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení učiněném žalovaným (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.


S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu