Rozhodnutí NS

20 Cdo 139/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/03/2020
Spisová značka:20 Cdo 139/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.139.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 732 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 42 předpisu č. 120/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1213/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 139/2020-402
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného F. Š., narozeného dne XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská č. 13, proti povinnému J. Š., narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného P. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 8, pro 2 600 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4204/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 Co 370/2018-377, t a k t o:

      I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně usnesením ze dne 9. května 2018, č. j. 96 Nc 4204/2007-349, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2018, č. j. 96 Nc 4204/2007-360, částečně zastavil exekuci vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 96 Nc 4204/2007 z důvodu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 4 o. s. ř., pro uvedené exekuční příkazy: č. j. 107 EX 624/07-286, ze dne 18. února 2015, exekuce prodejem nemovitých věcí manželky povinného, v k. ú. XY, č. j. 107 EX 624/07-287, ze dne 18. února 2015, exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech manželky povinného, v k. ú. XY, č. j. 107 EX 624/07-288, ze dne 18. února 2015, exekuce prodejem nemovitých věcí manželky povinného, v k. ú. XY, č. j. 107 EX 624/07-289, ze dne 18. února 2015, exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech manželky povinného, v k. ú. XY, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud dospěl k závěru, že provádění exekuce uvedenými exekučními příkazy není přípustné, protože dluh vymáhaný v tomto exekučním řízení vznikl před uzavřením manželství a nepatřil tedy do společného jmění manželů - dále též jen „SJM“. Vzhledem k tomu, že společné jmění povinného a jeho manželky vzhledem k předmanželské smlouvě ani nevzniklo a každý z manželů za podmínek stanovených předmanželskou smlouvou nabýval majetek do svého výlučného vlastnictví, majetek manželky povinného tak není možné postihnout. Jelikož v době vzniku pohledávky předmanželská smlouva neexistovala a k jejímu uzavření a následně sňatku došlo až cca dva roky po vzniku závazku, obsah předmanželské smlouvy nemohl být věřiteli v okamžiku vzniku závazku znám a nebyl tedy ani možný souhlas věřitele s touto smlouvou zužující rozsah SJM.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 Co 370/2018-377, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že exekuce je vedena pro výlučný dluh povinného, vzniklý před uzavřením manželství povinného a jeho manželky, a tudíž nelze postihnout předmětné nemovité věci ve výlučném vlastnictví manželky povinného. K námitce oprávněného, že v daném případě je možná i aplikace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. z.“, soud uvedl, že vznikla-li předmětná pohledávka za účinnosti jiného právního předpisu, který neumožňoval postih majetku ve společném jmění manželů, případně majetku manžela povinného, pro pohledávku, která vznikla před uzavřením manželství, přijetím nového právního předpisu nemůže být věřiteli založeno nové právo, které mu v době vzniku pohledávky nepříslušelo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, ve kterém namítá, že v době, kdy byly nemovité věci manželky povinného postiženy, platila právní úprava dle ust. § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“, umožňující postihovat SJM i pro dluhy vzniklé jen jednomu z manželů před uzavřením manželství, a soudní exekutor tak při vymáhání pohledávky oprávněného postupoval zcela legitimně a v souladu s platnou právní úpravou. Dále má dovolatel za to, že při postihu SJM je ustanovení § 732 o. z. použitelné i pokud jde o výlučný dluh manžela povinného, jenž vznikl před účinností o. z. v dosud zahájených řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále též jen „o. s. ř“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.
V projednávané věci byla exekuce na majetek povinného nařízena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2007, č. j. 96 Nc 4204/2007-8, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně, č. j. 3 Sm 431/2004-22, ze dne 28. ledna 2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007, č. j. 4 Cmo 68/2007-126, jenž byl vydán na základě směnek vlastních, kdy výstavcem byla společnost EURAC, a.s., ve prospěch oprávněného, tyto podepsal per aval povinný a byly vystaveny dne 3. května 2004. Manželství povinného bylo uzavřeno dne 29. července 2006.

Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. například usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, nebo usnesení ze dne 12. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 502/2019), že v zásadě platí, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí).

Z výše uvedeného vyplývá, že pro posouzení, zda byl postižen majetek ve společném jmění či majetek manžela povinné ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je tedy rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu. Právní skutečností hmotného práva, od níž se odvíjejí vztahy mezi oprávněným, povinným a manželkou povinného, včetně výčtu právních skutečností, při jejichž naplnění by se manželka povinného mohla s úspěchem domoci zastavení exekuce podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., je tedy právní a skutková situace, která byla v době vystavení směnek (dne 3. května 2004). Právě tato totiž dává základ pro vznik jejich vzájemných práv a povinností podle hmotného práva, když tato práva a povinnosti lze z pohledu manželky povinného nyní realizovat pouze uplatněním procesněprávního návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. Jiný výklad by vedl k tomu, že by manželka povinného pro případ, že se chce domoci zastavení exekuce, již v době uzavření zmíněné smlouvy mezi oprávněným a povinným musela předvídat existenci nynějších ustanovení nového občanského zákoníku, včetně jeho přechodných ustanovení. Takový výklad by ovšem byl nepřípustně pravě retroaktivní. Použití ustanovení nového občanského zákoníku (a tedy i dovolatelem uváděným § 732 o. z.) je tak v posuzované věci vyloučeno.

Při posouzení otázky, zda bylo v daném případě možné postupovat dle ust. § 42 ex. řádu, je třeba uvést, že zákon č. 303/2013 Sb., (mimo jiné) novelizoval ex. řád, konkrétně jeho ustanovení § 42, tak, že bylo nově možné postihnout SJM i pro dluhy vzniklé jen jednomu z manželů ještě před uzavřením manželství, avšak jak sám dovolatel dodává, bod 2. čl. LII. přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb., který zpětně umožňoval postih výlučného majetku manžela povinného v exekuci, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 31. března 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14 zrušen. Ústavní soud v uvedeném nálezu (mimo jiné) uvedl, že retroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku manžela povinného může ve svém důsledku vést i k zásahu do ústavně zaručeného základního práva manžela povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 Listiny základních práv a svobod.

Rovněž Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl (srov. například usnesení ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, usnesení ze dne 26. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018, usnesení ze dne 17. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3654/2018, nebo usnesení ze dne 17. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 28/2019), že v exekučním řízení, zahájeném v době do 31. prosince 2013, nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně před 1. lednem 2014, tj. před účinností o. z., vést exekuci na majetek ve společném jmění povinného a jeho manželky nebo na majetek, který se za takový majetek pro účely exekučního řízení považuje. V souladu s principem legitimního očekávání je totiž takový výklad, podle něhož se ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. ledna 2014. V opačném případě by dopad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí. Rozhodujícím okamžikem přitom není okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky.

Uvedená úvaha se uplatní i v projednávané věci, kdy bylo exekuční řízení zahájeno před 1. lednem 2014 a vymáhaný dluh povinnému vznikl před uzavřením manželství a současně před 1. lednem 2014. Odvolací soud i soud prvního stupně proto správně dovodily, že dané exekuční řízení je vedeno pro výlučný dluh povinného, a že je tudíž na místě vyhovět návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu postižených nemovitých věcí, které jsou v jejím výlučném vlastnictví.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel v dovolacím řízení nebyl úspěšný a manželce povinného ani povinnému v této fázi řízení žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 2. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu