Rozhodnutí NS

30 Cdo 101/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 101/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.101.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 101/2017-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. B., bytem XY, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 108/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 12 Co 2/2016-131, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

1. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění v částce 283 333 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 126/2008 a trvajícím 15 let a 2 měsíce (řízení bylo zahájeno dne 26. 5. 1999 a skončilo dne 8. 7. 2014).

2. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní svůj nárok uplatnil dne 29. 12. 2014. Délku posuzovaného řízení shledala nepřiměřenou a rovněž shledala jednotlivé průtahy, které však s ohledem na procesní a právní složitost sporu neměly zásadní vliv. Poskytla proto žalobci odškodnění za utrpěnou újmu ve výši 169 000 Kč, když vycházela z částky 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, za první dva roky snížené na polovinu. Po posouzení všech okolností věci, s přihlédnutím k tomu, že ve věci bylo opakovaně rozhodováno ve třech stupních soudní soustavy i Ústavním soudem, k procesní a právní složitosti věci (v průběhu řízení se podstatně změnila legislativa týkající se projednávané věci) i k tomu, že žalobce sám se na délce řízení nijak nepodílel, snížila odškodnění o 40 % a vyplatila žalobci částku 169 000 Kč.

3. Žalobce ohledně této částky vzal žalobu zpět, neboť mu byla žalovanou zaplacena dne 31. 7. 2015.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 25 C 108/2015-94, rozhodl, že řízení se co do zaplacení částky 169 000 Kč zastavuje (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 169 000 Kč od 30. 6. 2015 do 31. 7. 2015 (výrok II), dále že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 114 333 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 20. 6. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 Kč p. a. z částky 169 000 Kč od 20. 6. 2015 do 29. 6. 2015, se zamítá (výrok III), a konečně že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok IV).

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázaný tento skutkový stav: Předmětné řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 126/2008 trvalo 15 let, 1 měsíc a 12 dní. V samotném řízení došlo k průtahům na straně soudu pouze na začátku řízení z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti předsedy senátu, kdy žaloba byla podána žalobcem dne 26. 5. 1999, poté byla podán dne 26. 11. 1999 žalobcem návrh na předběžné opatření, urgence žalobce došla soudu dne 1. 3. 2010 a až dne 16. 3. 2010 byl soudem zamítnut návrh na vydání předběžného opatření. Poté soud postupoval plynule bez jednotlivých průtahů. Řízení probíhalo na 3 stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně a soud druhého stupně rozhodovaly 4x, Nejvyšší soud 3x a Ústavní soud 1x. Věc se týkala podání žaloby žalobcem o zdržení se užívání rybníku – vodní plochy, kdy žaloba byla nakonec zamítnuta s tím, že se nejprve řešila aktivní legitimace žalobce a poté byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobce nebyl většinový spoluvlastník. Bylo provedeno značné množství důkazů, výslechy svědků, listinných důkazů, byl proveden i znalecký posudek. Žalobce v řízení pouze na začátku podával stížnost na průtahy v řízení, jinak postup soudu nijak neurgoval. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 29. 12. 2014. Žalovaná stanoviskem ze dne 31. 7. 2015 přiznala žalobci částku 169 000 Kč. Zaplacení této částky na účet dne 31. 7. 2015 učinil žalobce nesporným.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 12 Co 2/2016-131, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a dále uvedl, že sdílí i závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 126/2008 bylo nepřiměřeně dlouhé a byly v něm zjištěny dílčí průtahy a že v důsledku této nepřiměřené délky řízení vznikla žalobci nemajetková újma, za niž je třeba žalobci poskytnout přiměřené peněžité zadostiučinění. Vzhledem k délce řízení odvolací soud souhlasil i s výší odškodnění za každý rok trvání řízení, tj. částkou 20 000 Kč. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že byly dány podmínky pro snížení základní částky odškodnění o 40 % a že nebyly dány podmínky pro zvýšení základní částky, jakož i závěr, že posuzované řízení není to, které by významným způsobem zasahovalo do osobnostní, pracovní, rodinné sféry žalobce, a že se jednalo o řízení skutkově i právně složité. Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že řízení pro žalobce mělo snížený význam nejen s přihlédnutím k výsledku řízení, ale též i s přihlédnutím k věku žalobce.

8. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že otázka věcné legitimace žalobce byla od počátku zcela jednoznačná, když nebylo pochyb o tom, že je vlastníkem pozemku i na něm vybudované vodní plochy - rybníku. Nepřisvědčil ani názoru, že soudy zcela svévolně svým rozhodováním de facto zbavili žalobce vlastnického práva a došlo tak k porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a brát z něho užitky, neboť z rozsudků vydaných v posuzovaném řízení vyplývá, že soudy nezpochybnily, že žalobce je vlastníkem pozemku, který tvoří dno a břehy rybníka, dospěly však k závěru, že vlastnické práva žalobce je omezeno právem užívání vodní plochy, jež vyplývá ze zákona o vodách, a dále i tím, že žalobce není vlastníkem hráze a přivaděče výpustí, neboť tyto byly vlastnictvím subjektu, jemuž bylo zbudování této nádrže povoleno. Z řízení vyplynulo, že bylo třeba nejprve vyřešit otázku, zda vodní dílo zbudované na pozemku žalobce je samostatnou stavbou či nikoli, a to ve smyslu občanského práva. Dále bylo třeba vyjasnit, zda žalovaným svědčí vlastnické právo k vodnímu dílu či právo jeho užívání a v jakém rozsahu, přičemž tato otázka nebyla v žádném zákonném předpisu výslovně řešena, jak ostatně připustil i žalobce ve svém vyjádření ze dne 27. 12. 2001. Jednalo se tedy o otázku výkladu. I dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že tato otázka není řádně vyřešena a činí problémy v souvislosti s pozemkovými restitucemi dle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud rovněž konstatoval, že žalobcem zvolený způsob žalobního petitu není správným a žaloba je nedostatečná i z hlediska skutkových tvrzení, což byl jeden z důvodů pro zrušení rozsudků soudu prvního a druhého stupně. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že se skutečně nejednalo o věc skutkově a zejména pak právně jednoduchou a žalobci není možné přisvědčit, že mu soudními rozhodnutími byla svévolně odpírána ochrana jeho vlastnického práva. O složitosti dané problematiky a nejednotnosti v jejím posuzování a rozhodování svědčí podle odvolacího soudu i to, že si vyžádala novou zákonnou úpravu, k níž došlo v průběhu posuzovaného řízení, kdy byl vydán nový zákon o vodách č. 254/2001 Sb., v němž byl rybník definován jako samostatná stavba, přičemž ve vztahu k hospodaření s tímto vodním dílem pak bylo též třeba vycházet i ze zákona o rybářství. V návaznosti na to bylo dle odvolacího soudu třeba posoudit, zda došlo ke vzniku spoluvlastnického práva vlastníka pozemku a vlastníka rybníku, v jakém rozsahu a zda je tak dána výlučná aktivní legitimace žalobce k podání zápůrčí žaloby či nikoliv. Otázka aktivní legitimace byla v posuzovaném řízení stěžejní a její vyřešení bylo právně složité. Odvolací soud tak nepřistoupil na argumentaci žalobce, že mu soudy odepřely ochranu jeho vlastnického práva a že jejich rozhodování bylo extrémním projevem soudcovské svévole. Do doby vyjasnění vlastnických poměrů k předmětnému vodnímu dílu pak žalobce nemohl ani předpokládat, že je oprávněn s rybníkem výlučně sám hospodařit a brát z něj užitky, tedy provozovat na něm rybníkářství. Toho si musel být vědom již při uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku, na němž se rybník nachází, neboť ze smlouvy jednoznačně vyplývá, že restituentům byl vydán pozemek, nikoli vodní dílo na něm zbudované. Navíc v řízení nebylo ani prokázáno, že žalobce pozemek zatížený na něm zbudovaným vodním dílem kupoval za účelem provozování své podnikatelské činnosti spočívající v chovu ryb. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně dovodil, že posuzované řízení nemělo do sféry žalobce takový dopad, jako by tomu bylo v případě pracovněprávního sporu.

9. Odvolací soud konstatoval, že i přes složitost dané věci s přihlédnutím k tomu, že opakovaně ve věci rozhodovaly jak obecné soudy, tak soud dovolací i ústavní, délka řízení byla nepřiměřená a že řízení by za normálního běhu mělo být skončeno nejpozději ve lhůtě 7 let. Soud prvního stupně proto zcela správně nepřiměřenou délku řízení zhodnotil již ve výši základní částky odškodnění za rok trvání řízení, když vyšel z částky 20 000 Kč. Odvolací soud také dospěl k závěru, že řízení mělo pro žalobce z výše uvedených důvodů běžný význam, bez ohledu na jeho výsledek. Složitost projednávané věci pak odůvodňuje snížení základní částky odškodnění imateriální újmy vzniklé žalobci nepřiměřenou délkou řízení, přičemž odpovídajícím snížením shledal 40 %, když jinak důvody pro další snížení či zvýšení částky neshledal.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolání v rozsahu rozhodnutí ve věci samé, podal žalobce zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) včasné dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas žalobce se snížením zadostiučinění z důvodu složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), neboť při právním posouzení tohoto kritéria se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Nejvyšší soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).

15. Závěr dovolatele, že „jednotlivá kritéria musí být využita v rámci 40% rozpětí proporcionálně, což znamená, že naplnění jednoho z kritérií v neprospěch poškozeného zdůvodňuje snížení náhrady nejvýše o cca 10 %“, z ustálené judikatury dovolacího soudu nevyplývá. Naopak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nevylučuje ani případné snížení základní částky na základě kritéria složitosti věci o více než 50 %, pokud odvolací soud své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Již ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a to jeho části VI, vyplývá, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť, a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz).

16. Závěr, že snížení z důvodu složitosti řízení může činit maximálně 40 %, tak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá, a takový závěr nevyplývá ani z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, podle něhož je možno základní částku „zvýšit či snížit zpravidla až o 40 %.“

17. Podle části IV písm. a) Stanoviska složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán [kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení], neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem.

18. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného [kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení]. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.

19. Vedle toho je podle Stanoviska třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační, a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).

20. Dovolací soud neshledává, že by se odvolací soud při hodnocení kritéria složitosti řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že věc byla projednána na třech stupních obecné soudní soustavy, jakož i před Ústavním soudem, ve věci bylo provedeno značné množství důkazů, výslechy svědků, listinnými důkazy i znaleckým posudkem, přičemž odvolací soud dále přihlédl k tomu, že v průběhu řízení byla přijata nová právní úprava.

21. Z napadeného rozhodnutí pak nevyplývá (napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. na takovém řešení právní otázky nezávisí), že by odvolací soud kladl k tíži dovolatele, že podával opravné prostředky. Naopak odvolací soud výslovně uvedl, že s výjimkou kritéria složitosti řízení „jinak neshledal důvod pro zvýšení ani snížení této částky“, což nepochybně zahrnuje i posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk].

22. Poukazuje-li dovolatel na důvody, pro které byla rozhodnutí soudů zrušena dovolacím soudem, pak taková okolnost může být zohledněna v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

23. Podle části IV písm. c) Stanoviska pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.

24. Takový závěr ovšem ze skutkových zjištění, z nichž vychází napadené rozhodnutí a z nichž vychází i soud dovolací (srov. § 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), nevyplývá. Naopak odvolací soud uvedl, že jedním z důvodů, pro které bylo dovolacím soudem v posuzovaném řízení vydáno kasační rozhodnutí, byl i žalobcem zvolený nesprávný způsob žalobního petitu a nedostatečnost žaloby i z hlediska skutkových tvrzení, přičemž i dovolací soud připustil, že klíčová otázka vlastnického práva žalovaných není řádně vyřešena a činí problémy v souvislosti s pozemkovými restitucemi.

25. Klade-li v této souvislosti dovolatel otázku, „zda lze pochybení soudu nižšího stupně v právním hodnocení věci, jež si vyžádalo následnou korekci ze strany vyššího soudu, považovat za důkaz právní složitosti věci opravedlňující nestandardní délku řízení“, pak na takovém řešení právní otázky, tj. ospravedlnění nestandardní délky řízení, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť odvolací soud celkovou délku řízení považoval za nepřiměřenou, za kterou náleží přiměřené zadostiučinění v penězích. Krom toho lze odkázat i na rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, v němž Nejvyšší soud aproboval závěr komentářové literatury (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 292), že délku řízení může prodloužit i postup orgánů veřejné moci spočívající v procesních pochybeních, např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, v prodlevách při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi nebo v prodlevách mezi jednotlivými jednáními, jedná se však o procesní pochybení, která jsou zcela zřejmá, a která není třeba hodnotit z pohledu, zda se jednalo o procesní postup v dané situaci vhodný a účelný nebo zda bylo možno učinit některý úkon lépe, neboť takové hodnocení by naráželo na zásadu víceinstančnosti soudního řízení či nezávislost soudce při rozhodování.

26. Je sice pravdou, že i podle Stanoviska je třeba vždy přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, nicméně k tomu soudy nepochybně přihlédly, pakliže i při neexistenci podstatných průtahů v řízení shledaly jeho celkovou délku nepřiměřenou, a to podle odvolacího soudu více než dvojnásobně oproti délce řízení, kterou by bylo možno ještě považovat za přiměřenou, jak vyplývá z jeho konstatování, že by řízení za normálního běhu mělo být skončeno nejpozději ve lhůtě 7 let. Toto hodnocení běhu řízení i s ohledem na celkovou délku řízení (15 let a 2 měsíce) přitom rovněž dává vysvětlení, jak odvolací soud dospěl k snížení výsledné částky zadostiučinění o 40 %, a to v kontextu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se v úvaze o výši zadostiučinění jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Nelze současně pominout, že soudy při výpočtu výše zadostiučinění vyšly ze základní částky za jeden rok řízení (20 000 Kč) na samém horním okraji rozmezí uvedeného v části VI. Stanoviska.

27. Nadto argumentuje-li dovolatel, že právní složitost věci musí být dána objektivní komplikovaností právního posouzení, nikoliv tím, že soud odmítá respektovat jednoznačné ustanovení právního předpisu, z čehož dovozuje, že čelil spíše svévoli nižších soudů při výkladu zákona, pak se tato jeho argumentace jeví poněkud rozporná s jeho vlastním procesním postupem v posuzovaném řízení, kdy přes jím uváděné „jednoznačné ustanovení právního předpisu“ setrval na nedůvodné žalobě a proti zamítavému rozsudku podával nedůvodné odvolání, dovolání a ústavní stížnost. Minimálně neúspěšnost těchto opravných prostředků o svévoli nižších soudů nesvědčí.

28. Konečně odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. ani při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, pakliže tento hodnotil jako standardní.

29. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění. Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv.

30. Odvolací soud přitom nepochybně zohlednil i konkrétní okolnosti případu, pakliže konstatoval, že do doby vyjasnění vlastnických poměrů k předmětnému vodnímu dílu žalobce nemohl ani předpokládat, že je oprávněn s rybníkem výlučně sám hospodařit a brát z něj užitky, tedy provozovat na něm rybníkářství. Toho si musel být vědom již při uzavření kupní smlouvy. Navíc podle odvolacího soudu v řízení nebylo prokázáno, že žalobce pozemek zatížený na něm zbudovaným vodním dílem kupoval za účelem provozování své podnikatelské činnosti spočívající v chovu ryb, a proto posuzované řízení nemělo do sféry žalobce takový dopad, jako by tomu bylo v případě pracovněprávního sporu.

31. Skutková polemika dovolatele s napadeným rozhodnutím pak přípustnost dovolání založit nemůže (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).

32. Ostatně ve svém vlastnickém právu nebyl žalobce dotčen už jenom z důvodu, že se svojí žalobou nebyl úspěšný. Na vysvětlenou dovolací soud uvádí, že zde již dovolatel tvrdí jiný následek nepřiměřené délky řízení, než je nejistota o výsledku řízení, tudíž pro závěr o jeho existenci výsledek řízení podstatný být může. Přičemž ohledně jiných následků nepřiměřené délky řízení platí, že tyto je nutné nejen tvrdit, ale i prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).

33. V rozsahu, v jakém byl napaden rozsudek odvolacího soudu co do potvrzení zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení z částky 169 000 Kč od 20. 6. 2015 do 29. 6. 2015, dovolání neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

34. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu