Rozhodnutí NS

7 Tdo 1278/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:7 Tdo 1278/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1278.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1278/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2018 o dovolání obviněného P. K., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 To 167/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 120/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný P. K. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 6 To 167/2018-596, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 63 T 120/2017-547, a jímž současně bylo z podnětu odvolání státního zástupce nově rozhodnuto o výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let. Rozsudek krajského soudu napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že dokazování bylo založeno na záznamech z bezpečnostních kamer z prodejen a těmito záznamy byly o něm shromažďovány údaje, které byly předány nejen Policii České republiky, ale také si je mezi sebou předávali jednotliví pracovníci bezpečnostní služby. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obviněný postrádá odůvodnění akceptovatelnosti zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti a soukromí kamerovými záznamy. Soudy podle obviněného nesprávně připustily důkaz nelegitimně získanými kamerovými záznamy, když šlo o důkaz absolutně neúčinný. Nejen že došlo k získání záznamů bez vědomí a souhlasu obviněného, ale z výpovědí některých svědků vyplynulo, že pořízené záznamy byly zneužity ke shromažďování a předávání informací o jeho osobě. Dále namítl, že soudy porušily hmotněprávní ustanovení upravující výměru trestu, uložily mu trest nepřiměřeně přísný, příliš akcentovaly jeho recidivu a represivní stránku trestu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejde však o jakési „další odvolání“ a Nejvyšší soud není v postavení třetí přezkumné soudní instance. Okruh dovolacích důvodů je taxativně vymezen, takže dovolání z jiného důvodu než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. je vyloučeno.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou námitky procesní, tj. námitky proti postupu soudů, jímž provedly důkazy, tyto zhodnotily a zjistily skutkový stav.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Obviněný v podstatě namítl získání důkazu, konkrétně kamerových záznamů, procesně nepřípustným způsobem. Tento důkaz považuje za nepoužitelný a procesně absolutně neúčinný.

Obviněný byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2, tr. zákoníku, který spáchal v podstatě tím, že v pěti případech během června a července 2017 v různých městech České republiky v prodejnách Tesco a Kaufland odcizoval různé zboží, za což již byl krátce předtím odsouzen, přičemž ve dvou případech, když byl pronásledován ostrahou prodejny, použil pohrůžku pistolí. Jedním z usvědčujících důkazů - vedle částečného doznání obviněného, výpovědí svědků a dalších důkazů - byly kamerové záznamy z prodejen.

V dovolání obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaný skutek (v podobě jednotlivých dílčích útoků) nevykazoval znaky uvedeného přečinu. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil své dovolání na námitce, která pro svou vyloženě procesní povahu stojí mimo rámec obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a nenaplňuje ani jiný dovolací důvod).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno tím, že soudy provedly důkaz záznamy bezpečnostních kamer z prodejen a vzaly je za jeden z podkladů svých skutkových zjištění. Jde o důkazní prostředek, o jehož přípustnosti a použitelnosti v trestním řízení není v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu pochyb (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009, publikované pod č. 22/2010 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 839/2017 a mnohá další rozhodnutí). V posuzované věci nebyly překročeny zákonné ani ústavní mantinely zásady, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 tr. ř.).

Jen pro úplnost Nejvyšší soud z hlediska širšího rámce této problematiky dodává, že obviněný se nemýlí v tom, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak běžné použití bezpečnostních kamer, ať na ulici nebo v prostorách jako např. nákupní centrum, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není z tohoto pohledu problematické (srov. odst. 40 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00).

V posuzovaném případě poškození instalováním kamer v prodejnách, tedy na veřejném místě, sledovali legitimní cíl, tj. ochranu majetku a odhalování trestné činnosti běžně ke škodě těchto subjektů páchané a usvědčení pachatelů. Pořízené záznamy pak byly využity jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny obviněného v trestním řízení) a nebyly nijak zneužity, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním obviněného ve sdělovacích prostředcích apod. (což by ostatně samo o sobě nemělo přímý vliv na účinnost důkazu v trestním řízení). Instalace bezpečnostních kamer a pořízení záznamů v žádném směru neporušilo ústavně zaručené právo obviněného na ochranu soukromí.

Obviněný namítl, že osobní údaje uvedeným způsobem získané byly sdíleny jednotlivými pracovníky bezpečnostní služby, případně mezi jednotlivými poškozenými. I když odhlédneme od toho, že i podle dovolatelem citovaných svědeckých výpovědí byli poškození a potenciální poškození informováni o možnosti dalšího útoku obviněného především prostřednictvím Policie ČR, není tato námitka opodstatněná ani v širším kontextu ochrany práv obviněného. Předání informací mezi poškozenými o pachateli totiž není zveřejněním osobních údajů, jímž by bylo zasahováno do zmíněného ústavního práva obviněného. Jestliže tedy obviněný v průběhu řízení poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3565/16, šlo o argumentaci zcela lichou, neboť tento nález řešil otázku oprávněnosti zveřejnění osobních údajů, v tomto případě na sociální síti Facebook (po jejich předchozím oprávněném shromažďování pomocí bezpečnostní kamery). Vyplývá z něho, že účel ochrany majetku je v případě kamerových záznamů naplněn právě možností instalovat kameru a ukládat snímané osobní údaje, které umožní identifikaci subjektů a mohou být použity jako důkaz v příslušném řízení (občanskoprávním, přestupkovém, trestním), nemůže však zahrnovat postup nahrazující činnost příslušných orgánů veřejné moci (v tomto případě Policie České republiky, které mají být záznamy za účelem objasnění trestné činnosti předány).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. I zde se obviněný s věcným obsahem deklarovaného dovolacího důvodu míjí, neboť ten nemůže být naplněn námitkou stran nepřiměřenosti uloženého trestu. Obviněný se omezil na tvrzení o nezohlednění či chybné aplikaci zákonných kritérií rozhodných pro vyměření přiměřeného trestu, což však nelze v dovolacím řízení namítat prostřednictvím obviněným uplatněného dovolacího důvodu (avšak ani prostřednictvím jiného zákonem upraveného dovolacího důvodu). Z toho plyne, že ani formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatněnými námitkami nenaplnil (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 10. 2018



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák